Většina z vás už slyšela o tomto „prokletém“ prozaikovi ze školních čítanek. Pojďme se teď podívat na Kafku jako na člověka a konečně pochopit, proč napsal to, co napsal. Nemějme ho za mimozemšťana experimentální prózy a nevyhýbejme se jeho zvláštnímu stylu. Zkuste se sami sebe zeptat, jaké asi bylo být Kafkou?
Franz Kafka, Zdroj: wikimedia.org
V hodině literatury na střední škole jste se o něm jistě dozvěděli, že tento neobyčejně zvláštní chlapík, který se narodil roku 1883 v Praze, byl židovského původu, jeho otec byl bohatý obchodník a jejich vztah byl komplikovaný.
Jeho díla vydal posmrtně umělcův přítel Max Brod, a to navzdory tomu, že si to Kafka v záchvatu sebekritičnosti nepřál a chtěl, aby jeho rukopisy Brod zničil. Dozvěděli jste se také, že jeho tvorba řeší existenciální problémy, je filozofická, nejsou to jen nesmysly z pera neurotika.
Posléze se asi češtinářka dostala k telefonnímu seznamu jeho děl a krkolomně se snažila vysvětlit, o co tam šlo a co tím chtěl básník říct. Nic proti češtinářkám, jeho díla je složité rozluštit. Musíme totiž nejdříve pochopit samotného Kafku a jeho svět, než se pustíme do výkladů děl, nejde to oddělovat. Začněme tedy od začátku, ať nám ty kusé informace o autorovi takového formátu z hodin literatury začnou trochu dávat smysl.
Osamělý spisovatel
Už jen to, že byl německý žid žijící v Čechách, nám hodně poví o jeho osobnosti. Psal sice německy, ale úplně jinak, než jeho slavní němečtí předchůdci, a Němcem se prostě necítil. Jelikož žil v Čechách, místní nebyli jeho knihami v němčině příliš nadšení. Byl tedy odcizen Němcům i Čechům, i když češtinu skvěle ovládal, četl si v češtině a používal ji v práci.
Kam jen tě zařadit, Franzi Kafko?
Kafka byl sice žid, ale o židovství se zajímal spíše vědecky. Ke skutečné víře se nemohl donutit, přestože chtěl dodržovat jisté tradice a žít spořádaný život, nebyl toho schopen. Něco v něm ho pořád tlačilo pryč od života většiny a vytvářelo to v něm konflikt, který nebyl vyřešen po celý jeho život – i když po tom toužil, neoženil se, neměl děti. To vše v něm vyvolávalo propast mezi ním a jeho okolím.
Nemůžeme se pak divit té jeho příznačné osamělosti a hlubokosti, která nás dodnes láká, abychom ho četli. Svou roli v jeho osudu sehráli jeho blízcí a vrozená povaha. Své osamělosti se marně bránil a pořád dokola ji sám vytvářel. Příklad, který mluví za všechno: „Kdo hledá, nenajde, ale kdo nehledá, bude nalezen.“
Umělcova maska
Kafka se lidem ukazoval v následující podobě – vyhlížel tiše, nenápadně. Byl nesmělý, přívětivý, poctivý, skromný, dobrý pracovník a velmi zdrženlivý ve společnosti, málomluvný. Nechtěl být navenek jiný než ostatní – to je ve shodě s jeho nekonfliktní povahou. Takto se ukazuje především méně blízkým lidem.
Jaký byl ale uvnitř? Teprve tady je plný konfliktů a vnitřních bojů a ani náhodou není jako ostatní. Teprve když odhalíme autorovu masku, zjistíme, kde se vzala jeho „záhadná“ díla, která by „obyčejný“, ničím nepoznamenaný člověk nevymyslel.
Dopis Kafky otci
První, co nás asi bude zajímat, je jeho rodina. Cítil se svým nejbližším odcizený, mluvil s nimi jen málo. Nejvíce napětí zažíval ve vztahu se svým otcem. Byli naprosto odlišní. Jeho otec byl silný, aktivní, extrovertní, neúprosný, přísný, sebevědomý, veselý a upovídaný, přinejmenším nevážil tolik slova jako jeho syn. Kafka byl jako jeho negativ.
Útěk k psaní
Hodně nám o jejich vztahu prozradí Kafkův Dopis otci, který k adresátovi nikdy nedorazil. Je to odvážný dopis plný výčitek, Kafka si v něm vylévá zlost a usiluje o vzájemné porozumění a rozuzlení jejich konfliktů, protože v něm říká, že oba jsou vinni tím, jaké to mezi nimi je.
„V každém případě jsme se od sebe tak lišili a byli jsme si ve své odlišnosti navzájem tak nebezpeční, že kdyby byl chtěl někdo předem nějak vypočítat, jak se k sobě budeme chovat, já, pomalu se vyvíjející dítě, a Ty, hotový muž, byl by mohl předpokládat, že mě prostě zadupeš do země, že po mně nezbude ani památka. To se sice nestalo, to, co žije, se vypočítat nedá, ale možná se stalo něco horšího. Neustále Tě ale prosím, abys nezapomínal, že mi nikdy ani v nejmenším nepřišlo na mysl, že by ses nějak provinil. Působil jsi na mne tak, jak jsi působit musel, jenom musíš přestat považovat za nějakou moji obzvláštní zlomyslnost, že mě Tvé působení zničilo,“ píše Kafka v Dopisu otci.
Jak by asi dopadlo, kdyby Hermann Kafka svůj dopis od syna dostal? Viděli bychom rozezleného otce, který nadává na nevděčného spratka? Nebo bychom byli svědky usmíření a jistého „zklidnění“, čehož chtěl Kafka dosáhnout, jak sám píše v Dopise? Změnilo by se pak něco v jeho životě a v jeho tvorbě, kdyby překonal svůj první velký strach, strach z otce? Oženil by se? Přehodnotil by svůj pesimismus?
Útěk před otcem
Díky otci se Kafka podle vlastních slov „odnaučil mluvit“. To jeho neustálé „Mlč a neodmlouvej!“ způsobilo to, že utíkal do svých myšlenek a ke svému psaní, více přemýšlel a vážil slova, než je vyslovil. Nerad mluvil, nejpohodlnější pro něj bylo psaní, byl to jeho nejoblíbenější prostředek dorozumívání. Častěji tedy mlčel, ale když už něco řekl, stálo to za to. Těžko si ho představit, jak někde u piva tlachá o počasí. A tím se opět odlišil od svého otce, který spíše dřív mluvil a pak myslel.
Čtěte také: Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život?
Otec jednoznačně ovlivnil Kafkovu osobnost, která se projevuje i v jeho dílech. Můžeme mu ovšem poděkovat za jednu věc – odnaučil ho sice mluvit, ale naučil ho psát. Vždyť právě i ve zmíněném Dopise je znát, že v psaní je odvážnější a sebejistější a píše věci, které by se jinak bál vyslovit.
Kafkova mírná a milá maminka na něj měla také nemalý vliv, částečně určila jeho vztah k ženám a jeho projevy v tvorbě – žena jakožto „zachránkyně“ se často objevuje v jeho dílech. Mnohdy ho „zachraňovala“ před otcem, pomáhala mu z průšvihů a tak dále.
Jaké to je, když se člověk promění v brouka? Zdroj: sxc.hu
Ilustraci pocitů ve vlastním domě zachycuje dílo Proměna. Hlavní hrdina se mění v odporný hmyz, kterého se všichni štítí. Jeho rodina se mu vyhýbá. Jedině sestra a matka mu chtějí pomoct, ale postupně od toho upouštějí. Otec na něj jednou drsně zaútočí, jen proto, že našel záminku. Hlavní hrdina se před svou rodinou musí skrývat jako před celým světem, aby jim nezpůsoboval trápení.
Když pomyslíme na to, co už o Kafkovi víme, už ho můžeme více chápat. Max Brod tvrdil, že Kafka chtěl označit celé svoje dílo za „pokus o útěk před otcem“.
Rozpolcený vztah k ženám
Kafka se třikrát zasnoubil a třikrát se svatba nekonala. Dvakrát požádal o ruku Felice Bauerovou, jeho druhou snoubenkou byla Julie Wohryzková. Svůj nejvášnivější vztah zažil s Milenou Jesenskou.
