3 fotky 
„Pane jo, to je fronta,“ konstatuje bolestný fakt hnědovlasá slečna přede mnou. Na improvizační představení chodí stále více lidí a nejenom studentů, jak by se na první pohled zdálo. Diváci sedí, kde se dá, třeba i na topení. A všichni netrpělivě očekávají začátek představení.
Lukáš Venclík a Martin Vasquez při improvizaci Zdroj: improliga.cz
Začnu radou pro nováčky: Pokud jdete na improvizační představení poprvé, nechoďte sami. Platí železné pravidlo, a to že ve dvou se to lépe táhne. Můžete se podívat na internet a zběžně pročíst pravidla a kategorie, ale v tomto případě platí, že se člověk učí pouze praxí. Čím víckrát improvizace uvidíte, tím více si je užijete, protože se nebudete muset soustředit pouze na pravidla dané kategorie.
Pokud na začátku nepochopíte pravidla některého z představení, nezoufejte, neboť nejste zdaleka první ani poslední. Záleží také, zda se trefíte do improshow nebo improvizačního zápasu. Rozdíl je jediný. V improshow předvádí své umění nejlepší z nejlepších, zato v zápase soupeří dva týmy proti sobě. Přestože při návštěvě improvizační ligy byla očekávání ohledně improshow zpočátku rozporuplná, první polovina nás přesvědčila, že se nemáme čeho obávat.
Rozehřívací kolo
„Dobrý večer, dámy a pánové. Vítejte na Klamovce,“ pronese klišé frázi za zvuku klavíru jeden z herců Lukáš Venclík, který bude provádět první polovinou. To ale bylo první a zároveň poslední klišé večera, protože každé improvizační představení je neopakovatelný unikát. Většina lidí v sále už improvizační divadlo zná, přesto se na každém představení najdou nováčci, pro které jsou začátky leckdy krušné.
Čtěte také: Rozhovor s Martinem Vasquezem, jedním ze zakladatelů české Improligy
Pět herců stojí na jevišti jako pět statečných a představení může začít. Před každým vystoupením se ale hráči musí nejprve rozcvičit. „Kdo, nebo co jste ve vlaku?“ ptá se Lukáš hráčů na jevišti, kde každý stojí v nějaké pozici. Jako první se slova ujímá nejstarší hráč Martin Vasquez: „Jsem zaseklé dveře vlaku.“
Jazykové rozcvičky
Hráči si také musí rozcvičit své jazykové dovednosti. Nepoužívají se osvědčené jazykolamy, ale rýmované básně. Tentokrát to herci neměli jednoduché, protože jim publikum vybralo slova sladidlo a poušť. Zkuste na ně vymyslet smysluplnou báseň, když na vás svítí reflektor a bystrým zrakem vás sleduje přes sto lidí.
Klavírista Ondra doprovází improvizaci
„První opravdová kategorie se jmenuje vesele – Pohřeb,“ představuje úvodní představení Lukáš. Každý z hráčů se vystřídá u zesnulého a pronese o něm několik slov. „Říká se, že Pavel pil. Pil,“ vzpomíná zasněně Honza Čapka a v uvolněné atmosféře se diváci začínají chichotat. „Pavel měl jednu dobrou vlastnost. Jednu. Věděl, kdy odejít,“ pokračuje Martin Falář. To už diváci propukají v hurónský smích.
Nechval dne před večerem
Lukáš ohlásil kategorii ABC dabing, která je poměrně složitá na vysvětlení i zahrání, ale pokud se povede, tak patří k nejlepším improvizacím večera. Můžeme říci, že žádný z hráčů nejedná tak úplně za sebe. Hráče A totiž dabuje hráč B, hráče B zase hráč C a nakonec hráče C dabuje hráč A. Kategorie stojí na tom, že musíte hrát to, co vám dabér vloží do úst, i když se vám to třeba nelíbí.
