Neorealistická sonda do každodennosti neapolské mafie s břitkou a mrazivou atmosférou přichází. Připravte se na brutálně autentickou podívanou plnou beznaděje, krutosti a smrti.
Žánr gangsterských filmů už od svých prvopočátků snímky jako The Musketeers of Pig Alley, Little Caesar nebo Scarface naznačil, jakým směrem se bude ubírat. Již těmito filmy byly položeny základní stavební kameny poetiky snímků vyobrazujících organizovaný zločin. V narativní rovině se jednalo o pozoruhodné příběhy lidí, kteří se nechtěli podřídit systému a vydali se na opačnou stranu barikády. Příběhy, jež se svým romantickým dobrodružným pojetím hrdinů, kteří pro svůj úspěch, úctyhodnost a bohatství neváhali denně riskovat svůj život, divákům zaryly pod kůži a ti si je velmi brzy oblíbili. Příběhy s důrazem kladeným na postupnou gradaci napětí a nezbytný konflikt, který obyčejně velmi realisticky a dramaticky vyobrazily. Tyto základní stavební kameny gangsterek dovolily v průběhu let vybudovat na své pevné základně pilíře svého žánru. Ty dostaly podobu stále propracovanějších charakterů a jejich příběhů kolidujících s organizovaným zločinem. Ve filmech měla stále významnější roli i hudba, jež budovala a porcovala napětí a evokovala čím dál tím zřetelněji a účelnější emoce. Během téměř stoleté tradice gangsterských snímků vznikly na základě uvedených aspektů mistrovské kousky jako trilogie Kmotr, Mafiáni, Casino nebo v poslední době například Americký gangster.
Zapomeňte na to.
Zapomeňte na zromantizované stylizované obrazy organizovaného zločinu. Zapomeňte na charismatické herecké ikony, působivě ztvárňující příběhy obyčejných lidí, kteří se díky vlastní ctižádosti a často brutálnímu a nelítostnému úsilí stanou váženými členy rodiny jménem „Organizovaný zločin“. Zapomeňte na Kmotry, Mafiány, Casina nebo Americké gangstery. Teď je tu Gomora. Organizovaný zločin ve své nahotě nikdy nebyl skutečnější.
Když v roce 2006 vydal italský novinář Roberto Saviano knihu s názvem Gomora, netušil, že se o pár měsíců později dostane na mušku neapolské varianty mafie, camorry. Ta mu pohrozila smrtí právě za tuto knihu, ve které autor odkrývá pravou tvář současné camorry, ukazuje krutost, rozlehlost a rozpínavost její parazitní moci. Detailně a názorně popisuje skutečnost na mozaikovitých útržcích příběhů obyčejných lidí, kteří – ať už v nebo vně camoru – s její nelítostnou rozpínavostí denně přicházejí do kontaktu.
O dva roky později italský režisér Matteo Garrone knihu zfilmoval. Svým pojetím bortí klasické schéma gangsterských filmů, ve kterých je zásadní důraz kladen na příběh. Ani hlavní postavy nejsou ikony, v nichž by se divák vzhlížel. Hlavní herečkou italského snímku je totiž samotná camorra. Její praktiky, její nejnižší patra, její každodennost.
Camorra je zde prezentovaná skrze všední dny několika lidí, jejichž příběhové linky spolu v podstatě nijak nesouvisí. Jednou je to výborný krejčí, který pracuje v ilegálních továrnách na oblečení a aby si přivydělal, vyučuje čínské přistěhovalce svému řemeslu. Podruhé jsou to dva mladí kluci mimo camorru, kteří symbolizují klasickou touhu po svobodě a soběstačnosti skrze svoji nespoutanost a kriminální život. Potřetí je to obyčejný výplatčí camorry, jehož hlavní pracovní náplní je dávat peníze pozůstalým camorristů nebo těch, kteří se dostali do vězení. A aby byl život camorry ukázán opravdu věrohodně, snímek nám vyličuje i příběh dětí, kteří pod spáry camorry ztrácejí svoji nevinnost a zaplétají se do odvrácené strany společnosti, aby se v ní naučily žít a především přežít. Ne vždy se jim to však povede. Vyšší patra camorry jsou reprezentována obchodníkem, který za peníze zbavuje továrny nebezpečného odpadu jednoduchým způsobem: zakopává ho lacině kousek pod zem.
Příběhové linky jsou především zaměřeny na vykreslení atmosféry, prostředí a psychiky místních lidí. Postavy se chovají tak, aby uspokojovaly svou touhu po sexu, respektu, majetku či přátelství. Svou touhu po přežití. Za tímto účelem se ale chovají v rámci prostředí, v němž vyrůstaly, tedy nelítostně, skrze zbraně a každodenní přítomnost nebezpečí a smrti. Není divu, že jejich mínění o životě se smrštivá právě a jen na heslo „žiješ zrovna teď“. Nechybí tu však ani příchuť humoru, jež dodává snímku na autenticitě a zvyšuje kontrast mezi životem v prostředí camory a mimo ni. Stupňuje dramatičnost.
Matteo Garrone se nebál film pojmout jako sondu do reality. Přizpůsobil tomu nejen samotné postavy a jejich jednání během příběhu, které často vyústí smrtí, totálním zklamáním nebo pokusem o únik, ale i hudbu, kameru a samotnou režii.
Nedočkáte se instrumentálních balad ani tklivých atmosférických rytmů k podpoření vizuálního aspektu filmu. Tady nehraje hudba, ale sviští kulky. I tak je zde atmosféra vykreslená více než brilantně.
Kamera snímá jednou s odstupem, naznačujícím chladnost a mrazivost situace, podruhé s detailními a dlouhými záběry na výrazy a rozhovory jednotlivých protagonistů, odkrývající jejich vlastní motivy a touhy.
A herci vše hrají velmi přirozeně a důvěryhodně. Není divu, minimálně dvěma z nich bylo po
uvedení snímku do kin sděleno obvinění ve věci spolčení se skutečnou camorrou. Herci zde nic nehrají. Herci žijí před kamerou. I proto snímek místy připomíná spíše dokument.
Neorealistická sonda do každodennosti neapolské mafie se tak jeví velmi syrovým dojmem beznaděje a všudypřítomného napětí. Film působí skutečně. Ukazuje camorru jako virus, prožírající společnost zezdola, nezobrazuje jen upravené bosse ve slušivých kvádrech, nehraje si na pohádku. Svým pojetím posunula žánr gangsterských filmů do prostředí břitké reality. Svým ztvárněním se stala opozitem filmům jako Kmotr nebo Americký gangster. A kdo na film půjde jako na pokračovatele těchto snímků, bude zklamán. Když ale akceptujete poněkud delší stopáž a svérázné zpracování držící se knižní předlohy, film se vám odvděčí svou otevřeností a mrazivou atmosférou.
Ohodnoťte tento článek:
