Filmový festival Karlovy Vary 2014: Nabízíme 12 nejlepších filmů festivalu

Karlovarský filmový festival každoročně přináší okolo 180 filmů z celého světa. I tento rok se mezi nimi daly najít perly kinematografie. Co nejvíc zaujalo redaktory Topzine?

Křížová cesta

Film uvedený v hlavní soutěžní sekci přináší netradiční příběh, který děsí tím, jak jednoduše by se mohlo odehrané stát ve skutečnosti. Kreuzweg, jak se v originále jmenuje, se odehrává v pobožném Bavorsku v rodině, která až fanaticky vyznává křesťanství. Čtrnáctiletá Marie se zamýšlí nad tím, co všechno může obětovat Bohovi pro to, aby uzdravil jejího bratra, který leč čtyřletý stále nechce začít mluvit.

Film napodobuje rozvrstvením sekvencí křížovou cestu, která se skládá ze čtrnácti zastavení. Každé z těchto zastavení představuje jednu scénu. Zajímavostí je, že se každá z nich skládá pouze z jednoho záběru, kde na malé ploše režisér Dietrich Bruegemann odehraje celý film.

Jak zpracováním, tak dějem, který svým šokujícím vyvrcholením vytrhává diváky ze sedadel, se ve filmu jedná o jedno z nejzajímavějších děl poslední doby. Nutno uznat, že je velikou škodou, že zatím není zakoupený do české distribuce.

Chlapectví

Film produkovaný společností Universal se asi nejvíc odlišuje od festivalových filmů a více se zaměřuje na běžného diváka. Na druhou stranu se jedná o režisérský počin, který nemá obdoby.

Richard Linklater natáčel Chlapectví celkem dvanáct let. A nevystihl v něm jenom průběh dospívání chlapce, ale také život americké rodiny. A tak leč se jedná o hraný film, nese i dokumentární význam, v dvanácti letech člověk nevidí jenom tělesný vývoj herců od malých dětí až po dospělé, ale také získá hluboký náhled do současné americké kultury.

Mommy

Frankofonní kanadský režisér Dolan natočil svůj první celovečerní film Zabil jsem svou matku už v devatenácti  letech a rovnou si s ním odnesl cenu z Cannes. Ve svém nejnovějším díle Mommy se zase vrací k tématu vztahu matky a syna. Tentokrát ale v mnohem vyspělejší podobě.

Nejenom příběh sledující psychicky narušeného Steva a jeho matku snažící se ho udržet pod kontrolou, ale také kamera nebo hudba, jejíž potenciál Dolan využívá víc než kdejaký jiný režisér, přináší neviděné.  Dolan si tak například hraje s formátem záběru – od čtvercového až po širokoúhlý, kdy se snaží charakterizovat duševní rozpoložení postav, nebo hudbou, kterou osamostatňuje od podkreslování emocí a dělá z ní vlastní výpovědní složku.

Tiché místo na venkově

Zvláštní pozornost tenhle rok věnoval festival italskému filmaři Eliovi Petrimu. K jeho nejexperimentálnějším filmům patří Tiché místo na venkově sledující poblázněného umělce, který se čím dál tím hlouběji propadá do světa svých představ a snů.

Flashbacky a fantasmagorie odehrávající se v malířově hlavě se mísí se skutečnými událostmi a vzniká netradiční filmové dílo, které působí na smysly i rozum diváka.

Xenia

Své místo v žebříčku nejzajímavějších filmů, které festival uvedl, by měla zaujmout i řecká tragikomedie Xenia. Chvílemi děj sahá do absurdna a svoje bizarní postavy žene až na pokraj jejich psychických sil. I přesto všechno nebo právě kvůli tomu ale tolik baví.

Klauni

Torzo námětu je víceméně klasické: vztah rodič-dítě, problémy ve věkově nevyváženém manželství a jako dýka v zádech celého filmu je tíživá nemoc a potenciální smrt. Avšak když se tato směs odehrává v prostředí varieté, dýchne na ni vánek Francie a skončí se happy-endem, nemůže z toho vzniknout nic špatného.

Naopak se zde mísí humor a dojetí, například ve scéně, kde jeden z Klaunů, Oldřich Kaiser, po sérii chemoterapií hledá své vlasy a češe si pleš. Další věc, která z filmu dělá velice unikátní snímek, je speciální líčení herců, díky němuž má Lábus přes sto kilo a Kaiser přes sto let. Je vidět, že česká kinematografie jde správným směrem.

Rozkoš

Další velice zdařilý český počin, avšak už ne tak dobrý jako Klauni. Film mladé režisérky Jitky Rudolfové měl ve Varech svou světovou premiéru. Snímek zachycuje dnešní generaci, u které jsou vztahy založeny ne na pocitech, nýbrž na moderních technologiích, zejména na mobilních telefonech.

