Geoffrey Chaucer: Canterburské povídky vytváří zrcadlo středověké společnosti

Jedna z nejvýznamnějších knih anglické středověké literatury vypráví o lidské pošetilosti i vychytralosti, o životních útrapách i radostech. Dnešnímu člověku ukazuje obraz tehdejší společnosti tvořený lidmi všeho původu a vrstev.

Autor bývá často označován za nejlepšího anglického básníka středověku a otce anglické literatury. Není se čemu divit – Chaucer byl prvním anglickým básníkem, který se odvážil veršovat ve svém rodném jazyce, zatímco ostatní stále používali v Anglii tehdy rozšířené jazyky učenců – latinu a francouzštinu. Jeho styl ovlivnil mnoho autorů, kteří přišli po něm. Mezi ně řadíme například tak proslulého dramatika jako je William Shakespeare, v jehož tvorbě můžeme zaznamenat značnou inspiraci Chaucerovými novelami.

Spisovatelem, diplomatem i zajatcem

Přesné datum ani místo narození Geoffreyho Chaucera není známo, přesto se obvykle udává, že tento anglický spisovatel a diplomat přišel na svět roku 1343 v Londýně. Narodil se do rodiny obchodníků z města Ipswich ve východní Anglii. Jeho děd i otec se živili jako vinaři.

Ve svém životě se věnoval mnohým povoláním a zastával řadu funkcí. Po studiích byl členem anglické armády. V roce 1360, rok poté, co král Edward III. napadl během stoleté války Francii, byl dokonce zajat při obléhání města Reims. Král za něj tehdy zaplatil závratně vysokou částku a Chaucer byl propuštěn, což pouze dokazuje, jak váženou osobou u dvora byl.

Jako diplomat cestoval po Španělsku, Francii a hlavně Itálii, odkud pocházejí jeho významné literární vzory. Při cestách po Itálii se naučil ovládat italský jazyk a seznámil se s tvorbou významných renesančních básníků, jako byl Dante, Petrarca a Boccaccio, který měl na jeho tvorbu největší vliv.

Geoffrey Chaucer se oženil s Philippou de Rouet a obvykle se uvádí, že spolu měli tři nebo čtyři děti. Během svého života byl ještě jmenován velitelem celníků londýnského přístavu a správcem královského majetku v Somersetu.

První v Rohu básníků

Zemřel za neznámých okolností roku 1400. Byl to první básník, který byl pohřben ve Westminsterském opatství v Londýně na místo zvané Poets‘ Corner, kde později po Chaucerově tradici uléhali k věčnému spánku významní angličtí básníci. Příčinu jeho smrti neznáme, ale britský komik Terry Jones v jedné ze svých knih uvádí teorii, že Chaucer byl zavražděn nepřáteli krále Richarda II.

Chaucer po sobě zanechal nevelké bohatství a talentované děti (syn následoval otcova příkladu a věnoval se umění). Jeho hlavním odkazem však zůstávají jeho knihy. Kromě nedokončených Canterburských povídek, o kterých bude ještě řeč, napsal Chaucer díla jako Legenda o dobrých ženách, Sen o rytíři či Ptačí sněm.

V Poets‘ Corner ve Westminsterském opatství rovněž odpočívají autoři jako Robert Browning, Charles Dickens a Thomas Hardy.

Canterburské povídky jsou nedokončeným dílem, na němž Chaucer pracoval od roku 1386 až do své smrti. Je to první básnické dílo psané anglicky, i když je čas od času prokládáno latinskými frázemi (po vzoru italských renesančních básníků). V knize je užito takzvané hrdinské dvojverší (typická forma používaná ve výpravné poezii a eposu) a kniha je strukturována dle rámcové kompozice. Chaucer používá dobový jazyk, který je dnešnímu čtenáři nesrozumitelný, proto je třeba mnohých převyprávění a úprav.

Původně bylo plánováno 120 povídek, dokončeno jich je však pouze 26. Většina z nich je psána veršem, jenom u dvou z nich použil autor prozaické vyprávění. Každou povídku předchází krátký prolog, ve kterém vypravěči rozmlouvají, popichují se a reagují na právě vyslyšený příběh.

