Herečka Veronika Kubařová: Deník vám žádná sociální síť nenahradí

Jak se to vezme. Puberta je dost náročné období i co se týká proměny fyzické stránky člověka a vyhrocených, nových emocí. Tím si projdou víceméně všichni, mění se akorát doba. O pubertě každého z nás by se dal natočit film, je to cesta do hlubin puberťákovy duše. Přesto však myslím, že moje puberta, alespoň co se týká mých činů, nijak bouřlivá nebyla. To Johana v Deníku si prošla opravdu velkou spoustou zážitků.

Píšete nebo psala jste si vy sama deník?

Ano, psala, a dokonce jsem ty sešitky našla. Je to docela legrace a nostalgie si je pročítat.

Veronika Kubařová (*1987) vystudovala herectví na Pražské konzervatoři a ve filmu debutovala rolí v úspěšných Rafťácích. Do povědomí diváků se však zapsala především jako vnučka Laura v diváckém hitu Ženy v pokušení. Objevila se také v ceněném dramatu Lidice a od roku 2011 je členkou Městských divadel pražských, k vidění je také na prknech Semaforu a divadla v Mladé Boleslavi. V roce 2009 získala ocenění Televizní objev roku za roli v televizním snímku Juraje Herze Dívka a kouzelník, ve kterém si zahrála po boku Ivana Trojana.

Myslíte si, že budou teenageři v budoucnu místo tradičních deníkových zápisků dávat přednost sociálním sítím?

Myslím si, že ne.  Deník je právě něco tak intimního, že ho žádná síť nebo chatová místnost nenahradí. U deníku je výjimečný pocit absolutní intimity a spolehlivosti v udržení tajemství. To alespoň já na internetu nikdy nemám.

Myslíte si, že má snímek šanci zaujmout věkovou skupinu, o které vypráví?

To nevím, protože v ní už úplně nejsem. Hraju sedmnáctiletou a retrospektivně i patnáctiletou, a to je pro mě už opravdu dávno. Ale pochopitelně doufám, že zaujme.

Čtěte rozhovor: Veronika Kubařová si zahrála i ve filmu Lidice

Zahrála jste si vedle Taťjany Medvecké či Elišky Balzerové, v Deníku vás uvidíme s Veronikou Žilkovou. Jak se hraje s takovými ostřílenými a populárními herečkami, nemají tendenci radit?

Musím říct, že jsem zase měla štěstí na herecké kolegy, protože kromě vámi zmíněné Veroniky Žilkové jsem si zahrála s Igorem Barešem, Jardou Pleslem nebo Petrou Špalkovou, kterou mám hrozně ráda jako herečku i jako člověka. Mým snem pak bylo zahrát si se Simonou Stašovou, což se mi tady vyplnilo.

Chovali se ke mně skvěle. Radili mi, když jsem se na něco zeptala, a vždycky mi to pomohlo. A nikdy mi nedali najevo: „Co je to tady za malé herecké pivo, pusťte ji sem, až se naučí hrát!“

Kromě Rafťáků a Žen v pokušení máte za sebou také historické drama Lidice. Jsou vám bližší veselejší kousky, nebo něco vážnějšího?

To nerada soudím. Ideální pochopitelně je, když je to půl na půl. Pamatuju si, jak jsem se hrozně těšila po zkoušení dramatického Důkazu na zkoušení Perplexu, což je komedie. Teď po premiéře Smetany v ABC bych si už zase zahrála něco více prožívacího a emotivního. Mám ráda na každém žánru něco.

Jak se vám současné české filmy líbí jako divákovi? Myslíte si, že nějaký žánr v domácích luzích a hájích chybí?

Na české filmy chodím moc ráda. Slyšela jsem ale mnohokrát z úst svých kolegů, že na český film je nikdo nedostane. Vždyť je to naše práce! Navíc mě přece zajímá, jak točí různí režiséři a kameramani. Jestli něco u nás chybí, tak to není jeden konkrétní žánr, ale peníze a dobré scénáře. Neříkám, že to chybí v každém filmu, najdou se i skvělé výpravné filmy a scénáře, ale je jich opravdu málo.

Jestli něco u nás filmu chybí, tak to není jeden konkrétní žánr, ale peníze a dobré scénáře.

V Městském divadle Mladá Boleslav jste si zkusila výrazné postavy Shakespearovy Julie a Goethovy Markétky. Znamenají takové proslulé role pro herce větší odpovědnost?

Neřekla bych vyloženě větší odpovědnost, protože tréma je před každou premiérou stejná, ať je to od pana Vopičky nebo od Shakespeara. Ale jde spíš o to, že pan Vopička nemá v díle tak velkou hloubku a přesah jako vámi zmiňovaní autoři. S oběma rolemi jsem se trápila. A byly pro mě určitým způsobem zásadní.

Po rolích Julie a Markétky některé herečky bezmezně touží. Máte také nějakou takovou vysněnou roli?

Už jsem o ní párkrát mluvila, tak to nechci přehánět a vykřikovat dokola její jméno. Je to ale markýza De Merteuil z Nebezpečných vztahů. Ale uvidíme, člověk o něčem sní a pak může být zklamaný. Radši věci přijímám, jak přicházejí.

Deník žádná síť nebo chatová místnost nenahradí.

Hrajete v několika představeních divadla Semafor. Jak vypadá spolupráce s Jiřím Suchým, je pedantským autorem a principálem, nebo nechává hercům volný prostor?

Semafor je pro mě velká pocta. I kvůli Jiřímu Suchému nebo Jitce Molavcové. Spolupráce s Jirkou je příjemná, dlouho nechává volný prostor, ale taky dokáže říct, když se mu něco nelíbí. A na čem trvá, jsou pochopitelně texty. Vždycky mě pobaví, když tak roztomile s úsměvem říká: „Přátelé, já se s tím po nocích píšu, hraju si s těma slovíčkama, aby to tam řádně pasovalo, a vy mi pak to jedno slovíčko změníte. To se s tím pak nemusím vymýšlet.“

V květnu budete na prknech Divadla Rokoko moderovat večer s názvem Představení pouze pro nezadané. Co si pod tím mohou diváci představit?

Diváci přijdou na standardní představení Viktor K., kde také hraji. Já pak budu akorát s kolegou Jirkou Hánou moderovat program po představení, kde budou mít diváci šanci se seznámit nebo alespoň popovídat. Ať si pod tím představí, že zajdou do divadla, zasmějí se a o pauze se můžou rozhlížet, jestli tam někde nepostává jejich potenciální partner. Po představení zajdou na skleničku, na kterou pozvou i svou vyvolenou nebo vyvoleného, poslechnou si pár písniček, popovídají o společných tématech, a když půjdou z divadla, už nebudou nezadaní.

Můj vysvlečenej deník

Komedie
Česko, 2012, 102 min

Režie: Martin Dolenský
Hrají: Veronika Kubařová, Berenika Kohoutová, Igor Bareš, Martin Šesták, Petra Špalková, Sandra Černodrinská, Milan Hajn, Šárka Vaculíková, Ladislav Karda, David Skopal, Marika Šoposká, Ján Kuric, Ondřej Mataj, Jaroslav Plesl, Simona Stašová, Veronika Žilková, Nisan Aljazairi, Verica Nedesca

Premiéra v ČR: 26. dubna 2012