Jeden takový je také středobodem celého filmu, jelikož hlavní hrdinka Milena je na něm skoro až závislá. Možná je spíše závislá na Vladimírovi, který stojí na druhé straně spojení. Jejich poměr probíhá (kromě pár nočních návštěv v posteli) výhradně přes smsky. Ty jsou útěchou a zároveň zkázou celého jejich vtahu. Vladimír se totiž nechce vázat, kdežto Milena jej miluje a chce být jeho regulérní partnerkou.

Volný pád

Volný pád otevírá skladba Cestovatel brazilského elektronika Amona Tobina. Symbolický tah, nýbrž během filmu divák cestuje z jednoho bytu do druhého v rámci jednoho panelového domu. Byty skrývají drobné příběhy, jichž je celkem 7. První (větší) polovina z nich je spíše černohumorná, druhá spíše tíživá, depresivní.

Pálfi se v jednom z rozhovorů zmínil o tom, že se svými spolupracovníky nesnažil natočit film komentující stav současné společnosti, ale snímek zobrazující zásadní momenty lidského života. Faktem však je, že ony zásadní momenty nemohou vzniknout při zdravém stavu společnosti.

Pálfi tak ve výsledku – byť to možná nechce přiznat – natočil výtečnou satiru, která může dost lidí pohoršit, neboť se nekompromisním způsobem dotýká určitých (zlo)činů současné společnosti.

Fair Play

Výborný český snímek Fair Play Andrey Sedláčkové se zabývá neotřelým tématem dopingu u československých sportovců v osmdesátých letech. Jedním z tajemství úspěchu je nejspíš důkladná a dlouhá příprava hereček Judit Bárdos a Evy Josefíkové na jejich role vrcholových sprinterek – prostě jim věříte, že jsou atletkami československé reprezentace.

Judit Bárdos je slovenská herečka, a tak byl nutný dabing, naštěstí se povedl tak, že vám ani nedojde, že proběhl. Film má dobrý spád a skvělé herecké výkony i dalších představitelů (drsný trenér Roman Luknár, vypočítavý doktor Ondřej Malý nebo estébák Igor Bareš).

Život Rogera Eberta

Dokument o jednom z nejslavnějších filmových kritiků, který zemřel pouze několik měsíců před dokončením filmu o svém životě. Roger Ebert byl dokonce v roce 2002 členem hlavní poroty v Karlových Varech, takže jak stálo ve festivalovém programu, jde v podstatě o setkání po dvanácti letech.

Dalo by se říci, že jde o klasický dokument postupující od Ebertových žurnalistických začátků, přes jeho nejslavnější televizní léta (se svým největším rivalem Genem Siskelem moderoval televizní pořady o filmech) až po smutný konec života. Steve James (autor dokumentu) se však nevyhýbá ani Ebertovu alkoholismu, a hlavně kameru nevypíná při bolestných okamžicích v nemocnici. Od roku 2005 měl totiž Ebert rakovinu a o několik let později dokonce přišel o spodní čelist, která mu sice znemožňovala mluvení, ale o to více měl elánu na internetové publikování.

Ta zvláštní láska

Režisér Ira Sachs je autorem filmů s homosexuální tematikou a ani jeho nejnovější snímek není výjimkou. Ta zvláštní láska ukazuje dva postarší partnery, kteří se rozhodli po mnoha letech soužití pro oficiální sňatek. Paradoxně tím však začínají peripetie se ztrátou bytu a pár je nucen žít odděleně u rodinných příslušníků a přátel. Láska hlavních představitelů je velice citlivě ztvárněna Johnem Lightgowem a Alfredem Molinou. Pouze poněkud zbytečný konec filmu ubírá na kráse, ale i přes to jde o místy vtipný a dojemný film.

Frank

Na první pohled hodně podivný film (na druhou stranu – když na plakátu k filmu vidíte chlápka s obří papírovou hlavou, asi vás to naláká), jehož hlavním lákadlem je herecké obsazení. Ústřední trojici hrají Domnhall Gleeson – zoufale netalentovaný Jon, jenž touží stát se proslulým hudebníkem (Gleesona můžete znát hlavně ze série o Harrym Potterovi, ale také z romantického filmu Lásky čas), Michael Fassbender hraje onoho chlápka s obří papírovou hlavou, hudebního génia Franka, který však trpí psychickou poruchou a Maggie Gyllenhaal, která se vyřádila v roli nenávistné, ale talentované potvory Claire. Fassbender naprosto skvěle představuje člověka tak stydlivého, že je pro něj nutností nosit papírovou hlavu, kterou nikdy nesundává, a dokazuje, že hrát lze i bez výrazu v obličeji. Na neskutečně vtipný, ale zároveň i dojemný a místy možná až strašidelný britský film se můžete od listopadu těšit i v českých kinech.

Článek připravili: Kateřina Sýsová, Klára Böhmová, Michal Šimeček a Pavlína Peteříková