Skupina lidí různých společenských tříd, věku, povolání a povahy cestuje do Canterburské katedrály (mezi postavami je i autor sám). Hrdinové se potkávají v hostinci U Kabátce, kde se domluví, že si cestu budou krátit vyprávěním zábavných i poučných příběhů. Vyprávění řídí hostinský, který určuje, kdo bude mluvit jako další a zároveň nad vyslyšenými příběhy vydává soudy. Poutníci se tedy dostanou často do křížku, jelikož mají každý jiné názory a způsob nazírání na svět.

Tématem příběhů je láska a nenávist, zrada a chamtivost, a další lidské ctnosti i neřesti. Nenásilným způsobem nám Chaucer ukazuje rozmanitost lidské povahy a jeho postavy jsou živelné a skvěle vykreslené. U charakterizace postav se často uchyluje k satiře, díky které se mu daří seznámit čtenáře se stereotypy tehdejší společnosti.

Stejně rozmanité jsou samotné povídky – najdeme mezi nimi satiru, parodii, bajku, legendu i závan rytířské epiky. Canterburské povídky jsou dílo barvité a živoucí, lišící se od svých současníků svým nadhledem a značnou dávkou realismu.

Dekameron prostých lidí

Zcela po právu bývají Povídky srovnávány s Dekameronem italského renesančního autora Giovanniho Boccaccia. Chaucer se jím nepochybně nechal inspirovat, což je patrné už ze stylu uspořádání děl. Obě knihy jsou strukturovány jako rámcové vyprávění, kde si skupina postav navzájem vypráví příběhy, často obsahující nějaké morální ponaučení, nad nímž potom debatují.

Dekameron je však o skupině mladých bohatých lidí, kteří utekli z města před ničivou morovou ránou. Jsou to lidé stejné společenské třídy a zázemí, kteří reprezentují jen zlomek tehdejšího života. Naopak Chaucer vedle sebe staví rytíře, jeptišku i mlynáře, čímž dává prostor bavit se společně lidem, kteří by si za normálních okolností neměli co říct. Tím dodává svému dílu další rozměr a nabízí náhled do tehdejšího života.

Inspirace pro Pasoliniho i Stinga

Příběhy byly mnohokrát zpracovány do filmové i hudební podoby. Za zmínku určitě stojí opera od skotského skladatele Erika Chisholma či čtvrtá sólová deska britského rockera Stinga vydaná pod názvem Ten Summoner’s Tales, která podle slov samotného hudebníka slouží jako muzikálová verze Canterburských povídek.

Z filmových zpracování jmenujme film A Canterbury Tale z roku 1944, který byl knihou volně inspirován a sloužil jako válečná propaganda. Film je zasazen do válečné Evropy, kde si obyvatelé Kentu rovněž krátí čas vyprávěním příběhů.

Nejznámější adaptace pochází od italského režiséra P. P. Pasoliniho, který proslul svými kontroverzními filmy jako Saló aneb 120 dnů Sodomy či Vepřinec. Pasoliniho Canterburské povídky jsou součástí takzvané Trilogie života, kterou dále tvoří Dekameron a Kytice z tisíc a jedné noci. Pasoliniho vypravěčský styl a neobvyklé uchopení díla nabízí kontroverzní umělecký zážitek, který je typický pro celou jeho tvorbu.

Canterburské povídky jsou dílem nadčasovým a plným ponaučení i pro člověka 21. století. Nutí k zamyšlení nad dnešním světem a často nabádají k srovnávání vyprávěných příběhů s vlastním životem.

Ukázka z Prologu knihy

(…)

„Nu, panstvo,“ pravil, „slyšte tedy pěkně,

leč nesmějte se, o to prosím vás,

tohle je v jádře celý ten můj špás:

Každý z vás bude během cesty, páni,

vyprávět, aby zkrátil putování,

dvě povídky, a to oběma směry,

na cestě tam i zpátky z Canterbury,

o příhodách, jež udály se kdysi.

A příběh nejlepší kdo vymyslí si,

kdo nejlíp splní účel zábavy

a nejvíc poučí a pobaví,

ten povečeří potom na náklady

všech ostatních u toho stolu tady,

až z Canterbury pojedete domů.“

(…)