Haruki Murakami: O čem mluvím, když mluvím o běhání

Haruki Murakami je japonský autor, který nabyl v posledních letech velké popularity, a to nejen v okolí své domoviny. Kromě profesního úspěchu je ale také zdatným běžcem. O své běžecké zážitky a životní postoje se s čtenáři dělí v částečně biografické knize O čem mluvím, když mluvím o běhání.

Běh jako nástroj komunikace, Zdroj: sxc.hu

Běhání má v sobě alfu a omegu. Jsou lidé, kteří ho nenávidí, ale také ti, co ho vnímají jako nedílnou součást života. Japonský spisovatel Haruki Murakami běhá přes třicet let dvacet kilometrů denně. Ve své knize líčí myšlenky, které zná asi každý, kdo chodí běhat. Nejde ale o dílo pouze pro zasvěcené. Jeho duševní pochody a životní příběh jsou výbornými prostředky k sebereflexi každého, kdo bude číst až do poslední strany.

Murakami je autor, který se proslavil v průběhu osmdesátých let. Od té doby má za sebou již řadu vydaných knih. Mezi ně patří třeba Norské dřevo nebo Afterdark. Asijská kultura bývá pro množství lidí často velmi specifická, a tím pádem těžce stravitelná. Murakami je ale člověk, který byl od mala konfrontován se západní kulturou, a ta nám je už bližší. Tak jako se potenciální čtenáři nemusí obávat Murakamiho obecně, obavy z knihy O čem mluvím, když mluvím o běhání taktéž nejsou na místě. Běhání je v knize hlavně symbolickým nástrojem komunikace.

Běhali jste někdy? Je to věc vskutku úmorná. Minimálně pro ty, co běhají jen z povinnosti. Při běhání se v hlavě člověku vyrojí tolik myšlenek. Čím víc tím líp. Pokud ale začnete přemýšlet nad tím, co se bezprostředně týká běhání – píchání v boku, bolest svalů, únava –, dlouho nevydržíte. Další věc, kterou k úspěšně zvládnutému běhu člověk potřebuje, je svědomitost. Svědomitost je středobodem tohoto běžeckého spisu.

Inspirace přišla od Krista

Autor v knize popisuje nejen vlastní běžecký vývoj, ale také mapuje svůj život. K psaní se dostal v kristových letech – čili v třiatřiceti. Sám tomuto číslu ve spojení s Kristem dává určitou symboliku. Psaním začal novou etapu. Pro upřesnění je lepší říct – dvě životní etapy. Spisovatelskou a běžeckou. Jak spisovatelské řemeslo, tak běh jdou napříč Murakamiho příběhem ruku v ruce.

Haruki Murakami, Zdroj: haruki-murakami.cz

Dozvídáme se o tom, že jeho přechod na literární dráhu byl podnícen naprosto spontánní myšlenkou, bez jakýchkoliv dopředu promýšlených plánů. Vzhledem k tomu, že autorova prvotina (Slyš vítr zpívat) získala japonské literární ocenění Gunzo, dá se tomu těžko uvěřit. Upřímnost, která je ale protkána celým textem, z čtenáře udělá krotkého ptáčka, který jen zobe z ruky a to co čte, je pro něj dogmatem.

Poselství je na dosah čtenáři

Bavíme se nejen o dobrém autorovi, ale také o velmi specifickém a cílevědomém člověku. Čtenáře překvapí jeho úžasná píle. Někdo trénuje celý život na to, aby zaběhl maraton. Murakami trénuje denně, a to většinou s požitkem, a maraton si dává každý rok nejméně jednou. V tom tkví podstata jeho přiblížení se čtenáři. Ne snad, že by běžný člověk měl běhat tolik jako on, ale spíš jde o celkový přístup k věci. Autor svou profesní vytíženost konfrontuje právě s běháním, na které mu někdy nezbývá kvůli práci čas. Murakami tvrdí, že kdyby si nenašel čas na běhání a jen se sám sobě v duchu vymlouval, že nemá čas, pozbyl by tím své cílevědomosti.

