7 fotek 
Graham Greene byl jedním z autorů, jejichž dílo nelze snadno zařadit do určitého proudu. A jeho život byl neméně komplikovaný a rozporuplný. Jeho dílo je plné překvapení, nejistot a pochyb. A to dává smysl, neboť úplně stejně vypadal i jeho život.
Jedna z nejdůležitějších Greenových myšlenek. Zdroj:sxc.hu
Graham Greene se narodil v rodině ředitele internátní školy. Tato skutečnost předurčila celé jeho dětství, kvůli ní se stal mnohokrát terčem šikany. Ani jeho rodiče pro něj neměli příliš pochopení, takže se budoucí spisovatel stále více uzavíral do sebe. Pocit osamělosti v něm probouzel nejen lásku k dobrodružným románům, které představovaly vítaný únik z trudné reality, ale i touhu po smrti.
Divoké mládí
Při přemýšlení o sebevraždě došel mladý Greene tak daleko, že ukradl revolver a sám se sebou začal hrát ruskou ruletu. Z neúspěchů měl takovou radost, že osud pokoušel znovu a znovu. Pravděpodobnost, že takový hazard přežije, byla velice malá. Revolver mu ale ani jednou nevystřelil.
Rodný dům Grahama Greena. Zdroj: en.wikipedia.org
Když se o nebezpečné zálibě svého syna dozvěděli Greenovi rodiče, poslali ho na psychiatrické léčení. Právě během léčby objevil Graham Greene své literární nadání.
Léta studií
V roce 1922 Graham Greene odjel na univerzitu v Oxfordu, kde začal studovat historii, a jeho bouřlivá povaha se projevila naplno. Navštěvoval hostince a večírky, účastnil se mnohých recesistických akcí a vstoupil do komunistické strany. I to byl z velké části akt recese mladického buřičství. Však z ní taky asi po měsíci vystoupil. Ovšem ani její ideály mu nebyly zcela cizí. Kromě divokých zálib měl ale i konstruktivnější koníčky, především se stal redaktorem univerzitního časopisu.
Osudová žena
Právě pro kariéru novináře se pozdější spisovatel rozhodl po absolvování studia v roce 1925. Pracoval v Nottinghamu a později v Timesech. Slibné zaměstnání opustil po vydání prvního románu Vnitřní hlas v roce 1929. Toto krátké období je důležité, protože právě do redakce Nottinghamu mu přišel dopis jisté mladé katoličky, které se nelíbil článek kritizující mariánský kult.
Balloil Collage v Oxfordu, kde Graham Greene studoval.
Greene uznal, že čtenářka má pravdu, a jako omluvu ji pozval na čaj. Onou dívkou byla Vivien Dayrell-Browningová, jeho pozdější manželka. Pod jejím vlivem konvertoval v roce 1926 ke katolictví a o rok později se s ní oženil.
Následující desetiletí bylo pro Grahama Greena nabité událostmi. Narodila se mu dcera Lucy Caroline a syn Francis, vyšlo mu několik románů a objevil svou další vášeň – cestování. Během několika let navštívil nejen řadu států Evropy, ale i země podstatně exotičtější, především Nigérii, ve které málem zemřel, a Mexiko, v němž doznívala občanská válka. Většina románů z tohoto období jsou takzvané entertainmenty, lehčí romány zdůrazňující děj. Patří sem i jeho první dva katolické romány Brightonský špalek (1938) a Moc a sláva (1940).
Katolické romány
Brightonský špalek je prvním z „velkých“ románů, pojednává o nezletilém katolickém gangsterovi a jeho naivní dívce. Pilířem románu je kontrast mezi zdůrazňovaným náboženským hlediskem a společenskou realitou zločineckého spolku, kdy může být naivní rozjímání nad osudem vlastní duše vystřídáno vraždou hrdinova pobočníka.
