3 fotky 
Závěť je jednoznačně nejdůležitějším dílem Francoise Villona. Villon byl nazýván prvním z prokletých básníků, neboť se svým dílem i způsobem života bouřil proti tehdejší společnosti. Sbírka Závěť představuje jeho vyvrcholení i shrnutí.
Oběšenci. Ilustrace k Závěti. Zdroj: fr.wikipedia.org
Pro pochopení básně Závěť je třeba znát okolnosti jejího vzniku. Francois Villon ji napsal v cele, zatímco čekal na popravu. Není divu, že v této situaci se snažil poměrně mladý člověk bilancovat, zhodnotit svůj život, sebe sama, ale i lidi, se kterými se setkával, prostředí, v němž se pohyboval, a myšlenky, jež se mu honily v hlavě.
Zlodějovy verše
Ani v takové nezáviděníhodné situaci však básník neztratil humor, takže je mnoho částí Závěti satiricky a ironicky laděných. Některé jsou věnovány konkrétním lidem, jiné obecným poměrům středověku, popřípadě mezilidským vztahům vůbec.
Francois Villon se narodil okolo roku 1430 v Paříži. Pocházel z chudé rodiny, o které mnoho dalšího nevíme. Dětství strávil u klášterního kaplana Guillama Villona, ke kterému byl dán na výchovu. Se svým pěstounem vycházel velmi dobře, prohlásil o něm, že mu byl víc než otcem. Villon vystudoval roku 1455 fakultu svobodných umění do hodnosti magistra, ale pak musel opustit Paříž poté, co zabil v souboji svého protivníka. Na cestách se živil jako dvorský básník nebo krádežemi a loupežemi. Po pěti letech se vrátil do Paříže. Jeho životní styl se tím ale nezměnil. Roku 1463 se zúčastnil bitky, která skončila vraždou, a byl odsouzen k smrti. Tento trest mu byl zmírněn na vyhnanství. Po jeho druhém odchodu z Paříže o něm nejsou žádné zprávy.
Co do počtu veršů tvoří nejmasivnější část Závěti soubor nepojmenovaných básní o sedmi slokách, z níž má každá osm veršů. Témata těchto básní jsou různorodá. V úvodní si nikoli naposledy vyřizuje účty s biskupem z Aussigny, který ho dal na nějakou dobu uvěznit. Toto volání po pomstě nazývá ironicky modlitbou, a dokonce cituje z Bible. Podobně stylizuje báseň věnovanou králi Ludvíkovi, která je ale veskrze pozitivní, v podstatě králi děkuje za udělenou milost.
Na straně chudých
Nejvýznamnější z bezejmenných básní je vyprávění o Diomedovi. Tento příběh o pirátovi, jenž se po obdržení velkého bohatství stal poctivým člověkem, slouží Villonovi k prezentaci postoje, že příčinou zločinnosti je chudoba. Odsud pochází slavné dvojverší o tom, že bída z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad.
Kdybych si myslil, že mým skonem,
se krapet dobra vykoná
já k smrti odsoudím se honem
jak kdybych potvora byl zlá
Mnou nikdo křivdy nedozná,
pěšky si choď či v truhle nes se
Však chdák zemře li jak já
hora se věru nezatřese
Zároveň využívá příležitosti k tomu, aby připomněl vyšším vrstvám, že loupežná výprava se od válečné liší jen svou intenzitou. A přesto je na ně pohlíženo zcela jinak. Tato obhajoba však nežádá ani tak shovívavost, ale spíše poukazuje na to, že v zoufalé situaci chudého a hladového člověka jdou všechny morální i zákonné zábrany stranou, a to bez ohledu na kvality daného člověka.
Obálka Závěti.
Přísné tresty se musí minout účinkem, neboť strach z hladu se vždy ukáže silnější než strach z trestu. Francois Villon, který se dlouho protloukal v bídných podmínkách, tak nejspíš soudil z vlastní zkušenosti.
I táže se ho panovník:
„Proč pirátství se oddáváš?“
I odpoví mu loupežník:
„Proč, pane, pirátů mi láš?
Že vyjíždím, jak jistě znáš,
jen s kocábkou, ne s dvojstěžníkem?