Lze říct, že v knize jsou omílána jen stará známá morální klišé, která čas od času – u většiny sice jen ve stavu maximálního vypjetí, ale přece – vytanou na mysli každého člověka. Ze zásady to ale zůstane nanejvíc ve fázi, kdy si danou věc člověk uvědomí, ale nezařídí se v souladu s ní. Murakami jde mnohem dál za tento obvyklý rámec, a to je inspirativní.

Murakami se obnažuje

Kromě píle jsou naznačovány i jiné vlastnosti spisovatele. Ty se dají zařazovat převážně kladně, ale zároveň můžou v dnešní době působit trochu podivínsky. Jde převážně o pasáže, kde autor popisuje svou proměnu, jež nastala i v ostatních ohledech životního stylu. Jde třeba o to, že se naučil vstávat s východem slunce a s jeho západem už jde na kutě. Samozřejmě by to tak asi mělo být, dlouho to bylo zakořeněné v lidské přirozenosti, ale dnes je to poněkud nekonvenční (jako Murakami celkově). Z textu také plyne, že on sám sebe považuje za průměrně nadaného spisovatele, a proto se tenhle a jiné další handicapy snaží kompenzovat pracovitostí.

Z textu není těžké vysledovat Murakamiho prozápadní smýšlení. Jde o různé souvislosti, které používá v rozmanitých metaforických pojmenováních či jako prosté paralely s určitou v textu zmiňovanou záležitostí. V textu je to samý Lennon, Rolling Stones, ale nějakého japonského fenoménu se dá těžko dohledat. Nelze tento postoj vystavovat do špatného světla, avšak zájemci o tradiční japonskou literaturu budou kvůli tomu mírně zklamáni. Svůj původ ale autor přirozeně nezapře. Houževnatost, v textu tak omílaná, je znakem, který si právě s Japonci obecně spojujeme.

Jazyk univerzální, členění drhne

Textem se dá velmi snadno prolouskat. Autorův jazyk je dobře stravitelný a přístupný širokému spektru zájemců (do češtiny překládal Tomáš Jurkovič). Jsou volena zlidovělá slova zároveň s tím, že je zachovaná poměrně mohutná slovní zásoba a velké množství různých elegantních slovních spojení. Samotná knížka je poměrně útlá. Čítá jen okolo sto šedesáti stránek.

Problém je se systémem rozdělení jednotlivých kapitol a jejich logické návaznosti. Jak bylo řečeno, text rozhodně nebyl psán dle chronologie vydané knihy. Kolem běhání se pochopitelně točí všech sto šedesát stran, ale někdy je patrný nelogický přechod z jednoho období do druhého. Svízelná bývá kombinace hlavně filosofických kapitol s Murakamiho běžeckým deníkem. Celé to pak dává dojem nesourodé a násilně nahromaděné směsice.

Rušivá je nerovnoměrnost v tematickém vyvážení. První polovina napovídá, že se kniha celá ponese v jakémsi filosofickém duchu, ale druhá je kompletně celá o běhání, přičemž tento přechod mezi polovinami není úplně plynulý. Teprve na konci je pak určitá pasáž k zamyšlení, jež je obsahem na vysoké úrovni, ale po předchozím průběhu s ní čtenář může jen stěží počítat a něco víc si odnést.

Rozhodně převažují klady

Těžko se dá odhadovat, jestli se někdo po přečtení dá na běhání. Přinejmenším by to měl každý zkusit. Jde o neuvěřitelně ozdravný proces, a přitom je tak snadno dosažitelný. Jen přemoci své línější já.

Přes některé formální nedostatky je třeba konstatovat, že kniha určitě stojí za přečtení a že dozajista není jen pro zapálené běžce. Je možné si přečíst, jak důležité je zachovávat určité lidské hodnoty a potlačovat některé slabosti a marnotratné myšlenky. Poselství, které Murakami svým výtvorem rozesílá do světa je upřímné a moudré. Kniha nás nenaučí běhat, ale pokusí se z nás udělat běžce na dlouho trať.

Název: O čem mluvím, když mluvím o běhání
Název originálu: Haširu koto ni cuite kataru toki ni boku no kataru koto
Autor: Haruki Murakami
Přeložil: Tomáš Jurkovič
Nakladatelství: Odeon
Vyšlo: 2010
Počet stran: 167
Formát: 207 x 134 mm, pevná vazba s přebalem
Doporučená cena: 249 Kč