Ještě významnější je Moc a sláva, odehrávající se během již zmíněné občanské války v Mexiku. Hlavní hrdina je katolický kněz a alkoholik s nemanželským dítětem. Ovšem na rozdíl od lepších duchovních zůstal v oblasti, kde mu za jeho úřad hrozí trest smrti. Jeho protivníkem je poručík, který v naplnění antiklerikálních zákonů vidí cestu ke zlepšení nešťastné situace ostatních lidí.
Moc a sláva se odehrává těsně po povstání Kristerů.
Přesto je schopen respektu a porozumění pro padlého faráře. Katolík Greene dává celkovému ději až alegorický ráz, ve skutečnosti ale ani jednomu z hrdinů nestraní. Oba jsou svým způsobem obdivuhodní i zavrženíhodní, protože jsou oba lidští a zároveň si uvědomují své závazky. Ambivalentnost postav se stane Greenovým druhým podpisem, najdeme ji ve všech jeho románech.
Vzhledem k tématu je zajímavá reakce katolické kritiky. Někteří pokládali novou perspektivu společensky vyvržených katolíků za skvělou myšlenku a pasovali Grahama Greena na jednoho z katolických autorů. Jiní se jeho hříšníky cítili pohoršeni, dokonce i tehdejší papež napsal Greenovi žádost, aby stáhl Moc a slávu z trhu. Nebylo mu vyhověno.
Válečná léta
Na začátku druhé světové války se Greene přihlásil coby dobrovolník do protivzdušné obrany. V té působil až do roku 1941, tedy v období slavné bitvy o Británii a náletů na Londýn. V letech 1941-43 působil jako diplomat v africké kolonii Sierra Leone. Poté se stal agentem MI6. Působil jako dvojí agent, jeho úkol spočíval v tom, že zdánlivě dodával informace Němcům. „Informace“ si ovšem vymýšlel v hotelu nad mapou a učebnicí taktiky.
Výjev z bombardovaného Londýna.
Krátce po válce mu vyšly dva velké romány odehrávající se v prostředí, které během ní poznal, a několik podobně situovaných děl tzv. entertainmentu. Ovšem tato díla nejsou v pravém smyslu válečná, odehrávají se v zázemí a soustřeďují se na duševní a duchovní problémy hrdinů.
Velkými romány této doby jsou Jádro věci (1948) a Konec dobrodružství (1951). Jádro věci je umístěno kamsi do západní Afriky a sleduje vnitřní pochody muže, který se, hnán svými selháními, především manželskou nevěrou, rozhodne spáchat sebevraždu. A to přestože ví, že tím ublíží všem, které má rád, manželce, milence i Bohu.
Bůh má pro hrdinu až nezdravě velký význam, Greene ho dokonce nechá promluvit formou vnitřního hlasu. Naprosto opačný problém má hrdina Konce dobrodružství. Je donucen uvěřit v Boha, protože kolem jeho milenky se dějí de facto zázraky. Pro hrdinu je ale tímto způsobem vnucená víra přítěží, neumí s ní žít. Na konci prosí při modlitbě Boha o jediné – aby ho nechal na pokoji.
Vzhůru na cesty
Po válce udělal Graham Greene zásadní, ale ne zrovna chvalitebný krok. Odešel od rodiny. Sice se nikdy nerozvedl, ale manželství zůstalo „jen na papíře“. Vystřídal řadu milenek a s manželkou se nevídal. Začala také dlouhá etapa jeho života, kterou jeho životopisci nazývají obdobím cest.
Cestování po zemích a oblastech v nelehké politické situaci se stalo hlavní náplní jeho života a politika z jeho děl vytlačila náboženství. Nálepka katolického autora mu začala vadit, i když katolickou církev neopustil a jistý vliv katolicismu zůstal i v jeho díle.
Cynismus je laciný, je k dostání v každém obchodě, přimíchávají ho do každého nekvalitního zboží.
Za svůj život navštívil například Vietnam v době francouzské války v Indočíně, Keňu během povstání Mau-mau, Polsko za vrcholného stalinismu, ale i Československo, kde byl hned dvakrát, a to v letech 1948 a 1969.
