Román Bílá velryba přesně ilustruje nerovnost člověka a přírody. Zatímco pro Achaba se stal hon na Moby Dicka nejen smyslem života, ale v jistém smyslu životem samým, Moby Dick po většinu knihy funguje jako polomytická bytost, která zničí každého, kdo se ji pokusí ulovit.
Moře a touha po dobrodružství je Achabovou hnací silou, Zdroj: sxc.hu
Kapitán Achab poznal tuto schopnost na vlastní kůži, byl proměněn v loutku vlastní posedlosti. Právě tato posedlost je ústředním motivem knihy, vše, co se v ní děje s ní úzce souvisí. Veškeré konflikty jsou vlastně sporem o následování šíleného kapitána. Tyto spory jsou obrazem vnitřních sporů mužů posádky, kteří (přes svou vnější i vnitřní různost) musejí podstoupit stejnou volbu určenou dvěma silami. Posvátnou hrůzou z Moby Dicka a neméně posvátnou úctou k Achabovi.
Bouře vnitřní i vnější
Úctou k někomu, kdo je svým způsobem ještě děsivější než bílá velryba. Jediný, kdo do svého rozhodování zahrnul i trochu pragmatické racionality, důstojník Starbuck, je zároveň jediným, kdo se nenakazil Achabovým šílenstvím. Právě proto u něj vnitřní konflikt nabývá trochu jiného směru. Zabývá se otázkou, zda učinit to, co mu připadá rozumné i prospěšné, ale nikdy by to nemohl vnímat jako správné.
Herman Melville (1819–1891) se narodil v New Yorku, ale v osmnácti letech se nechal najmout na loď. Zúčastnil se několika plaveb, včetně velrybářské výpravy. Po svém návratu pracoval jako učitel a celník. Melvillova literární díla byla za jeho života odmítána pro přílišnou filozofičnost.
Podobně rozpolcený je i samotný kapitán Achab. Je si totiž svého vlastního šílenství a nebezpečnosti vědom. Ví, že táhne do záhuby nejen sebe, ale i své muže, ke kterým ho poutá sounáležitost (je jedním z nich). Přesto nemá vnitřní sílu se jen pokusit změnit vlastní rozhodnutí, a je zasažen každým následkem tohoto faktu.
„Harpuna, která ji zabije, není ještě ukuta,“ odvětil cizí kapitán, smutně se dívaje na zaoblené visuté lůžko, jehož přitažené okraje několik námořníků mlčky sešívalo. „Že není ukuta?“ Achab vytrhl z vidlice harpunu, kterou zhotovil Parth, zvedl ji a vykřikl: „Podívej se Nuntackenťane; Tady v té ruce držím její smrt! Tato ostří jsou kalena krví a blesky a přísahám, že je zkalím potřetí v tom horkém místě za ploutví, kde bílá velryba nejvíc cítí svůj prokletý život.“ „Pak tě opatruj Bůh, starče. Vidíš tohle?“ ukázal na visuté lůžko, „Pohřbíváme jednoho z pěti statečných mužů, kteří byli včera naživu, ale zemřeli, než přišla noc. Jen jednoho pochovávám. Ostatní byli pohřbeni než zemřeli. Plujete nad jejich hrobem.“
Ostatní postavy knihy nemají ani v obsáhlém románu dost prostoru, aby se s problémy a s dilematy, které před ně plavba pod kapitánem Achabem staví, vyrovnávali skutečně individuálně. Přesto nejsou ani doprovodným křovím, ani kolektivním hrdinou. Jejich individualita a pestrost, různé vzájemné vztahy, rozdílný původ, to vše je v knize zdůrazněno.
Poměry na lodi jsou ukázkou nesmírné tolerance, a to nejen mezilidské, ale i mezicivilizační. Tolerance ovšem není uchopena výchovným či politickým způsobem, naopak je pojímána jako přirozená a samozřejmá věc. Velrybáři nejsou výběrem skvělých lidí, kteří nemají předsudky, právě naopak, mají jich velmi mnoho. Jsou to lidé, kteří si zbytečné konflikty nemohou dovolit.
Vzhůru na lov! Nebo radši ne?
Jako oslava velrybářství působí román i v jiných věcech. Vlastně celé kapitoly jsou chvalozpěvem na lidi, kteří se dost negativně podepsali na počtu největších zvířat této planety. Než však někdo začne román odsuzovat, je třeba dodat, že neméně silně oslavuje samotné velryby, jejich velikost, sílu a krásu. Čtenář by udělal velkou chybu, pokud by autorovi vyčítal, že si neuvědomuje riziko pro přežití druhu (tento pojem vznikl dlouho po jeho smrti).
Záleží na lidstvu, jak dokáže zachovat podmořské bohatství
On si při pohledu na velkolepost těchto zvířat ani nedovedl představit, že by pro ně lidé byli skutečnou hrozbou. A to pramení právě z romantického úžasu nad přírodou. Navíc, jak je v knize několikrát uvedeno, aby měl v oné době každý dost světla v domě, muselo zemřít mnoho lidí. Melville nechválí velrybáře coby zabijáky, ale jako lidi, jež kvůli otázce holého bytí vyzývali k boji na život a na smrt tvory, které si většina ostatních nedovedla ani představit.
Jak ulovit velrybu
Jako ukázka dobového vidění velrybářské problematiky poslouží román i díky tomu, že mnoho kapitol by se hodilo spíše do encyklopedie. Zoologické třídění velryb, podrobné popisy náčiní, výskyt velryb a velrybářů v umění a tak dále. Encyklopedické pasáže ale mají své opodstatnění. Výrazně zvyšují věrohodnost románu. Když se po celý román zdůrazňují síla a možnosti velryby, Moby Dick může ve finále tuto sílu a možnosti předvést, a nepůsobí to vůbec nadsazeně.
Pokud čtenář zná podrobně vlastnosti velrybářského náčiní (a materiály, ze kterých ho vyráběli), lépe si představí, jak se s ním manipuluje. A to je u knihy, ve které se snad všechny dynamické momenty odehrávají během lovu na velryby, poměrně důležité.
Bílá velryba se odehrává v prostředí, jež dnes již neexistuje (současné velrybářství se s tehdejším nedá srovnávat), ale jen tak mimochodem se dotýká témat stále aktuálních. A v jejím středu nalezneme střet člověka a přírody v té nejvyhrocenější podobě.
