2 fotky 
Knihy Grahama Greena jsou založeny na svých postavách a Honorární konzul není výjimkou. Naopak, takový výběr rozporuplných osob se hned tak někde nenajde. Lidé, kteří se nevejdou do žádné škatulky, přesvědčení a pochybující zároveň. Lidé, kteří jsou nuceni řešit otázky, jež nemohou rozřešit a dělat věci, které se jim nelíbí. Charaktery pro autora typické.
Skupina jihoamerických partyzánů unese omylem místo amerického velvyslance britského honorárního konzula. Je jim jasné, že kvůli jeho životu nevyhoví nikdo ani značně okleštěným požadavkům. A tak sedí v úkrytu v barriu (slumu, chudinské čtvrti) a čekají, až uplyne lhůta.
Graham Greene (1904–1991) se narodil v Anglii do rodiny ředitele školy. Po nepříliš šťastném dětství následovalo bouřlivé mládí plné experimentů (ruská ruleta, vstup do komunistické strany atp.). Ovšem poměrně záhy se oženil a pod vlivem své manželky konvertoval ke katolictví. Po druhé světové válce (během které byl členem MI6) se jeho manželství rozpadlo. V následujících desetiletích cestoval do tzv. Problematických oblastí. Nakonec se usadil ve Švýcarsku, kde také zemřel.
Z této dosti statické zápletky dokáže Greene vykřesat nevídané napětí. Stále se zhušťující příznaky policejní aktivity ukazují malou naději únosců nejen na úspěch (této naděje se vzdali už na začátku), ale i na vyváznutí s holým životem. Podobně ubíhající čas zhoršuje vyhlídky jejich zajatce. A čtenář, který nevyhnutelně rozdělí své sympatie mezi zúčastněné, se nemůže rozhodnout, jaký z těchto konců by se mu vlastně líbil více.
Zločinci a poctiví lidé
V chatrči se totiž sešla skutečně velmi podivná sestava. Honorární konzul Charley Fortnum, doktor Eduardo Plarr, bývalý kněz Leon Rivas, komunistický básník Aquino a pár dalších, méně významných. Každý z nich by se dal snadno odsoudit a žádný si to nezasluhuje. A každý z nich, tlačen vidinou vlastní smrti, otvírá a odhaluje své nejhlubší já. Samozřejmě každý ho má jinak hluboké, na nějakou falešnou spravedlnost si autor nehraje. A mimo jiné proto působí jeho nehrdinští hrdinové tak věrohodně a lidsky.
„Ve špatné společnosti jsou zločinci poctiví lidé.“
Po stránce rozsahu má zdaleka nejvíce prostoru Eduardo Plarr, zejména co se týče přímého popisu pocitů a vjemů. Poloviční Angličan, který na přehnanou emotivnost Jihoameričanů vnitřně reagoval potlačením té vlastní. Ale není bezcitný, byť to o sobě prohlašuje. Vyvíjí neuvěřitelnou aktivitu, aby zachránil manžela své milenky (Fortuma), protože si je vědom nestálosti svého citu k ní. Zároveň ovšem chrání své staré přátele, kterým pomohl zorganizovat onen únos.
„Láska! Milovat! Taková slova nemám ve slovníku.“
„Kdo si tohle machismo vymyslel? Banda vrahounů jako Pizarro a Cortés.“
„Žárlím, žárlím, protože miluje. Tenhle souboj vyhrál Chaley Fortnum.“
Co do vnitřní hloubky ovšem vede Leon Rivas. Otec Rivas, který se zdánlivě rozešel s církví (oženil se, unáší lidi), ale vnitřně zůstal jejím členem.
Tak trochu jiný kněz
Církev totiž chápe zcela jinak než jako onu organizaci, jež si potrpí na nádheru uprostřed chudoby a nepokrytě spolupracuje s diktátory.
Jaký má kněz Rivan vztah k Bohu?, Zdroj: sxc.hu
Ještě podivnější je jeho vztah k Bohu, ten je zároveň zlý a dobrý. Nazývá se zločincem, své činy pokládá za špatné, ale nevidí jiného východiska.
„Jak bych mohl milovat Boha, kdyby nebyl jako já?“
„Světci by stačilo se modlit, já musím mít revolver.“
„Ano, říkám si katolík, ať si biskupové myslí, co chtějí. Nebo papež.“
Vedle těchto lidí vypadá Charles Fortnum prostě a jednoduše. Miluje svou ženu (kterou vytáhl z nevěstince, a která čeká dítě s Plarrem), permanentně se opíjí a tak podobně. Ale ve skutečnosti má i on vnitřní rozpory a dokáže překvapit činy i myšlenkami. A svou odtažitostí od otázek náboženství a politiky představuje příjemný kontrast.
„Každé pití má svou pravou míru.“
„Voda se nepije, rezaví po ní vnitřnosti.“
„Odveď mě k whiskey, to je moje svátost.“
Nejplošší postavou je komunista Aquino. Není stižen pochybami a skrupulemi. Ty pravděpodobně zůstaly ležet na podlaze policejní stanice vedle jeho uříznutých prstů.
Komunista básník
Ale jeho výjimečnost se promítá do veršů, které napsal a umí nazpaměť a evidentně se ho dotklo, když se ho Fortnum pokusil podvést a utéci. Jeho jistota je dána spíše silnější zkušeností (vězněním) než nějakým charakterovým rozdílem.
„Já vidím otce jenom skrze mříže.“
„Bůh je zlo. Bůh je kapitalismus.“
„Smrt chutná po soli.“
Významné je i umístění příběhu do Jižní Ameriky. Kontrast tamního a anglosaského myšlení, chudoba nepředstavitelných rozměrů, krutá diktatura podporovaná USA a mnoho dalšího, to všechno se podepsalo na autorovi, na jeho knihách a mělo by se podepsat i na čtenáři.
„Fortumovi už stejně nemůžu pomoct, a držíte mě tady jako v kriminálu.“
„Kdybys to znal v opravdovém kriminálu, nepřipadal by sis tak. Pro mě je tohle svoboda.“
„Sto čtverečních metrů hliněné podlahy.“
„Byl jsem zvyklý na devět. Takže mně se svět ohromně rozšířil.“
Honorární konzul je knihou o náboženství, politice, ale i lásce, whiskey a mnohém dalším. A především o lidech, kteří se nedají roztřídit do škatulek.
