Původní profesí novinář z Estonska, který natočil sice jen pár, ale za to velmi kvalitních filmů. Zároveň velmi vstřícný, přemýšlivý člověk a vášnivý filmař. Řeč je o režisérovi Ilmaru Raagovi, jenž přijal pozvání na letošní ročník Letní filmové školy a naší redakci poskytl rozhovor.
Ilmar Raag na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. FOTO: Tereza Menclová, TOPZINE.cz
V České republice nejste poprvé, před pár lety jste navštívil Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech. Proč jste se nyní rozhodl přijet zrovna sem do Uherského Hradiště?
Hlavním důvodem byl pravděpodobně Jan (Jan Jílek, hlavní dramaturg festivalu, pozn. redakce), který mi poslal ne jeden, ale mnoho velmi milých dopisů. Sdělil mi v nich, že by moje filmy rád prezentoval jako určitou retrospektivu. Připadalo mi však, že jsem na něco takového příliš mladý a nemám dostatečné zkušenosti. Později jsem o tom ale více přemýšlel a vzpomněl jsem si, jak se mi líbilo v Praze i v Karlových Varech. A v této části České republiky jsem ještě nebyl. Nakonec jsem se tedy rozhodl přijet hlavně proto, abych poznal další kus vaší země.
Zrovna v Karlových Varech získal jeden z vašich filmů s názvem Zkažená mládež (v originále Klass) prestižní cenu. Tuším, že to byl rok 2007. Čekal jste takový úspěch?
Zkažená mládež byla mým prvním celovečerním filmem, natočil jsem ji však s velmi malým rozpočtem. Tudíž jsem od ní očekával jediné, a sice že to bude zajímavý nízkorozpočtový film. Žádná další očekávání jsem neměl, takže ocenění ve Varech pak bylo velkým překvapením.
Ústředním motivem snímku Zkažená mládež je šikana v prostředí estonské střední školy, která nakonec vyústí v tragédii. V souvislosti s tím mě napadá otázka, jak si témata svých filmů vybíráte?
Při výběru tématu je nejdůležitější, aby bylo režisérovi blízké, dá se říct osobní. Pokud cítím silné pouto s nějakým motivem či problematikou, je rozhodnuto.
A objevil jste v poslední době takhle osobní téma, o kterém byste rád natočil svůj další film?
Hned po tomto festivalu se chystám natočit další snímek, který bude vycházet z historických událostí 20. století. Konkrétně by měl pojednávat o vlivu druhé světové války na naše myšlení a jednání.
Takže i s takovým tématem cítíte osobní spojitost?
Tento film chci natočit z jednoho prostého důvodu. Připadá mi zvláštní, že se v poslední době nejen na světovou válku, ale i na mnohé další konflikty, zapomíná. Na druhou stranu však čas od času dochází i k situacím, kdy právě připomínka dávných konfliktů silně ovlivňuje naše jednání. Má otázka tedy zní, jestli je možné zbavit se stigmat minulosti.
Kromě své režisérské profese působíte již mnoho let jako novinář. Co vás přimělo pustit se zrovna na filmařskou dráhu?
Kinematografie byla popravdě mojí velkou vášní od začátku a už na střední škole jsem uvažoval o svém prvním filmu. Děsila mě ale ta obrovská konkurence, měl jsem pocit, že nejsem dost dobrý. Proto jsem se nakonec rozhodl stát novinářem, zdálo se to být jednodušší.
Přesto jste se k filmařině nakonec stejně dostal…
To je pravda. Během svých studií ve Francii jsem se totiž setkal s velmi zajímavým člověkem. Jednalo se o jednoho filmového režiséra, kterému jsem se svěřil se svou vášní pro film a jehož následná reakce mě velmi překvapila. Během té krátké chvíle mě naučil, že filmařina není jen o touze natočit působivé filmy. Důležité je především poslání, snaha divákům něco opravdového sdělit. V té chvíli jsem si uvědomil, že budu schopen opustit novinařinu a začít režírovat jen tehdy, pokud objevím něco skutečně osobního, o co bych se chtěl s lidmi podělit.
Zmínil jste se o svých studiích ve Francii, konkrétně tedy v Paříži. Studoval jste ale i v Americe v Ohiu. Mohl byste tyto dvě zkušenosti porovnat? Která ta země vám dala víc?
Svá univerzitní studia jsem začal samozřejmě v rodném Estonsku. Musím ale říct, že estonský vzdělávací systém klade na studenty obrovské nároky a studium jako takové je nesmírně těžké. Proto když jsem pak přišel do Francie, připadalo mi to všechno strašně jednoduché. V Paříži jsem pořád jenom psal různé eseje, zatímco na fakultě historie v Estonsku jsem se musel prokousat především obrovským množstvím faktů.
A překvapila vás něčím Amerika, když jste měl za sebou tyto dvě odlišné zkušenosti?
Líbilo se mi především to, že mnozí američtí profesoři, s nimiž jsem se setkal, citovali mé předchozí přednášející z Paříže. Nazývali je slavnými teoretiky a mně vždycky připadalo vtipné, že všechny ty lidi, o nichž hovoří, znám. Co se tedy týče filmové teorie, Paříž je to nejlepší místo, kde tento obor studovat.
Evidentně se hodně nacestujete. Jak dlouho plánujete zůstat v České republice?
Do konce celého festivalu, tedy do 3. srpna. Zjistil jsem si však nějaké další informace o této zemi a vzhledem k mé vášni pro horolezectví uvažuji, že bych se někdy v budoucnu vrátil a vyrazil na sever vaší republiky do hor.
