5 fotek 
Balet Národního divadla v Praze uvedl svou druhou premiéru sezóny. Byl jí klasický baletní titul Popelka v netradičním moderním zpracování světoznámého francouzského choreografa Jeana-Christopha Maillota. Toto nastudování je ve svém převážně futuristicky pojatém hávu svěží a díky zajímavé stylizaci postav a celé mizanscény plné překvapení.
Pavla Hrubešová, Edita Raušerová, Adéla Pollertová Zdroj: Národní divadlo
V půli dubna se v pražském Národním divadle uskutečnila napjatě očekávaná premiéra klasického baletu Popelka v moderním pojetí. Choreografii tohoto světoznámého a oblíbeného titulu vytvořil francouzský choreograf Jean-Christophe Maillot, šéf Les Ballets de Monte Carlo. Tímto baletním souborem byla také Maillotova Popelka na sklonku tisíciletí poprvé uvedena.
Les Ballets de Monte Carlo vychází z odkazu slavného Ďagilevova baletního souboru Les Ballets de Russes. Stejně jako byl Ďagilevův soubor ve své době, tj. na počátku 20. století neotřelý a avantgardní, snaží se toto respektovat i jeho současný následovník z Monte Carla.
Futuristické kostýmy
Na první pohled zaujmou jednoznačně bizarní kostýmy z dílny kostýmního výtvarníka Jérome Kaplana. V tomto představení doslova hrají více než v kterémkoli jiném; vykreslují charakter postav, jsou terčem různých vtipů, nadsázky a podtrhují nadčasovost veškeré stylizace.
Rej na plese
Zajímavé je, že jsou jimi rozlišeny také základní typy postav ve smyslu dobrý – zlý, pozemský – nadpřirozený. A tak Popelka, otec, matka i princ se svou družinou oblékají kostýmy civilní, kdežto macecha, sestry, organizátoři, hosté na plese, ale i dobrá víla vystupují v oněch stylizovaných kreacích.
Mizanscéna s kusy papíru
Nápadná je také jednoduchá scénografie Ernesta Pignona-Ernesta, která si vystačí s několika stylizovanými velkými kusy papíru. Funkčně se tyto kulisy v průběhu představení proměňují; tu představují dopis, zrcadlo, schody, jindy zase promítací plátno různých výjevů dokreslujících atmosféru či prostředí a také vtipně vymyšlenou plachetnici, na které pluje princ při cestě za Popelkou. Tato scéna je velice vtipně pojatá a divák se nestačí divit, co vše je možné z těchto pár kusů kulis vytvořit.
Netradiční kostýmy a jednoduchou ale vysoce variabilní scénu umně doplňuje světelný design Dominiqua Drillota. Hra se světly je tu nepřehlédnutelná, světla si všímají detailů postav, scény či mistrně dokreslují celkovou atmosféru.
Choreografie na nadčasovou hudbu Sergeje Prokofjeva nasadí celému zpracování korunu. Moderní taneční ztvárnění Popelky západního stylu výborně souzní se skvělou hudbou tohoto věhlasného ruského umělce.
Prolog a epilog jako novinka
Co je v Maillotově Popelce dále nové, je přidání prologu a epilogu. V obou případech se jedná o nádherné lyrické části, které kontrastují s většinou zbývajícího partu. Bravurně jsou tanečně a výrazově ztvárněny duetem otce a zesnulé matky, kteří se objevují v Popelčiných představách či v závěru v představách samotného otce. Tyto části jsou svým charakterem odlišné od ostatních, v podání Zuzany Šimákové a Michala Štípy či v alternaci Ayi Watanabe a Jiřího Kodyma vynikne jejich něžnost a hloubka sdělení. Stávají se tak jedněmi z nejlepších částí celého představení.
