Uvědomit si významné postavení, jaké u nás kapela Gipsy.cz zaujímá, nemusí být pro leckoho jednoduché. Nemůžou za to jen rasové předsudky, ale i krizová období, díky kterým nebylo delší dobu slyšet ani o skupině, natož pak o frontmanovi Radoslavu Bangovi.
Když máš kolem sebe lidi, který máš rád, dá ti to strašně moc. | Zdroj: facebook Radoslava Bangy
To se však začíná opět měnit – Banga po letech našel muzikanty, s nimiž funguje v dokonalé symbióze a na novince Upgrade se posouvá do nových a o poznání vyspělejších poloh. Přečtěte si, proč už ho nebaví zajímat o politiku a co jemu i kapele přinesla možnost účasti na festivalu Glastonbury.
Od vydání alba Desperado uplynuly dva roky, což je víceméně stálá frekvence, ve které desky vydáváš. Kam se za tu dobu posunul?
Podle mě dál, než za celých těch 7 let, co jsem byl s lidma, kteří tehdy tvořili Gipsy.cz. Byli sice dobří, ale měli omezený možnosti. Proto jsem si našel novou partu muzikantů, se kterou si myslím, že je možný skutečně leccos. Že ať už společně vymyslíme cokoliv, tak to zvládneme zahrát a zprostředkovat lidem tak, jak si představujeme, že by to mělo bejt. Na koncertech je to pak znát.
Ve svých textech se často pozastavuješ nad různými politickými nešvary. Vnímáš jako výhodu, že máš možnost coby jediný mediálně známý romský muzikant v ČR tu výsadu politiku prostřednictvím muziky komentovat?
Ta „výhoda“ stojí úplně za hovno, protože jakýkoliv politický angažování muzikantovi téměř vůbec nepomáhá, naopak, možná mu spíš škodí. To je věc, kterou jsem pochopil v průběhu posledních čtyř let. Navíc ta politická situace není vždycky řešitelná. Lidi jsou příliš malý ryby, a i když z jejich strany vzejde nějakej odpor, dokonce i kdyby jich byly statisíce, tak stejně nemáme tu moc politiku měnit. Bohužel je to tak. Právě proto se v tom teď už neangažuju, jsem zkrátka muzikant a chci, aby mě tak lidi brali. V hudbě říkám všechno, co potřebuju a nepotřebuju to říkat jiným způsobem.
Na nové desce Upgrade se tudíž do žádného politika opírat nehodláš, jako jsi to udělal s Jiřím Čunkem na desce Represent?
Vůbec ne, s tím je konec. Teď chci opravdu dělat hlavně hudbu a chci, aby lidi poslouchali moje příběhy a názory. Politika jako taková mě už ani moc nezajímá, nemám na ní čas.
Má podle tebe některý z nových songů stejný potenciál, jako měla na debutu píseň Romano hip hop? Že by se kolem některého z nich udál takový boom a stal by se pro tebe natolik charakteristický, že by tě pak podle něj lidi poznávali?
Řekl bych, že dva. Náš první singl Odraz v očích – ten si myslím že by mohl zabrat, ale ještě víc věřím singlu Žigulik, u kterýho mám pocit, že by nějakej ten bordel udělat mohl.
Je o tobě známo, že jsi buddhista a že máš vůči křesťanství vyhraněný názor.
To je složitější, nejsem totiž ryze buddhista, jen ta filozofie je mi nejblíž.
Ohledně křesťanství – z principu ho neodmítám, dokonce jsem i věřící, odmítám ale tu církev a to, co dělá Vatikán a jakým způsobem operuje s náboženským obsahem.
Kdybyste tedy měli možnost si zahrát ve Vatikánu a přišel by se na vás podívat sám papež, jak bys reagoval?
Vůbec nijak, bylo by mi to jedno, protože je pro mě každej fanoušek stejně hodnotnej. Pod pódiem může stát prezident a úplně obyčejnej člověk a přesto pro mě budou mít oba stejnou hodnotu.
Během kariéry jste se vůbec dostali na zajímavá místa. Jedním z nich byl i festival Glastonbury, což je pro řadu tuzemských kapel pomyslná cílová čára. Co bys jim doporučil, aby se jim ta cesta pokud možno co nejvíc usnadnila?
Já si myslím, že tohle je problém všech současných muzikantů. Mají totiž pocit, že když někde hrajou a mají miliony zhlédnutí na YouTube, tak že je to znamením toho, že jsou dobří. Lidi by si ale měli uvědomit, že to není pravda. Dobří jsou, pokud dělají to, co je baví, uživí se tím a baví tak i někoho dalšího. To je meta, kterou by každá kapela měla mít. A bohužel dneska vidim, že třeba přímo Glastonbury pro mojí kapelu nějaký vítězství nebylo. Vítězství je prostě dělat to, co tě baví.
Upgrade je i navzdory všem tvůrčím krizím a personálním obměnám venku a určitě by se dalo říct, že jsi díky tomu všemu, čím sis musel projít, o poznání silnější. Nemáš ale pocit, že to bylo přece jen trochu příliš?
Vůbec ne. Změna týmu mi totiž strašně prospěla a hrozně mě to celý nakoplo. Když máš kolem sebe lidi, který máš rád, se kterýma se dá normálně komunikovat a je tam vzájemná spolupráce a nadšení, dá ti to strašně moc. Přesně takhle ta deska vznikala. A to je to, co mě inspiruje a co mi dodává sílu v tvorbě dalších věcí pokračovat.
