Pokud někdo věří, že kvalita hudební performance je přímo úměrná počtu tancujících siluet v sále, tak vězte, že po koncertu britských O.Children v Paláci Akropolis lze jednoznačně konstatovat, jak moc se oni naivkové po celou dobu mýlili.
Mnozí přítomní se totiž jevili písněmi pokračovatelů Joy Division natolik ohromeni, že se nezmohli na nic, než zírat s pusou dokořán a na vlnách bzučivých kytarových riffů se nechat unášet mimo všechen čas a realitu. Vezměme to však popořadě.
Do Akropole očividně dorazili nejen srdcaři, kteří věděli, za čím jdou, ale i tací, kteří výkony zdejších uskupení nepovažují za dostatečnou náhražku nefalšovaného a ryze britského pojetí muziky. Oba tábory přitom měly společné jedno: splnit přání kapele, která je prosila, ať všechno hodí za hlavu a dají naplno průchod svojí radosti z hudby jako takové.
Možná právě díky tomu se atmosféra v sále už po první odehrané dvacetiminutovce podobala gladiátorské aréně, v níž se právě zápasí na život a na smrt. Akropole bouřila a nechápavé pohledy těch, pro něž byli O.Children novými hráči na hřišti, se rychle měnily, když i oni začali podléhat kouzlu dvoumetrového čahouna Tobiase O´ Kandiho.
Právě s O´ Kandim se coby s frontmanem za bezmála deset měsíců stala pozoruhodná změna. Zatímco vystoupení na United Island se díky jeho často neúspěšným pokusům o hecování neslo ve značně ospalém duchu, nyní se naplno pohroužil do role flegmatického vůdce, upustil od jakýchkoliv nátlaků a soustředil se výhradně na vlastní výkon.
Celá kapela pak s očividným napětím sledovala, jak se nový přístup osvědčí. A hle – dařilo se. Tvrdit, že skvěle, by asi bylo krapet přehnané, publikum však mezi jednotlivými písněmi aplaudovalo, seč mu síly stačily, zpívalo, a to vše samo od sebe, bez jakéhokoliv pobízení.
Ian Curtis a jeho návštěva ze záhrobí
Setlist postavený v poměru padesát na padesát ze songů z prvotiny O.Children a alba Apnea se jevil coby přijatelný kompromis mezi neústupně temnou tvrdostí debutu a o poznání přímočařejší aktuální deskou.
Jako kuriozitu přidali O. Children skladbu Lily´s Man, jejíž aranžmá se velice podobá songu She´s Lost Control právě od Joy Division. Odstín O´ Kandiho hlasu celý dojem ještě mnohonásobně umocňuje – zavřít na okamžik oči a nepatrně popustit uzdu fantazii, dojem Curtisovy přítomnosti by byl skoro reálný.
Poslouchat britské kvarteto holdující zabíjení v songu Ruins, nebo naopak lásce v I Know (You Love Me) je (nejen v těchto dvou případech) zážitkem, kterého není snadné se nabažit. Své příběhy O. Children tvoří tak, že posluchač se může jednoduše stát jejich přímou součástí. Stačí se jen uvolnit a nechat se vtáhnout do jejich nitra.
Nezbývá než doufat, že je v tuzemsku budeme moci po jejich povedeném vystoupení opět brzy přivítat. Akropole koneckonců jasně ukázala, jak málo stačí k tomu přijmout něco nového a ne zrovna příliš známého. Něco se skrytým potenciálem, co si po včerejšku opět ulouplo nepatrný ždibíček z pomyslného bochníku slávy.
Hodnocení: 80 %
