Fráňa Šrámek: Splav. Vitalistická poezie s nádechem impresionismu

Fráňa Šrámek krátce po válce (1916) dopisuje svou lyrickou sbírku Splav. Překvapivě v ní ale čtenář nenalezne reflexi hrůzností světové války. Válkou se zabývající verše jsou spíše podtextem bohémského opěvování přírody a lidských radostí.

Šrámkův Splav je básnickou sbírkou, z níž čiší vitalistická radost ze života. Z celku je sice patrná autorova revolta a nespokojenost se současností, básně samotné ale většinou hlásají bohémsky uvolněný život, kult ženy a opojení životem.

Fráňa Šrámek (1877 až 1952) své mládí prožil s rodiči v Písku, přičemž toto místo později často zapracovával do svých dramat a románů. Již při plnění vojenské povinnosti převážily jeho antimilitaristické tendence. Od roku 1905 se začíná Šrámek věnovat již výhradně literatuře. V první světové válce bojoval na frontě, později odsoudil fašismus. Šlo o vyústění jeho názorů, za něž byl již dříve vězněn (svoje přesvědčení prezentoval v zakázané básni Píšou mi psaní).

Šrámkova generace

Poetika Šrámkova Splavu vychází z názorů celé generace tzv. buřičů, do níž patřil také například František Gellner, Petr Bezruč nebo Stanislav Kostka Neumann. Umělci této skupiny veřejně odmítali válku a násilí, odkláněli se též od smýšlení dekadentů a považovali za důležité znovu se v poezii navrátit k lidskému životu. V jejich tvorbě se často objevuje symbol rudého květu, jenž symbolizuje právě ono buřičství a anarchismus.

Buřiče spojoval symbol červeného květu.

Šrámek do básní přidává ještě prvky impresionismu, umně popisuje přírodní úkazy a člověkem nepoznamenaná místa. Vitalismem dodal Šrámek svému dílu optimismus, radost ze života. Pozornost upírá na život a jeho požitky, všímá si velmi intenzivně lidského těla a jeho pudů, touží po lásce a její tělesnosti. Básník zde zastřeně vyjevuje smutnou pravdu o tom, že mladí lidé jako on touží právě po takových věcech, místo života jsou však posíláni, aby zabíjeli druhé.

Autor jako splav

Soubor básní je rozdělený na dvě části, přičemž první z nich klade zvláštní důraz na emoce, často se objevuje téma naplněné či nenaplněné lásky a její fyzické podoby, z veršů vyzařuje básníkova radost ze života. Jednotlivé básně jsou většinou zasazeny do přírodní scenerie. Básnické já se hned v úvodní básni připodobňuje k hučícímu splavu, motivem je krásná mladá žena, objevuje se eroticky zabarvené dvojverší muž má touhu rozsévače, žena má úrodný klín.

Přírodní motivy jsou spojovány s ženou a do popředí vystupuje fyzická podoba lásky.

Druhá část Splavu se s větší intenzitou zaměřuje na člověka, v básních jsou popisováni různí lidé, i když většinou v obecnější rovině, básník často oslovuje celou skupinu lidí. Tato část je také důkladněji prostoupená dějovostí, díky vyšší míře epičnosti více působí kontrast s vykreslováním atmosféry, básníkův sklon k impresionistické poezii je v popředí.

Šrámkův rým a užívání jazykových prostředků

Šrámek ve Splavu nabídl zasněnost mladého člověka, v některých úsecích také mystiku a erotičnost, ale vždy apeloval především na citovou stránku čtenářů. Z hlediska rýmu sbírka není příliš sourodá, vyskytuje se rým sdružený, střídavý (ten je nejčastější) i obkročný, na některých místech dokonce přestává fungovat úplně a veršové schéma je uvolněné, ovšem ne na úkor srozumitelnosti nebo obsahu básně.

Čtěte také: Autor Stříbrného větru Fráňa Šrámek. Kdo miluje, srdce své neunese

Opakujících se motivů je možné nalézt ve sbírce poměrně dost (například život, žena, příroda, láska, země), stejná různorodost je vypozorovatelná i v užívání jazyka. Od poměrně jednoduše a uhlazeně znějícího uspořádání autor znenadále skáče k jazyku plnému originálních spojení. Šrámek často užíval personifikaci (vítr mi do kroku zpíval, smrt mne líbala).

Válka v pozadí

Nedávný světový válečný konflikt je v pozadí, ale v několika básních Splavu vystupuje do centra dění, v básni 30. srpen 1914 je dokonce ústředním motivem. V těchto verších jsou pochmurně vyloženy útrapy bojujících vojáků. Krása přírody ukazuje ostrý kontrast s absurdností a brutalitou války. Na konci skladby voják slyší zpívat skřivánka, dochází k většímu zármutku, když si vojáci uvědomí nádhernou mírumilovnou přírodu. Svět, ve kterém by chtěli žít, ale nemohou.

30. srpen 1914

To byla neděle, a když počínala,
naše četa zuby drkotala,
půl sta moučných červů z písku lezlo, z děr,
po čtyřech jsme lezli, by nespatřil nás nepřítel.

Neděli tuto, pane, my se neumyjem,
buď za to pochválen, že ještě žijem,
Den bude horký. Poledne nevzpomenem,
večer se spočítáme.

To byla neděle. Za námi v borovém lese
koníček ržal, druh můj špičku dýmky uhryzal
a plival močku, plival žluč a plival žal,
a pak vyšlo slunce. A toho dne, toho dne

zle bylo. Bylo to v neděli.
A den byl dlouhý. Večer mnozí z nás chyběli.
Toho dne viděl jsem dva ryzce na lesní louce,
také jsem slyšel skřivánka.

(Šrámek, Fráňa: Splav. Československý spisovatel, Praha, 1962.)