4 fotky 
Je možné se neochvějně řídit svým rozumem na úkor emocí? Jsou naše sny hybatelem touhy nebo pouze narkotikem zesláblé vůle? Česká premiéra Ledňáčků německé autorky Tine Rahel Völcker je v podání Jitky Rudolfové vizuálně poutavou ale zároveň civilní cestou do nitra hlavních protagonistů – Karla, Josi a Evy.
Josi (Zuzana Stavná) na břehu zamrzlého jezera Zdroj: Daniel Strejc
Když Karl potkává na břehu zamrzlého jezera osamocenou Josi, vidí příležitost k nabourání manželského stereotypu, který přiživuje jeho uměleckou krizi. Bere Josi do velkého domu uzavřeného od civilizace, ve kterém žije se svou racionální ženou Evou. Dříve možná manželství fungovalo, my ale vidíme pouze skeptický zenit dřívější lásky dvou protikladných povah.
Josi je jiná. Je ryzí. Nenávistná i milující, chvíli škodolibá, vzápětí vřelá. Krásná. Ale postrádá vnitřní kontury, které by tyto vlastnosti propojily a probudily v ní svědomí a lásku k životu. Možná trpí traumatem, které ji způsobili lesní muži, možná je pouze Karlovou projekcí, kterou sám stvořil, aby našel ztracenou inspiraci.
Strach ze stále stejných dnů. Karl: „Jděte dál od té vody, jsem z toho nervózní.“
I když kouzlo inscenace netkví v rozvětveném ději, nalezneme jej v pokřiveném variování opakujících se situací. Postavy se dostávají do stále bizarnějších konfliktů a jejich hierarchie v domácnosti se opakovaně mění. Lehce napsané dialogy nabízejí volnost interpretace, ale zároveň budují s citem zahrané silné charaktery.
Zuzana Stavná a Hana Vágnerová (Eva) na čtené zkoušce v Kolowratu
Karl Jakuba Žáčka je okouzlující, vtipný, pohotový i trochu břídil. Má ale v sobě také pečlivě skrytou temnotu manipulátora a prospěcháře. Zuzana Stavná jako Josi se snaží za každou cenu překračovat hranice a provokovat své okolí. Nedokáže ale skrýt svou křehkost a nakonec se stále znovu stává obětí vlastních her. Eva Hanky Vágnerové se oproti oběma snaží žít pro denní rutinu, která jí pomáhá zapomenout na ztracenou lásku.
Eva: „Po škole jsem natáčela videa. Krátké, hezké umělecké filmy.“
Režisérka Jitka Rudolfová hru pojala jako kruh, nekončící cestu domů zasněženou krajinou, na jejímž konci nepřichází napravení křivdy – pouze lhostejnost a zapomnění. Izolace charakterů od minulosti a ztráta vzájemných citů jsou dokresleny zarámováním jejich tváří do videoprojekcí, vnitřních promluv, kdy jsou vyřčena slova, která si mezi sebou už nemohou říct. Prostory domu připomínají díky výpravě Terezie Honsové měsíční kolonii, kde přeživší lidé naslouchající praskavým zvukům civilizace štěkajících z televize nebo z rádia.
Jakub Žáček (Karl) si zahrál i v Zoufalcích (2009), debutovém filmu Jitky Rudolfové
Tyto skřehotavé zvuky, desetkrát zvětšené tváře protagonistů promítané na sterilně bílý nábytek a stěny domu, naštěstí nepřebijí nejsilnější motiv hry. Hluboký smutek v Eviných očích spjatý se zvláštním poutem ke Karlovi i Josi. Jako by oni dva byli pouze zhmotněním Eviných strachů i nadějí a Eva byla jedinou živoucí postavou v domě.
Ledňáčci jsou komplexně vystavěnou inscenací, která do Divadla v Řeznické přináší atmosféru intimity autonomního světa charakterů, do kterého můžeme na dvě hodiny vstoupit bez pocitu voyerství, téměř filmově ztotožněni s postavami. I přes moderní zpracování navazují na nejlepší tradice pražské komorní scény.
Ledňáčci
Divadlo v Řeznické
Autor: Tine Rahel Völcker
Režie: Jitka Rudolfová
Hrají: Zuzana Stavná, Hana Vágnerová a Jakub Žáček
Hodnocení: 5*****