Námět improvizace byl nakonec hádka mezi dvěma ženami o květinu. To by nebylo nic zajímavého, pokud by jednu z žen nehrála Jana Tupá a druhou Martin Vasquez. „Nejvíc se mi líbila improvizace ABC dabing,“ svěřuje se mi pak o přestávce studentka Petra a já jen souhlasně přikyvuji.
Vyvrcholení první půlky
Poslední představení bylo na téma žánry. Nejprve potřebujete téma. „Jaké je vaše vysněné povolání?“ ptá se Lukáš slečny v první řadě. „Žalářnice,“ odpovídá slečna a zřejmě neúmyslně tak rozesměje celý sál. Téma poslední improvizace je Žalářník Jan. Následuje část, kdy diváci jeden přes druhého křičí různé žánry, ale někdy se také vloudí chyba. „Encyklopedie,“ vykřikne nějaký mladík. „Ano, to není žánr,“ upřesňuje s úšklebkem na tváři Lukáš.
V průběhu improvizace Lukáš libovolně mění žánry a herci se jim musí přizpůsobit. Tragikomedii tedy vystřídá béčkový horor a následně červená knihovna. Zazní i norské sociální drama, ve kterém jediné srozumitelné slovo bylo Bergman. Celou improvizaci zakončuje muzikál, kdy osvětlovač Vojta rozbliká světla a diváci si mohou ruce utleskat. První půlka trvající třicet minut neuvěřitelně rychle utekla.
Emocionální autobus
Ve druhé půlce vystřídal Lukáše na postu uvaděče Jirka Axman. Přestože na improvizace chodím poměrně často, přiznám se, že kategorii Emocionální autobus neznám. Každý z cestujících nastupuje do autobusu s nějakou emocí nebo výrazem, kterou následně přebírají všichni cestující v autobuse. Většina hráčů si vymyslí běžná témata jako smích, pláč nebo vztek.
Originalita je v tomto případě k nezaplacení. Do autobusu totiž nastupuje Martin Vasquez se sepjatýma rukama a s výrazem přeji si světový mír. Lukáš mu nabízí své místo: „Pojďte si sednout, otče.“ Martin na to rychle reaguje: „Já postojím jako Kristus.“ A roztáhne ruce do stejné polohy jako Ježíš na kříži. Když řidič ohlásí konečnou, začnou cestující vystupovat a nálada v autobuse se opět proměňuje. Řada přichází na Martina a diváci čekají, co si zase vymyslí. „Otče, zhřešil jsem,“ přiznává se se slzou v oku řidič Jirka Axman. „Dej si třikrát opencard a jednou zdrávas primátore,“ reaguje pohotově Martin a sál se hlasitě rozesměje.
Jdeme do finále
Diváci zadají pět dvouslovných témat. Objevují se opět kuriozity typu úrodné lány nebo nakřáplá kra. Následně se všichni hráči představí v roli režisérů, kteří nám své téma musí představit. Poněkud obyčejné téma loupež století přetvořil Martin Falář do sociálního dramatu o ženách, které ve školní kuchyni loupou cibuli.
Nakřáplou kru uvedl Lukáš Venclík jako sitcom z inuitského prostředí. „Je tu Inuitka a tuleň. Nakřáplá kra v inuitském jazyce totiž znamená přátelé,“ vysvětluje Lukáš. Diváci hlasováním vybírají postupně ty nejslabší příběhy, které už nechtějí dále vidět. Nakonec zbude pouze vítěz s tématem smrtící virus a tím je Martin Vasquez, který se tak pro mě stává pomyslným celkovým vítězem improvizačního představení díky jeho originalitě a skvělým nápadům.
Improliga stojí za to!
Je vidět, že ke skvělé zábavě nepotřebujete moc peněz. Stačí světla, hudební nástroj, publikum a především několik bláznivých lidí do improvizačního souboru. Všechny následující zápasy a informace najdete na oficiálních stránkách improliga.cz.