Mít výzbroj, jako ty ji máš,
Byl bych, čím ty jsi: Panovníkem!“
Do masy těchto nepojmenovaných básní jsou vnořeny básně opatřené názvy. Tyto básně se z formálního hlediska liší. Některé užívají a částečně parodují formy tehdy používané ve vyšší dvorní poezii, většina má ovšem formu villonské balady. Tato forma je Villonův vlastní výtvor.
Villonovy balady
Skládá se ze tří dlouhých slok o sudém počtu veršů, nejčastěji osmi, ale někdy i pouze šesti nebo naopak desíti. Poslední sloka je poloviční. Všechny sloky jsou zakončeny refrénem. V Závěti jsou vnořené básně opařeny krátkým věnováním. To někdy posiluje význam básně, jindy ho ale zcela otočí.
Francois Villon od dvou malířů. Zdroj:cs.wikipedia.org
Modlitba ve formě balady, adresovaná Panně Marii a věnovaná matce, působí autenticky a upřímně. Ale Rondeau, forma typická pro tehdejší dvorní poezii, ač formálně vybroušené a obsahově vážné, získá posměšně ironický nádech, je-li věnována sokovi a nepříteli.
Toto dílo odkazuji…
Sestava adresátů těchto vnořených básní je pestrá a je z ní poznat, že Francois Villon byl v chudých ulicích města Paříže víc doma a mezi svými než v prostředí vyšší společnosti. Na módu idylické poezie, v níž lidé bohatí oslavovali krásu prostoty, reagoval baladou nazvanou Protest. V ní vyjádřil myšlenku člověka, který poznal chudobu na vlastní kůži. Žít v komfortu, nad to v světě není.
Jinou báseň věnoval svému obhájci Jeanu Cotartovi, kterého v ní vylíčil jako opilce. Zato balady věnované pařížským prostitutkám vyznívají vstřícně. Sice je ústy „kdysi krásné zbrojmistrové“, tedy jedné z nich, varuje před pomíjivostí jejich krásy i jejich způsobu obživy, ale v jiné básni je hájí před moralisty, kteří je pochopitelně zavrhli.
Zvláštní pozornost si zaslouží tři závěrečné básně. V těch se Villon zabývá svou smrtí. První má podobu modlitby za Villona, lkavého hříšníka, chudáka a pronásledovaného člověka. Tuto tklivou reflexi ovšem zakončuje veršem „všude mě pálí, kde vlas můj, v hlavě i v pohlaví.“ Tato slovní hříčka je pokračováním onoho lidového žertování, jemuž se básník věnoval po celý život.
Rozloučení
V druhé básni žádá o odpuštění všechny křesťany. Tato prosba je refrénem slok obsahující výčet těchto křesťanů, který zahrnuje žebravé mnichy stejně jako prostitutky a zloděje. Ovšem měšťanstvo, šlechta a vyšší duchovenstvo zde chybí. Nebo jsou spíše zahrnuti do anonymní masy řeznických psů, kteří Villonovi komplikovali život a které i v této básni proklíná. Poslední balada nese název Závěrečná. Villon se v ní označuje za mučedníka lásky, ale rozhodně neupadá do patosu. Naopak, poslední čtyřverší je ukázkou Villonova černého humoru.
A když už nadcházel mu skon
co myslíte, že udělal?
Máz burgundského vyzunk on,
než se světem se rozžehnal
Villonova Závěť nám dává obraz svého autora. Člověka, který strávil život na okraji společnosti a cítil se tam mezi svými. Francois Villon nemohl psát rozsáhlé eposy, oslavující ty, již se mu podobali. Psal výsměšné a ironické balady, jež nastavovaly zrcadlo nejen pro ty, kdo v něm byli zobrazeni, ale především pro ty, kteří se tím směrem štítili pohlédnout. Otevíral oči těm, kteří se na jiné dívali s pohrdáním, a připomínal, že lidé z nižších vrstev vůbec nejsou lidé horší. A proto má a bude mít světu co říci, dokud bude takového otevírání očí potřeba.
Zdroj: Villon, Francois: Já, Francois Villon. Praha: Československý spisovatel 1964, překlad Otokar Fischer
