3 fotky 
V rámci festivalu Sonisphere vystoupila 11. června v areálu pražského Výstaviště legenda britského heavy metalu Iron Maiden. Kapela se tak na našem území objevila poprvé od roku 2008, kdy otřásla arénou v Edenu.
Skupina Iron Maiden, Zdroj: sonispherefestivals.com
Jakožto headlineři festivalu si Iron Maiden mohli dovolit do jisté míry nadiktovat podmínky, což podstatnou měrou ovlivnilo celý zážitek z koncertu. Návštěvníci minulého představení, kteří viděli monumentální výpravnou scénu s nepřeberným množstvím efektů, propracovaných do nejmenších detailů, nepředpokládali, že by se něco takového dokázalo připravit i na akci tohoto typu.
Čtěte také: Sonisphere 2011 je za námi. Jaký byl?
Opak byl ovšem pravdou. Po skončení setu skupiny Korn byl stržen banner s obrovským logem akce a divákům se naskytl pohled na druhou polovinu stage, která byla již od počátku připravena pouze pro Maiden. Přípravy zabraly mnohem více času než ostatním kapelám, nicméně show začala přesně podle harmonogramu, s úderem deváté.
Vesmírná show
Do nábožného ticha a šera nadcházející noci začaly znít první tóny skladby Doctor, Doctor. Během ní byly odhaleny jednotlivé části scény. Vše bylo svázáno ústředním motivem, který provází celé album i následné turné. Svou oblíbenou kreslenou postavičku a maskota kapely, Eddieho, tentokrát nechali jeho duchovní otcové létat vesmírem.
Dav lidí na koncertě Iron Maiden na Sonispheru 2011, Foto: Tereza Ticháčková, Topzine.cz
Za mohutných ovací se začala kapela zhmotňovat mezi troskami satelitu 15, aby vzápětí rockeři odstartovali show se stejnojmennou písní. Atmosféře notně přispívaly světelné efekty, rolující transparenty na pozadí a světelný park, jenž byl zformován do podoby vesmírných lodí, které byly pohyblivé a mohly střídavě vzlétat a přistávat.
I když by se mohlo zdát, že jsou Maiden již vysloužilí staříčci, všichni přímo sršeli energií. Nejvíce samozřejmě zpěvák Bruce Dickinson. I přes to, že mu je již nějakou dobu přes padesát, zvládal najednou zpívat, běhat, skákat a hecovat davy. Zbytek kapely ho v tom velmi obstojně doplňoval.
Bylo z čeho vybírat
Je potěšující, že skupina nechce být parodií sama na sebe, jako se to bohužel stalo již tolika před ní, takže nahrává stále nová a nová alba. Proto si mohli dovolit uzpůsobit set na míru fanouškům. Jak sebevědomě prohlásil Bruce Dickinson: „Máme na výběr písně z patnácti alb!“ Skladby z poslední desky tak byly vhodně doplňovány o staré pecky.
Čtěte také: Korni předvedli precizní show
I když byl nový materiál velmi zajímavý, bylo vidět, že ne všichni fanoušci se již stačili s plackou seznámit. Z tohoto důvodu se až při prvních tónech klasiky 2 Minutes to Midnight strhla vřava, kotel doslova vybuchl. Ve snaze maximálně uspokojit publikum zazněly i některé ne úplně obvyklé skladby. K extázi málem přivedla fanoušky skladba Dance of Death ze stejnojmenného alba. Po standardních The Wicker Man a The Trooper si Maiden dovolili přidat další, kterou si opět vysloužili uznání publika – Blood Brothers.
Iron Maiden nedělají kompromisy. Scéna byla monumentální a zvuk byl perfektní. Kapela si totiž přichystala vlastní zvukovou aparaturu a nenechala si zkazit zvuk tím, že by využila zázemí, které poskytli pořadatelé, jak tomu bylo u předešlých kapel. Fanoušci tak dostali opravdu stoprocentní zážitek. Kapela navíc připravila i pár velmi příjemných překvapení, takže bylo stále na co koukat.
Eddie opět řádil – a ne jednou
Při skladbě Evil that Men Do se na pódium dobelhala třímetrová postava maskota Eddieho, aby svedla další epický zápas s kytaristou Janickem Gersem. Kdo by si ale myslel, že tím si Maiden odbyli své teatrální prvky a půjdou domů, byl na omylu. Po povinné Fear of the Dark se během titulní skladby Iron Maiden začalo vzpínat další obrovité monstrum, rozměry dosahující téměř rozměrů pódia. Bestie se namáhavě vydrápala až na rekvizity a snažila se vyděsit publikum. Tím show skončila, kapela se rozloučila, zhaslo se a dav začal zklamaně ječet.
Při úvodním prologu, který je součástí skladby Number of the Beast, jako by dav zešílel. Vidina nenávratného konce setu přiměla fanoušky skákat ještě divočeji a křičet ještě hlasitěji, až na hranici svých možností. Velké finále nastalo při oblíbené skladbě Hallowed Be Thy Name. Definitivní rozloučení proběhlo v duchu návratu zpět na počátek osmdesátých let, a to skladbou Running Free.
Na závěr zbývá snad už jen doufat, že se snad nejednalo o poslední turné. Název alba The Final Frontier by mohl leccos naznačovat o tom, že se to Maiden chystají definitivně zabalit, nicméně jestli uspořádají další show, můžeme se spolehnout, že bude ještě divočejší a monumentálnější než na Sonisphere.
