Havlovo filmové Odcházení sbírá od čtvrtka jen samou chválu, noviny a časopisy se hemží kladnými recenzemi a kinosály praskají ve švech. Jeho knižní předloha by si však zasloužila stejné množství pozornosti, zvláště pak v literární rubrice.
Zatím poslední hru napsal Havel v roce 2007, Zdroj: Eva Makovská, Topzine.cz
V roce 2007 vydává Edice Respekt svou první publikaci, a to zatím poslední hru Václava Havla – Odcházení. Hru o pěti dějstvích Havel píše po téměř dvacetileté odmlce, jeho styl se však nemění. Neztrácí svou originalitu a na soudobé světové scéně je stále nezaměnitelný. Vůči lidské společnosti, plné boje o moc a byrokracie, je možná ještě kritičtější a jeho rukopis je suverénnější.
Višňový sad u vládní vily je hlavním dějištěm hry
Děj se odehrává ve třech dnech ve višňovém sadě u Riegrovy vily, která je v podstatě jednou z postav příběhu. Dr. Vilém Rieger, bývalý kancléř a hlavní hrdina příběhu, ji obývá spolu s několika svými příbuznými. Ve funkci kancléře střídá Riegra nově jmenovaný náměstek Vlastimil Klein, který zastává názor, že by měl Rieger služební vilu co nejdříve opustit, a také už pro to začal podnikat všemožná opatření. Když padne definitivní rozhodnutí, že se Rieger musí vystěhovat, začne se rodina připravovat k odjezdu.
Václav Havel, režisér, Zdroj: Pavel Plicka, Topzine.cz
Přitom však není zcela jasné, kam by se měli uchýlit. Z příbuzných se stávají jen příživníci lačnící po moci, majetku a penězích a nikdo mu nechce pomoci. Dozvídáme se i informace o budoucnosti vily. Nový náměstek Klein vilu od státu kupuje a plánuje ji přestavit na společensko-obchodní centrum doplněné moderním erotickým klubem. Riegrovi se tím rozpadá svět, a tak se nakonec sníží natolik, že nepohrdne ani místem poradce bývalého tajemníka Kleina.
Autorský hlas zasahuje do děje a peskuje herce
Do děje často zasahuje autorský hlas. Ten se vyjadřuje k provedení některých scén, peskuje herce, aby nepřehrávali a nesnažili se děj nijak oživovat. Autor tak vlastně ovládá herce jako loutky. Zcizovací efekt je navíc zesílen úvahami a pochybnostmi autora se sebeironickým odstupem.
Doporučení inscenátorům
Má-li hra vyznít, je třeba ji hrát civilně, vážně, střízlivě, normálně, přirozeně a nevyzdobovat ji nějakými groteskními pohyby, žertovnými inscenačními nápady, přehnanými gesty či intonacemi, pitvořením, biomechanikou či čímkoli nápadným, co se pokouší buď text dovysvětlit, interpretovat, ilustrovat, nebo prostě udělat zábavnějším.
Havel v tomto díle nepřímo vyjadřuje své sympatie k jiným světovým dramatikům a jejich hrám. Kdo by čekal, že se jedná o absurdní dramata, mýlil by se. V Odcházení se objevují intertextové narážky na Višňový sad A. P. Čechova a Shakespearova Krále Leara. Poslední dějství se odehrává za zvuku motorových pil, které kácí višňový sad obklopující vládní vilu. Zkušení čtenáři naleznou v Odcházení i přímo citované repliky z těchto dvou her.
Odcházení – Král Lear a Višňový sad
Celá hra je jakýmsi zrcadlem života, metaforou změny, neustálých příchodů a odchodů, začátků a konců. Nejde jen o odchod bývalého kancléře z funkce a z vily, všechny postavy se na scéně objevují zčistajasna, stále odněkud přicházejí a někam odcházejí, až čtenář ztrácí orientaci, kdy a odkud přišli. Některé postavy dokonce přicházejí dvakrát, aniž by mezi tím odešli, nebo odejdou a pak se objeví na scéně, aniž by odněkud přišli.
HLAS (z reproduktoru) Co chvíli se mi stane, že si vzpomenu na něco, co jsem zapomněl, ale v zápětí zapomenu, na co jsem si vzpomněl… Každou chvilku například zapomenu, kdo je na jevišti a kdo odešel… Může se mi klidně stát, že někdo přijde a už nikdy neodejde, anebo naopak odejde hned na začátku a už nikdy nepřijde, anebo má přijít, ačkoli už je na scéně, nebo má odejít dvakrát za sebou, aniž mezitím přišel. Budu psát básně –
Václav Havel: Odcházení, Nakladatelsví Respekt, Praha, 2007
Ani poslední Havlova hra nevybočuje ze stylu jeho dramatické tvorby. Opět se jedná o absurdní drama založené na jakési modelové situaci, která má ukázat prázdnotu jazyka, stereotypy v myšlení a v jazyce a nesmyslnost života. Bezobsažnost fráze a její zesměšnění je tu opět hlavním stavebním prvkem. Tentokrát máme před sebou frázi z denní politiky, kde se Havel dvacet let pohyboval. Kromě politického života autor karikuje také bulvární tisk, který naprosto převrací lidské identity.