Postava matky je zde vůbec zajímavá tím, že se v klasickém pojetí Popelky nevyskytuje. Zde se zjevuje jak Popelce, tak i otci a vnáší do děje zajímavé a spíše nečekané hlubší momenty zamyšlení. Celé vyznění příběhu pak dopadá poněkud jinak, než je divák zvyklý. Sice se jedná o klasický „happy end“, po němž ale následuje již zmiňovaný velice sugestivně ztvárněný lyrický dovětek, kdy jsme přece jen nuceni prožívat stesk po milované ženě spolu s otcem.
Sebevědomá Popelka a zhýčkaný princ
Otec v celém představení dostává nezvykle velký prostor a spolu se zesnulou matkou Popelky představují druhý hlavní pár, který však hloubkou svého pojetí a sdělení předčí pár primární, tedy Popelku s princem, kteří zde působí rozverně, bezstarostně, šťastně a uvolněně. Popelka v podání Adély Pollertové je velice přesvědčivá a dívčí,Jade Clayton z druhého obsazení je neskutečně jemná až éterická. Nutno však říci, že postava Popelky zde oproti klasickým verzím není popelící se děvče, které přehrabuje čočku a zoufá si, ale celkem sebevědomá dívka, i když utlačovaná svou macechou a nevlastními sestrami.
Popelka, princ a její otec
Princ má zde poněkud jiné charakteristiky než v tradičním pojetí vznešeného aristokrata. Ušlechtilého prince nahradil princ rozverný, zhýčkaný, často také znuděný. V podání Alexandra Katsapova či v alternaci Viktora Konvalinky jsou tyto princovy moderní vlastnosti přesvědčivě předvedeny.
Macecha je královnou jeviště
Velký vděčný herecký prostor zde dostala i postava macechy a její dcery. Kostýmy výborně dokreslují jejich charisma, zejména macecha ve fialové barvě jasně dominuje. Její nadřazenost nad všemi ostatními, včetně otce, je trefně podtrhnuta velkým bodcem na jejích plesových šatech. Macecha se tak obrazně stává královnou jeviště a její pohyby jdou tomuto vjemu neskutečně na ruku. Michaela Wenzelová či Tereza Podařilová jsou tanečnice, které když v tomto kostýmu doplněném podobně bizarní parukou vejdou na scénu, tak patří opravdu jen jim.
- Michaela Wenzelová, Michal Štípa
Neodmyslitelnou postavou celého příběhu je pak dobrá víla alias Popelčina zesnulá matka. Celá ve zlatém má pohádkový nádech podtržený veselou Prokofjevovou hudbou. Tuto průvodkyni Popelky zde ztvárňují Zuzana Šimáková a Aya Watanabe.
Představení dále nadchne originálním ztvárněním nazutí Popelčiných „střevíčků“, velice něžná scéna jakoby ze života nastane, když princ odvádí otci Popelku. Humor do děje vnáší dva organizátoři, objevuje se zde pro Maillota typický motiv „divadla na divadle“, kdy pomocníci víly Popelce sehrávají příběh o setkání Popelky s princem a jejich osudu. V představení je plno originálních nápadů v rychlém sledu, divák místy neví, na co se zaměřit dřív a přitom ho tato skutečnost nijak neoddaluje od kvalitního a překvapivého zážitku. Rozhodně se nejedná o představení pouze pro děti. Velkým pozitivem je pak po dlouhé době opět doprovod živého orchestru.
Ještě dlouho po skončení má divák potřebu o zhlédnutém představení přemýšlet, což se mu u klasicky pojatého ztvárnění stane jen stěží.
Popelka
Národní divadlo
Režie: Jean-Christophe Maillot
Choreografie: Jean-Christophe Maillot
Hudba: Sergej Prokofjev
Hrají: Adéla Pollertová/Jade Clayton, Alexandre Katsapov/Viktor Konvalinka, Zuzana Šimáková/Aya Watanabe, Michal Štípa/Jiří Kodym, Michaela Wenzelová/Tereza Podařilová, Pavla Hrubešová, Edita Raušerová/Klára Jelínková, Ivanna Illyenko a další
Hodnocení: 5*****