Pro toto období jsou charakteristické dva romány, Tichý Američan (1955) a Vyhaslý případ (1961).
Tichý Američan se odehrává během války v Indočíně. Stojí na konfliktu dvou rozdílných osobností, diplomata Pylea a novináře Fowlera. Pyle je přesvědčený idealista, který se zapojuje v souladu s názory načtenými z knih do bojů.
Francouzští vojáci během války v Indočíně.
Naproti tomu Fowler je zkušený pozorovatel, který si hlídá svou neutralitu a neúčast. Ovšem ve stupňujících se následcích Pyleho činů si není schopen neutralitu udržet. Rozhodnutí k aktivnímu činu vede de facto k naplnění všech jeho přání, ale zároveň ho zatěžuje výčitkami svědomí.
Život se překlápí
Vyhaslý případ je jakýmsi Greenovým vypořádáním se s katolictvím. Jedná se o román vysloveně ateistický, čím silněji je každá postava věřící, tím méně je sympatická. Vyskytují se v něm nezvykle jednoznačné postavy. Ateista Colin, který svou práci s malomocnými pokládá za samozřejmou, a na druhé straně fanatický katolík Ryckner, který týrá svou ženu. Někde mezi nimi je architekt Querry, Greenovo alter ego.
Schopnost pochybovat je nejkrásnější lidská vlastnost. Dokud pochybujeme, žijeme.
Querry je neustále obtěžován Rycknerem, který po něm požaduje potvrzování svých názorů a pokládá ho za náboženskou autoritu. Querry sám o své víře pochybuje, s Rycknerem nesouhlasí a různé snahy zalíbit se Bohu se mu hnusí. Přesto se svých katolických obdivovatelů nemůže zbavit, protože v mládí postavil několik kostelů.
Kacířství je jen jiné slovo pro svobodu myšlení.
V roce 1966 se cestovatelské období blížilo ke konci. Šedesátiletý Graham Greene si nachází o dvacet let mladší partnerku Yvonne Cloettovou a usadil se s ní nejprve ve Francii a poté ve Švýcarsku. Na jeho díle se to ale příliš neprojevilo, exotických prostředí i zajímavých témat už načerpal dost. Naopak se mu dostalo času, aby svá díla řádně promyslel, proto nabývají ještě větší hloubky. Vrcholy tohoto období jsou Honorární konzul (1973) a Monsignore Quijote (1982). Za zmínku ale stojí i entertainment Lidský faktor (1978).
Městečko Vavey, kde Graham Greene strávil konec života.
Vice pozornosti si zaslouží Honorární konzul. Sám Greene jej označil za své nejlepší dílo. Není divu. Obsahuje totiž esenci jeho tvorby. Většina děje se odehrává v chatrči, kde skupina partyzánů drží uneseného honorárního konzula. Policie jim je na stopě a lhůta na vyjednávání, o které nikdo nestojí, se pomalu krátí.
Konec života
O něco odlehčenější je Monsignore Quijote. Tragikomedie o nerozlučných přátelích, katolickém faráři a komunistickém politikovi, obsahuje mnoho jemného i silnějšího humoru, ale i mnoho dlouhých disputací, v nichž hrdinové konfrontují nejen svá přesvědčení, ale i své pochyby. Pochyby nejsou u Greena ničím špatným, právě naopak jsou projevem té nejvyšší upřímnosti a nejčistšího lidství. Stejně jako opravdové přátelství dvou různých, a přece vlastně stejných mužů.
V době vydání Monsignora Quijota bylo Grahamu Greenovi osmasedmdesát let. Ještě ho čekalo sedm let, kdy byl na svá léta zdráv a mohl tvořit. Ale jeho tělo i mysl slábly, což se projevilo na jeho posledních dílech. I tento čas se blížil ke konci. V roce 1989 mu byla diagnostikována leukémie. Po dvou letech nemoci Graham Greene zemřel. Je pohřben v Corseaux ve Švýcarsku.
