3 fotky 
Potutelný úsměv a jiskra v oku. To byla obchodní značka Itala Calvina, jednoho z nejvýznačnějších italských spisovatelů a myslitelů 20. století. Jeho knihy se vyznačují takovou bohatostí slov a takovou hravostí, se kterou používá jazyk, že se přímo nabízí přezdívat mu italský Čapek.
Italo Calvino vytvořil na čtyřicet povídkových a románových knih. Je těžké popsat jeho dílo jako celek, protože jeho knihy se navzájem často liší tak, že by se mohlo zdát, že je napsal někdo jiný. Jediná věc zůstává neměnná. Krátce poté, co se člověk rozhodne přečíst si první kapitolu, s překvapením zjistí, že je na stránce sto a že bude brzy svítat.
Z toho násilí, co jsi spáchal, když jsi psal, se tvoje paměť už nikdy nevzpamatuje: vybrané obrazy zůstanou zničené předčasným zhmotněním v literární motivy, zatímco představy, co jsi chtěl opatrovat, snad s tajným úmyslem použít je pro nějaké další dílo, chátrají, protože byly vyříznuty z celistvosti plynoucí a živé paměti.
(Il sentiero dei nidi di ragno, Mondadori, Milano 2010: předmluva. Překlad: Jitka Svobodová)
Chtěl tvořit romány, které by jeho samotného bavily číst. Snažil se nezůstat vězněm vlastního stylu a stále objevoval nové možnosti psaní. Pouštěl se do neobvyklých experimentů se strukturou a formou textů. Vyzkoušel snad všechny myslitelné formy psaní s tím, že některé si sám vymyslel.
Stylistický alchymista
Například Neviditelná města jsou povídky rozdělené do pěti tematických skupin, které se vzájemně prolínají podle jednoduchého matematického vzorce. Podobně Smolař Matěj (Marcovaldo) je rozčleněn do pěti cyklů po čtyřech ročních obdobích, kde je každé z nich zastoupeno jednou povídkou. Čtenář se tak může kochat nejenom vytříbeným jazykem, ale i celkovou formou a uspořádáním jednotlivých příběhů.
Když jedné zimní noci cestující je pro změnu román v románě. Vypráví o čtenáři, který si koupí knihu, začne ji číst, ale po první kapitole kniha pokračuje jinou knihou, načež jde čtenář vadný výtisk vrátit a je mu prodána třetí kniha, která ale s prvními dvěma nemá nic společného. Takto čtenář začne číst a nedočte deset románů, jež se vzájemně liší atmosférou, jazykem i stylem psaní. Vše prostupuje hlavní dějová linie čtenářova dobrodružného hledání pokračování započatých textů.
Neviditelná města, Zdroj: youtube.com
I přes tyto literární libůstky měl za to, že všechna fantazie a představivost se musí opírat o pevný základ rutiny a pravidelnosti, bez níž by se žilo jen velmi těžko. Tím dosahoval vzácné harmonie a umírněnosti vyprávění. Je možné v příbězích jen tak neškodně klouzat po povrchu, anebo se ponořit hluboko do příběhů, asociací a náznaků. Je tak trochu jako lasagne, dá se konzumovat po jednotlivých vrstvách, ale když si člověk ukousne pořádně, rád se ztratí v labyrintu chutí a vůní. Jeho knihy, zejména pak Neviditelná města, se staly inspirací pro mnoho umělců.
Kořeny poválečné tvorby
Calvino tvořil v druhé polovině dvacátého století. Jako většinu jeho současníků i jeho hluboce zasáhla druhá světová válka a stejně jako jiní významní intelektuálové Itálie, tak i on se záhy přiklonil k myšlence komunismu a vstoupil do PCI (Komunistická strana Itálie). Po povstání v Budapešti ze strany vystoupil. Pokud bychom se měli pustit do líčení jeho literárních kořenů, neobešli bychom se bez zmínky o válečné a poválečné historii Itálie. Druhá světová válka probíhala v Itálii jinak než v Čechách, zejména její konec byl velice odlišný.
Mussolini byl svržen už v létě 1943 a od té doby až do léta 1945 probíhala v Itálii občanská válka, tzv. La resistenza neboli hnutí odporu. Proti sobě stáli fašistické a německé jednotky a partyzáni, většinou organizovaní komunistickými předáky. Na jihu se pak ke všeobecnému zmatku přidali Američané a spojenecké jednotky. Itálie v té době ještě měla krále, který se ale nebyl schopen rozhodnout, kterou stranu podporovat. Tím se období bezvládí a násilí zbytečně prodlužovalo.
Stávalo se, že se navzájem zabíjeli lidi z jedné vesnice, protože jak píše Calvino, často byla volba jedné ze stran jen otázkou náhody. Jen málokdy hlubokého vnitřního přesvědčení, nehledě na časté změny stran a dezerce. To vše zanechalo hlubokou stopu v mezilidských vztazích poválečné italské společnosti. Ještě dnes je studium fašismu na katedrách historie ožehavým a výbušným tématem.
On sám nastiňuje pozadí vzniku jeho prvního díla, Cestičky pavoučích hnízd (1947), takto:
Ona literární exploze poválečných let v Itálii byla, spíš než věcí umění, něčím jako kolektivní, existenciální, a fyziologickou potřebou […] […] znovunabytá svoboda projevu vyvolala v lidech divokou vášeň vyprávět příběhy […]
(Il sentiero dei nidi di ragno, Mondadori, Milano 2010: předmluva. Překlad: Jitka Svobodová)
Italo Calvino se narodil 15. října 1923, zemřel 19. září 1985. Za Hnutí odporu byl partyzánem, poté se pustil naplno do literatury. Jeho matka vystudovala matematiku a přírodní vědy, otec byl agronom. Celá rodina se věnovala vědě, výzkumu a intelektuálním aktivitám. Procestoval Evropu, byl v Japonsku, Mexiku, na Kubě, v Íránu, krátce po válce navštívil i Sovětský svaz. Nerad o sobě uváděl životopisné údaje, takže se můžeme jen odhadovat, že uměl španělsky (narodil se na Kubě), francouzsky (žil v Paříži), pravděpodobně i rusky, protože zde strávil několik měsíců, a konečně také ovládal italštinu.
Italo Calvino v Palermu, Zdroj: youtube.com
S tímto jazykem měl ale trošku složitý vztah. Psal jako bůh, ale když mluvil, zadrhával se, chvílemi se i zakoktával. Skoro jako by se neuměl vyjádřit jinak než psaním. Prý to ale bylo způsobeno jeho plachostí a nechutí vystupovat na veřejnosti spíš než nějakou logopedickou vadou. To by koneckonců potvrzovaly i jeho lehce autobiografické postavy, například Marcovaldo, a jeho zasněný a málomluvný přístup ke světu. Buď jak buď, čte se hezky.
Zdroj: Calvino, Italo: Il sentiero dei nidi di ragno, Mondadori, Milano 2010: předmluva.