I s těmito svými milenkami si častěji psal než s nimi mluvil a byl jim na blízku – to se stávalo zřídkakdy. Psaní byla jeho láska, kvůli které by obětoval všechno. Touto činností projevoval i lásku ke svým snoubenkám. Psal a žil si své románky v dopisech. Felice tomuto jeho způsobu nerozuměla, ani jeho knihám.
Čtěte také: Franz Kafka a panenka cestovatelka. Autor Proměny se stává pošťákem pro panenky
Často jí psával o tom, že kdyby si jí vzal, nemohl by opustit práci v úřadě, o čemž uvažoval už dlouho, chtěl se totiž plně věnovat psaní. Ale psaní, tak jako Felice se nechtěl vzdát. Zdálo se to jako neřešitelný problém. A tak se zasnoubili, aby zasnoubení krátce na to zrušil, a později si to zopakovali znovu. Rozervaný Kafka nevěděl, pro co se rozhodnout nebo jak tyto dvě touhy spojit dohromady. Bylo v tom toho víc, čeho se obával.
Franz Kafka měl velmi složité vztahy se ženami, Zdroj: wikimedia.org
Milena pro něj měla větší pochopení. Když se s ní seznámil, byl už tehdy nemocný a rozešel se s Julií Wohryzkovou. Tenkrát už ani nepomýšlel na manželství, ani na nějaký vztah. A právě v tu chvíli se zbláznil do Mileny, byla totiž velmi krásná a inteligentní a snad jako jediná mu dokázala porozumět.
Milena byla ovšem vdaná a nechtěla opustit svého manžela. Jejich vztah se také odehrával hlavně v dopisech, ale párkrát se setkali. Kafka nikdy víc netoužil po tom mít někoho nablízku. Ale být s ní nemohl. Vrátily se mu jeho úzkosti, v noci nemohl spát. Nakonec jí napsal, ať už mu nepíše.
Láska a manželský sex
Odděloval od sebe lásku fyzickou a psychickou. Chtěl s milovanou ženou duševně splynout a zříct se veškerého sexuálního styku, ale uvědomoval si, co by své ženě způsoboval. S ženou, kterou miloval, nemohl nic mít, nebylo na ní nic dráždivého, sex mohl mít jen s ženou cizí, která pro něj nic neznamenala. Často také navštěvoval noční podniky, velmi ho to přitahovalo. Stejně jako on v lásce ztroskotávali jeho hrdinové. A je to další věc, kvůli které byl osamělý.
Vášeň a smysl života
Jeho díla mají svůj účel, není to psaní pro psaní. Koneckonců, bylo by to proti jeho přirozenosti. Byl hloubavý a svoje otázky úzkostlivě sypal na papír klidně celé noci. V noci psal hlavně proto, že trpěl nespavostí a nočními můrami.
Psal, protože ze sebe musel dostat své obludné myšlenky. Byla to v jistém smyslu Kafkova duševní hygiena. Po noci strávené nad svým rukopisem se cítil zničený, ale taky šťastný. Pokládal to za smysl svého života, i krátce před smrtí měl ještě v ruce pero a opravoval svoje starší texty.
Kafkovo poselství
Franz Kafka píše o hrozných věcech, život jeho hrdinů je peklo, ale co to způsobuje? Oni nebo svět, ve kterém musí žít? Ve světě zamořeném byrokracií, neporozuměním mezi lidmi a nemožností najít smysl života, „zákon lidství“ a nutnost chovat se podle něj.
Kafkův svět je hrozivý, absurdní a přízračný, je to obraz světa tak, jak ho viděl, bez naděje na spásu. Nemusíte s ním souhlasit ve všem, stačí mít hluboký soucit s člověkem, který s úzkostí hledal opěrný bod, hrozně se snažil a přemáhal se, hrozně se taky vzdával, byl zbabělý i odvážný, skeptik a humanista. Chtěl zbavit svět trápení, sám přitom trpěl a v mrákotách pozdě večer psal svá slova, které neměl nikdo číst.
