4 fotky 
Tvorba Alberta Moravii je protkaná nejen směsicí uměleckých směrů, ale i tabuizovaných témat a politických problémů. A většina těchto prvků se potkala v románu Horalka.
Alberto Moravia přišel na svět jako Alberto Pincherle do podzimního Říma roku 1907. Nutno říci, že do šťastné doby se zrovna nenarodil. V příštích letech ovládl Itálii fašismus a krom cenzury se autor potýkal i s úplným zákazem publikovat. Své nevšední názory vyjadřoval jako novinář, dramatik, prozaik, esejista a literární kritik. Mezi lety 1959 až 1962 předsedal Mezinárodnímu PEN klubu. Alberto Moravia zemřel ve svém rodišti dne 26. září 1990.
Události, které se opravdu staly
Děj románu Horalka se odehrává mezi lety 1943 až 1944. Nacházíme se uprostřed 2. světové války, kdy Itálii okupují německá vojska a pomoc stále ještě nedorazila. Již na prvních stránkách vystřídá prostředí města prostý, ale relativně klidný venkov. Stane se tak po četných náletech na Řím, kvůli kterým se hokynářka Cesira rozhodne zavřít svůj krámek a spolu s dcerou Rosettou odejít.
Čtěte také: Italo Calvino: Věčné dítě s nekonečnou fantazií
Vedle ústředních postav se v knize často objevují i postavy vojáků jako symbol zvrhlosti fašismu. Teprve na cestě za svobodou si Cesira začne uvědomovat hrůzu a násilí, jejichž matkou byla právě válka, a kvůli tomu hlavní hrdinka upustí od svého snu navrátit se brzo domů.
Zpátky do Říma? Ani náhodou, Zdroj: sxc.hu
Po krátkém setrvání v rodině Concetty a Vincenza se ale Cesira i Rosetta rozhodnou pro útěk. A téma války je zde opět všudypřítomné. Fašisté, bombardování, teror místních lidí. Ženy se dostávají do vesničky Svaté Eufemie a záhy se v Cesirině životě objevuje charismatický Michel. Zapřisáhlý pacifista s racionálními názory se okamžitě stává jejím věrným přítelem.
Krutá tvář neorealismu
Není divu, že Horalka je příkladem neorealistického románu, navíc obohaceného o prvky existencialismu. Tento umělecký směr byl nejvíce patrný v Itálii a jeho poslání přesně odpovídá vykreslování situace v její pravdivé podobě. Moravia líčí válku i tehdejší život drsně, syrově a tvrdě, ale nikdy si nic nedomýšlí ani nepřibarvuje.
Neorealismus. Pravda na zlatém podnose
A vyprávění neupravuje ani při zpáteční cestě Cesiry a Rosetty domů. Po tragické Michelově smrti se obě ženy už po několikáté vydávají na cestu. Po devíti měsících mimo domov zkazí tuto euforii fakt, že Řím ještě stále není osvobozen. Rozhodnou se tedy navštívit své rodné město, jenže to nalézají polozbořené a liduprázdné. Zlobu střídá zoufalství.
Čtěte také: Luigi Pirandello. Autor díla Šest postav hledá autora i sicilský světák
Následuje další dramatický okamžik lidského osudu, kdy jistý zlomový bod prostupuje každé Moraviovo dílo. V kostelíku jsou Cesira s Rosettou přepadeny, Rosetta se bohužel nevyhne znásilnění vojáky z osvobozeneckých vojsk. Takto hrůzné věci měli paradoxně na svědomí právě velmi vítaní a očekávaní osvoboditelé.
Nevinnost sama
Z mladé, krásné a nevinné dívky se v mžiku stává zamlklá, tichá žena, která v žádném případě nemá problém s promiskuitním životem. Naštěstí se matka s dcerou může konečně vydat do Říma. Ovšem aby toho nebylo málo, při zpáteční cestě jsou přepadeny lupiči a Concettin syn Rosario umírá. V tuto chvíli Moravia svůj příběh končí otevřeně, ale Rosetta si uvědomuje, čeho všeho se stala obětí a rozpláče se.
Posloužily hory jako úkryt, nebo způsobily bolest v duši?
Cesira popisuje všechny události subjektivně, přece jenom popisuje svůj životní osud, zato ale sugestivně, důkladně a detailně. Na autentičnosti ještě přidává hovorový jazyk a sem tam i expresivní obraty. Ostatně přímá řeč slouží spíše jako ozdoba vcelku jednolitého textu, který je rozdělen na několik klasických kapitol.
Moravia prostřednictvím svobodné matky promlouvá v ich-formě, což je jedním z jeho spisovatelských poznávacích znaků. Po napsání osmdesáti stran si dal autor s Horalkou téměř desetiletou pauzu. Přestávka zřejmě přinesla své ovoce, protože právě toto dílo se řadí k Moraviovým zdařilejším románům. Závěrem se pro zajímavost hodí připomenout, že Horalka byla dvakrát úspěšně zfilmována. Ve zpracování z roku 1960 si úžasná Sophia Loren zahrála dceru a po letech, v roce 1988 jí byla nabídnuta role matky.
Ale Němce nebylo nikde vidět, a tak Michele navrhl jít k nějakým známý – věděl, že se utekli schovat do baráčku mezi pomerančovníky. Řekl, že jsou to slušní lidé, a když nic jiného, alespoň by nám mohli poradit, kde najít Němce, abychom si vyměnili vajíčka za chleba.
(…)
Přišel večer, posadila jsem se a rozhlédla jsem se skoro potmě: Rosetta ještě spala, sundala si sukni a blůzu, v pološeru jsem zahlédla její nahá, bílá, plná ramena a ruce mladého zdravého děvčete. Spodnička se jí vysoukala nad ohnutou nohu, koleno měla skoro u pusy; stehno měla taky bílé a plné jako ramena a ruce. Zeptala jsem se jí, jestli chce jíst; za chvilku zatřásla hlavou, jako že ne, a ani se neotočila.
Zdroj: POLÁŠKOVÁ, Taťána a kol.: Literatura. Třebíč: Petra Velanová 2005.
