4 fotky 
Filozofská historie Aloise Jiráska byla vydána poprvé roku 1888, ačkoliv byla napsána již o 11 let dříve. Novela svým rozsahem patří ke kratším dílům, nejspíš proto se stále drží ve čtenářských denících středních škol.
Revoluce roku 1848 v Praze Zdroj: commons.wikimedia.org
Mnoho studentů v dnešní době čte Jiráska spíše jen z povinnosti dané školními osnovami. Vedle velmi profláknutého F. L. Věka se ze seznamu Jiráskových děl čte snad už jen tato historická novela. Není to škoda? Proč mají čeští studenti k Jiráskovi odpor, aniž by od něj cokoli četli?
Filozofská historie možná už čtenáře nezaujme svým námětem (revoluce roku 1848 – Co o ní vlastně víme?), ale pro její rozsah po ní přece jen čtenář sáhne. Výběr dle rozsahu však ne vždy musí znamenat špatnou volbu.
Čtyři hrdinové, čtyři čeští mušketýři?
Filozofská historie zachycuje časové období mezi lety 1847–1849 v Litomyšli. Čtyři hlavní hrdinové: Vavřena, Frybort, Špína a Zelenka studují filozofii, bydlí na bytě u slečny Elis, která se o ně vzorně stará jako matka. Vavřena si přivydělává kondicemi (doučováním) u aktuára (nižší správní úředník) Roubínka, který je staromilsky proti každé revoluci. Vavřenovi nadbíhá Roubínkova dcera Lotty, proněmecky vychovaná, avšak Vavřena se zamiluje do aktuárovy neteře Lenky, kterou vychovával strýček farář českými knihami.
Paní aktuárová předstírá, že je dámou z vyšší společnosti, střídá češtinu s němčinou, ale pořádně neovládá ani jednu z řečí. Druhou milostnou zápletkou se stává vztah Márinky a Fryborta. Do Márinky se také zamiloval Špína, ale přes svou nesmělost není schopen jí svou lásku vyjevit.
Zakázat Majáles? Ale kdeže
Hlavní dějovou zápletkou celé novely je zákaz biskupství pořádat majáles. Majáles vždy byl nejoblíbenější zábavou studentstva, proto se studenti vzbouří a majáles se koná za organizace Fryborta a Vavřeny. Na slavnosti se sejde celé město, paní aktuárová se dozvídá o vztahu Lenky a Vavřeny a zakáže Lence se s ním vídat.
Trestem za konaný majáles má být vyloučení obou studentů ze školy, za oba hochy se nakonec přimlouvá hrabě Žorž a vyloučeni nejsou. Na místo učitele u Roubínků nastupuje Vavřenův přítel Brož, ten se stává tajným doručovatelem dopisů Lenky a Vavřeny. Vztah Fryborta a Márinky již není tajný, o to více však trpí Špína.
Nadchází čas zkoušek, všichni u zkoušek uspějí až na Špínu, který se stává více uzavřeným do sebe a u zkoušek propadá, protože se nemůže soustředit. Na jaře 1848 je vyhlášena konstituce, Metternich už není v čele vlády, vznikají studentské legie jako součást národní obrany. V Litomyšli se jejími důstojníky stanou Vavřena a Frybort. Aktuár Roubínek je povolán do legie hraběte Žorže, psychicky to neunese a onemocní. Revoluce propuká také v Praze, Vavřena s Fryborten se vydávají Praze na pomoc, zde se setkávají s nyní již mnichem Špínou, ten na barikádách umírá. Vavřena s Frybortem prchají.
Čtěte také: Alois Jirásek: bezesporu nejvýraznější osobnost české historické prózy
Aktuár Roubínek umírá a Lenka se stěhuje ke slečně Elis, dříve nenaplněné lásce jejího strýčka faráře. Frybort s Márinkou se zasnubují, Vavřena Lence píše dopisy z Prahy, kde studuje medicínu. Po pěti letech se Vavřena pro Lenku vrací a oba slaví svatbu. Slečně Elis se po dlouhé době ozývá také Zelenka, žije v klášteře a daří se mu velmi dobře.
Pouhý popis historie?
Žánrově bychom mohli Filozofskou historii označit jako historickou novelu. Děj je zhuštěný, má spád, poměrně rychle dochází ke konečnému vyvrcholení. Nechybí milostné dějové linie (oběma vztahům mladých studentů stojí něco v cestě), hlavním dějovým hybatelem je zde však zákaz pořádání majálesu a revoluce. Novela se snaží věrně zachytit historické události roku 1848 i boj na barikádách.
Široký záběr Aloise Jiráska sahá od dob mytických (Staré pověsti české) až po doby husitské (Mezi proudy) a dobu rekatolizace po Bílé hoře (Temno). Filozofská historie je obrazem z doby novější, autorovi skoro současné. Svým rozsahem se řadí mezi díla kratší, na rozdíl od několikadílných románů a rozsáhlých cyklů.
I já, stejně tak jako většina studentů, jsem si cestu k Jiráskově novele našla přes povinný seznam literatury na gymnáziu. Všichni jsme zajisté šli cestou nejmenšího odporu, vždyť je to přece Jirásek. Neodsuzujme ho však jen na základě předsudků vštípených nám v hodinách literatury na základní či střední škole. Jirásek umí psát i poutavě, snaží se věrně zachytit dobu, o níž píše, přiblížit historické postavy a události.
Proč číst Jiráska?
Není jen nudným, popisným, zdlouhavým vypravěčem. Musíme si však mezi jeho díly najít to, které bude nejlépe vyhovovat našemu vkusu, časovým možnostem. Právě taková je Filozofská historie. Vždyť kdo dnes něco málo ví vůbec o nějaké revoluci, národním obrození? Nenechme se ovlivnit suchým školním výkladem a neodsuzujme Jiráska předčasně. I autoři 19. století mají stále co říct.
V studentském pokojíku hořela na jednom stole lampa; na menším, u něhož Vavřena seděl, čta, planula svíčka. Špína, neodstrojený, ležel natažen naznak přes kufr a neodestlanou postel v šerém koutě a dýmal z dlouhé dýmky. Oči jeho byly upřeny doprázdna. V pokojíku bylo ticho, jen občas ozvalo se cinknutí lžíce o talíř. Zelenka pojídal svou večeři, ovocnou kaši, zajídaje ji částí chleba, třetí to a poslední. Mělť naurčito vyměřeno, mnoho-li chleba ráno, v poledne a večer mohl by si popřáti. Bylť téměř jen od něho živ. Právě se vrátil z kondic unaven a hladov; i chutnalo mu dobře. Sotvaže pojedl a se stolu sám si uklidil, už chopil se ten bledý, suchounký mladík knihy a studoval, či „dřel“, jak Frybort říkával. „Almanach“ Lenčin zajímal Vavřenu velice. Seděl u knížky již značnou chvíli, a přece dosud nepřečetl ani první stránku. Hleděl zamyšleně na desku, kdež na zežlozlém papíře švabachem bylo napsáno:
Und Weh dem Lande, dessen Söhne
Freh verachten Heimetstöne
Und heimatlichen Sagenkreis!
