Vždy je těžké zaujmout čtenáře deníkovými zápisky fiktivní osoby, pokud se v nich zrovna nepíše o sexu nebo násilí anebo ještě lépe o kombinaci obojího. Nedokázala to ani kniha s názvem Dráhy francouzského autora Benoita Duteurtre vycházející v nakladatelství Atlantis.
Benoit Duteurtre je muž, který napsal titul Dráhy z pohledu ženy, hlavní hrdinky rozpolceného příběhu. Francine je půvabná Francouzska, které je něco málo přes padesát. Sama sebe vidí jako milou, výřečnou a dobře vypadající osobnost milující společnost. Přitom tak trochu touží jak po společenském životě v Paříži tak po samotě v horách na venkově.
Se stejným zápalem, jako se autor věnuje hlavní hrdince, se věnuje i popisu francouzských drah a tedy fungování vlakové dopravy ve Francii. Deníkovými poznámkami hlavní hrdinky se linou vzpomínky na dětství a na to, jak cestovala vlakem jako malá holčička. S upřímným žalem si uvědomuje, kolik se toho od té doby změnilo k horšímu. Nebylo by na tom nic špatného, pokud by autor této problematice nevěnoval třetinu knihy. Upřímně, koho zajímají francouzské dráhy?
Vyprávění začíná na podzim, postupuje přes zimu a končí na začátku ledna. Má formu deníkových zápisků, které se střídají. Buď píše Francine o své cestě vlakem do vesnice a posléze do přírody – rozsáhlé pasáže textu – nebo o své prácí v PR agentuře a společenském životě v Paříží – pasáže krátké a stručné.
Zabitý příběh
Takže pokud vás zajímá, jak to žije na večírcích v Paříži, moc se o tom nedozvíte. O to víc ale budete informováni o problematice francouzských okrajových vesnic, které se mění na předměstí. A proč je to tak špatné a komu to vlastně vadí. A ještě spoustu dalších nevyžádaných informací o francouzských drahách. Moc vás to nezaujalo? Nejste sami.
Téměř panenskou přírodu…, Zdroj: sxc.hu
Příběhy, které by mohly knihu udělat více čtenářsky přitažlivou, působí jako by v knize byly omylem. Svědčí o tom třeba osud mladíka Gregoryho, který občas navštíví Francine na její chatě ve vesnici. Jeho osud, jinak velmi zajímavý, je autorem nechutně devalvován a určitě by si zasloužil více prostoru, než dva ironické odstavce.
Mistrně vyvedené popisy přírody
Jediné, co čtenáře dokáže při čtení udržet a motivovat jsou mistrně vyvedené popisy venkovské přírody. Autor uměním popisu opravdu vládne a je potěchou pro čtenářovu fantazii se u některých pasáží zastavit, důkladně si je pročíst a představovat si všechny detaily, které kniha jeho představivosti nabízí.
Příběh prostě oplývá jakousi podivnou schizofrenií. Z jedné stránky vidí čtenář Francine jako umanutou až frackovitou ženu, která miluje samotu, přírodu a chce ji zachovat. Z druhé strany k němu přistupuje úspěšná a přitažlivá ředitelka PR agentury, která miluje společnost. Vím, že se protiklady doplňují, ale tohle prostě nejde dohromady. A ještě k tomu ty vlaky.
Kdo hledá, najde. Možná
Asi to měla být nějaká drážní metafora. Nebo třeba doopravdy je a já jsem ji jen nepochopila. Ale jednou mi jedna moudrá paní řekla: „Když si budete před knihou připadat hloupí a málo inteligentní, není to pravda, kniha by se nad vás nikdy neměla povyšovat. Chyba je v tu chvíli v ní a ne ve vás.“ A to mi na druhou stranu přijde jako rozumný přístup.
Pokud se pokusím o laickou interpretaci naznačené nebo skryté metafory, jedna z možností jak ji pochopit, je pomocí srovnání života Francine na venkově a v Paříži v kombinaci s vývojem nebo spíše úpadkem vlakové dopravy. Život na venkově chce stejně neposkvrněný a čistý, jako si pamatuje cestování vlakem z dětství a dospívání. Modernizace vlaků ve městech by se pak dala přirovnat k životu v centru a práci.
… anebo cestu pokroku?, Zdroj: sxc.hu
Ale. Ta metafora prostě není komplexní, pokud už ji v textu najdete, budete mít pocit, že se vám takřka tříští a rozpadá před očima. Možná byl autorův záměr donutit čtenáře hlouběji se ponořit do textu a přemýšlet nad ním. Samotná snaha vás pak ale stojí víc sil a nepřináší uspokojení z pochopení.
Francine kope kolem sebe
Totiž to, z čeho chtěl autor udělat přednost a výhodu příběhu, se stalo jeho pastí. Samotný boj hlavní hrdinky proti pokroku je směšný. Že jí vadí lampa pod okny v divočině, by čtenář ještě chápal, ale co má proboha proti kontejnerům na třídění odpadu, když jí tolik záleží na přírodě? A takových nelogických nesrovnalostí je v příběhu víc.
Autor také nelenil a udělal z obyvatel vesnice omezence, kteří touží jen po pokroku a rozvoji vesnice na úkor přírody. Jediný pocit, který si tak čtenář z knihy odnáší je, že vesničané jsou tupí a chybí jim rozumné uvažování. Je až kuriózní, jak tvůrce titulu dokázal z obyčejného slova pokrok udělat na 148 stranách nadávku.
Skrytá psychická nemoc
Jak už bylo řečeno, spisovatel nedal postavám, které sám stvořil v textu, moc prostoru pro to, aby se výrazněji projevily. A pokud někdo z nich stihl mít názor, pak byl většinou černý nebo bílý. Jinak rozmanitou lidskou povahu tak autor zploštil způsobem zcela radikálním a sám tím ublížil příběhu.
Někomu třeba Francine a její osoba k srdci určitě přiroste. Ale potom se s tím člověkem chci osobně vidět. Všechny pocity ze čtení jsou subjektivní, vím to. Když si ale hlavní hrdinka buduje třičtvrtě knihy image rozmazleného umanutého dítěte s psychickou poruchou rozdvojené osobnosti, pak prostě nebude čtenáři milá ani na konci knihy. Je mi líto.
Domky na klíč přinášejí představu venkova vytvořeného výrobci stavebních materiálů. V případě tříděného odpadu není však cílem pohodlí, nýbrž všeobecné blaho. Bukolická idylka zde nikoho nezajímá. Firma si prostě kvůli praktickému využití drze instaluje objekty i s křiklavými barvami. Nový Svět má vlastní mravy, ve jménu „čistoty“ sbírá odpadky, obyvatelstvo využívá jako nevolnickou pracovní sílu, nutí každého občana, aby sám vykonával práci metaře a aby toto utiskování navíc pokládal za pokrok.
Název: Dráhy
Originál: Chemins de fer
Autor: Benoît Duteurtre
Překladatel: Eva Blinková-Pelánová
Počet stran: 148
Vydalo: nakladatelství Atlantis, 2010
Doporučená cena: 199 korun
Hodnocení: ** (45%)