Příběh z divadelního prostředí, který vypráví o přátelství dvou herců, již procházejí mravní krizí během první světové války.
Ivan Olbracht byl synem spisovatele Antala Staška. Zdroj: wikimedia.org
Román Podivné přátelství herce Jesenia napsal Ivan Olbracht během první světové války. Román vycházel v letech 1917–1918 na pokračování v časopise Lípa. První vydání bylo upraveno cenzurou. Knižní verze bez cenzurních zásahů vyšla roku 1919 v nakladatelství Františka Borového.
Původní název zněl: Dobrodružství herce Jiřího Budecia, pak ale v roce 1916 vyšla kniha Antonína Sovy nazvaná Pankrác Budecius, kantor, a tak Olbracht název přepsal na Podivné přátelství herce Jesenia. Jednotlivé kapitoly jsou nazvány podle známých divadelních her (např. Hamlet, Masky, Úklady a láska apod.). Sám Olbracht nazval své dílo hereckým románem, v němž se pokusil vylíčit, jak smýšlela většina lidí ve válečné době.
Ivan Olbracht (1882–1952), vlastním jménem Kamil Zeman, syn spisovatele Antala Staška. Přispíval do sociálnědemokratických listů (Dělnické listy, Právo lidu), byl redaktorem Rudého práva. V roce 1946 byl zvolen poslancem Ústavodárného Národního shromáždění za KSČ. Často pobýval na Podkarpatské Rusi, což výrazně ovlivnilo jeho tvorbu. Mezi nejznámější díla patří O zlých samotářích, Žalář nejtemnější či Nikola Šuhaj loupežník.
Hlavní hrdina, herec Jan Jesenius, při pobytu na venkově potká na jednom divadelním představení bohémského herce Jana Veselého, se kterým naváže přátelství. V místní vesnici se seznámí také s Klárou Brožkovou. Klára se chce stát zpěvačkou, ale Jesenius ji od umělecké kariéry odrazuje. Později jí vyzná lásku, ale ona jeho city neopětuje. Po návratu do Prahy ztratí o Kláře zprávy.
Podivné přátelství
Jesenius najde Veselému práci v divadle Uránie, které vede pan Grün. Herec Veselý se v Praze těší velké oblibě a dostane se až na prkna Národního divadla. Jesenius později zjistí, že Klára odjela do Německa. Vyjde najevo, že se tato dívka stýkala i s Janem Veselým, což Jesenia zarmoutí. Jan vypráví Jeseniovi tajemný příběh ze své minulosti. Kdysi prý v Itálii, zabil dívku Gabrielu a všude ho pronásleduje její duch, který má na něj špatný vliv.
Změna nastane, když vypukne první světová válka. Jesenius neví, co a jak má podniknout proti válce, jeho pracně vybudovaný svět se hroutí. Objevují se u něj i myšlenky na sebevraždu. Než se však k činu odhodlá, náhle spadnou nástěnné hodiny a Jesenius má pocit, jako by procitl. Netuší, že právě v tu chvíli na východní frontě zabili Veselého. Po válce se opět objeví Klára, tentokrát ale s dítětem v náručí. Její synek dostal jméno po Jeseniovi, tedy Jiří. Jesenius a Klára se rozhodnou odjet společně za hranice.
Rozporuplné hlavní postavy
Jiří Jesenius je pilný a svědomitý umělec, který své nadání trpělivě rozvíjí a od počátku se jeví jako kladná postava. Ke svému postavení se vypracoval pílí a sebekázní. Věřil v důležitost umění a obětoval mu velký kus svého života, přesto však v jeho hereckých projevech chyběl emocionální prožitek.
Protipólem je jeho přítel Jan Veselý. Veselý je dobrodruh a bohém. Úspěšným hercem se stal, aniž by o to usiloval. Oproti Jeseniovi je člověkem činu a anarchisticky se vzpírá válce. Tito dva přátelé symbolizují rozporuplnost života člověka. Ačkoli jsou každý jiný, vzájemně se potřebují. Po smrti Veselého Jesenius vystoupí na jeviště, kde předvede úchvatný výkon. Zatímco Veselý zemřel, Jesenius žije dál s novými životními postoji, kterými se inspiroval u svého přítele.
Román se stal mezníkem jedné etapy Olbrachtovy činnosti. V průběhu války autor ukončil svůj pobyt ve Vídni a vrátil se do českého kulturního prostředí, což výrazně ovlivnilo jeho tvorbu. Pokročil i v románové technice – prohloubil a rozšířil dějovou základnu, zvýšil počet vystupujících postav, použil i filozofické reflexe. Zaměříme-li se na ideovou stránku díla, musíme vzít v úvahu, že umělecké vyjádření ve složité válečné situaci je velice obtížný úkol.
Olbracht se zabýval problematikou hereckého vyjádření. Zdroj: narodni-divadlo.cz
V díle se objevují i autobiografické prvky, například Olbrachtovy vzpomínky na dětství, zmínka o Semilech či Dvoře Králové. Vztah Jesenia a Veselého připomíná přátelství Olbrachta a německého básníka Huga Sonnenscheina.
Hlavní obsahovou složkou románu je problematika uměleckého tvoření a společenské role umění. Olbracht nastolil otázku, jak má vypadat produktivně tvořící umělec, aby co nejvíce prospíval lidem. Zvolil tématiku herectví, neboť jde o druh umění, který vyjadřuje projev lidské duše a zároveň je pomíjivý.
Jesenius stál uprostřed pokoje s údy zolověnými. Čas se zastavil. A nade vším viselo ucho, které se stalo hmotou.
Veselý se pomalu obrátil.
„Nevěděl jsem, že ji miluješ,“ pravil. „Oklamala mne. Mluvila o tobě jako o lhostejném známém z letního bytu. Co je mi do Kláry?“ Jeho hlas nabýval barvy a jeho oči se zanítily ohněm. „Nelákal jsem ji. Sama mi padla do náručí. Kdo je mi Klára? Nechci ji. Nemiluji ji. Tebe miluji. Ty jsi mi vším.“
Ale hned, jako by byla tímto vzplanutím vyčerpána veškerá jeho síla, pozdvihl ruce kolmo nad hlavou a protáhl se v kříži. „Eéch!“ řekl mdle. „Již zase jednou čichám krev. To dělá ona. Gabriela.“
Ruce padaly obloukem dolů a pěstě narazily o stehna.
„Bestie nenasytná.“
Prošel několikráte pokojem a stanul opět u okna. Zahleděl se do tmy za jeho tabulkami.
Jesenius usedl u stolu a klesající hlavu podepřel dlaněmi.
Bylo veliké ticho.
Jan se vrátil, odsunul židli, a židle vydala ošklivý zvuk. Zasedl za stolem.
Tak zde bydlí proti sobě, oba smrtelně bledí a hleděli do prázdna.
Petrolejová lampa je oblévala žlutým světlem.
Rozešli se beze slova.
Zdroj: JANŮ, Jaroslav: Doslov. In: Podivné přátelství herce Jesenia. Praha: Mladá fronta, 1960.
