Román Jádro věci vyšel poprvé roku 1948, o pět let později se dočkal filmového zpracování. Mnozí kritici ho pokládají za nejlepší román Grahama Greena.
Církev neví, co se děje v lidském srdci. Zdroj: sxc.hu
Hlavní hrdina, policista Henry „Ticky“ Scobie, je možná nejtragičtějším Greenovým hrdinou. Celý jeho příběh je protkán neúspěchy. Selhal jako policista, jako manžel, jako milenec i jako katolík. A jeho osudové rozhodnutí, kterým chce situaci napravit, je to nejhorší a nejnešťastnější, které mohl udělat.
Graham Greene (1904–1991) se narodil v Anglii do rodiny ředitele školy. Po nepříliš šťastném dětství následovalo bouřlivé mládí plné experimentů (ruská ruleta, vstup do komunistické strany atp.). Ovšem poměrně záhy se oženil a pod vlivem své manželky konvertoval ke katolictví. Po druhé světové válce (během které byl členem MI6) se jeho manželství rozpadlo. V následujících desetiletích cestoval do tzv. Problematických oblastí. Nakonec se usadil ve Švýcarsku, kde také zemřel.
Román spadá do Greenova „katolického“ období. Scobie je silně věřící člověk. Není zatížen tolika pochybami, jako postavy pozdějších knih, nevytváří si svébytnou osobní teologii, vlastně spíše naopak. Náboženské zásady vnitřně ctí a respektuje. A právě proto velice těžce nese, že je není schopen dodržovat. Náboženství mu není útěchou, nýbrž jen další problém, který musí ve své nelehké situaci zohledňovat.
Román vypráví nejen o vztahu k víře
To se projeví i na vztahu k Bohu. Ten je podobný Scobiemu vztahu k blízkým lidem. Má ho rád, svým způsobem ho miluje. Ale zároveň mu svým jednáním škodí a ubližuje. A je si toho vědom.
Víra, láska
V onom vědomí je ukryto jádro Scobieho problémů. Ubližuje své manželce, ubližuje své milence, ubližuje svému okolí všeobecně. To má úzký vztah k morálce. Ta má naprosto evidentně dvě strany. Do svých problémů se Scobie dostane tím, že ji poruší. Což ale není pojato jako nějaké fatální a zločinné jednání. Je to lidské selhání, selhání člověka. Selhání, které vytvoří špatnou situaci. A je to právě morálka, která mu brání tuto situaci ne dobře vyřešit, to by ani nešlo, ale vybrat to skutečně nejmenší zlo pro sebe, i pro ostatní.
Čtěte také: Graham Greene: Honorární konzul. Se smrtí na jazyku mluví živí
To vynikne při srovnání Scobieho s Yusefem, obchodníkem a pašerákem, který ho vydírá. Yusef žádnou morálku nemá. Má manželku a milenky, ale žádné výčitky. Nemá žádné opravdové přátele a nikomu doopravdy nevěří. Yusef také není šťastný a Yusefovi blízcí teprve ne.
Ale Yusef se nerozežírá výčitkami, a nepřipraví tedy svému okolí takovou ránu jako Scobie. Yusef nemá šanci získat sympatie čtenářů ani ostatních postav. Ale nelze se vyhnout myšlence, zda své zločiny nezvládá lépe, než Scobie své osobní prohřešky.
Beznaděj
Podobně se je třeba dívat i na Scobieho finální čin. Čtenář, který sledoval duševní cestu k němu vedoucí, by ho neměl jednoduše odsoudit. Na druhou stranu má možnost posoudit, zda byl či nebyl jeho čin zbabělým útěkem, ponechání problémů v rukou jeho blízkých, kteří jsou zasazeni pocitem viny. Nyní je na místě znovu zmínit náboženské hledisko: Scobie vnímá svůj čin jako oběť, sám si zvolil zatracení, aby zachránil manželku i milenku. Ale teologie zde naprosto míjí ono titulní jádro věci, nezohledňuje následky, které Scobieho čin má na jiné lidi.
„Máš ty vůbec někoho rád, Ticky, krom sebe samého?“
„Ne, mám prostě rád jen sám sebe. A Aliho. Zapomněl jsem na Aliho. Toho samozřejmě také miluji. Ale tebe ne,“ pokračoval v otřelém škádlení, hladil jí ruku, usmíval se, konejšil…
„A Aliho sestru?“
„On má sestru?“
„Oni mají přece všichni nějakou sestru, ne? Proč jsi nebyl dneska na mši?“
„Měl jsem službu, miláčku. To víš dobře.“
Podle tohoto rozboru myšlenek působí kniha mnohem abstraktněji a teologičtěji, než jaká ve skutečnosti je. Obsahuje sice mnoho vnitřní řeči, odehrává se na nespecifikovaném místě (v západní Africe je pro Greena nezvykle neurčité), hlavní linka souvisí především s psychologií hrdiny. Ale kniha je plná i konkrétních scén, vedlejších linek např. o Scobieho práci. Většinu o Scobieho životě se nedovídáme z jeho myšlenek, ale z drobných událostí či dialogů. Celkově by se dalo říci, že metody odpovídající hlavní linii jsou v menšině.
Závěrem lze říci, že Jádro věci je specifické dílo, které obsahuje mnoho podnětů k zamyšlení, aniž by bylo nepřístupné či nesrozumitelné.
