5 fotek 
Witold Gombrowicz je typem autora, který představuje osobu jakéhosi pomateného mudrce, jenž zkouší hranice, kam až může literatura zajít. Co všechno je tedy ještě literatura?
Kdo je to? Že by sám autor?, Zdroj: teatry.art.pl, Foto: Bohdan Paczowski
Výjimečně si dovolím začít tím nejotřepanějším klišé: Káva na stole chladne jako normálně, i já sedím a vypadám pořád no… jako normálně. A teď jsem si připravil půdu pro nějaký pěkný protimluv.
Neotřesitelná klasika? Stěží!
Nejlépe že jsem se přes zdání normálnosti vnitřně zcela změnil, a to po přečtení zcela jedinečné knihy, zcela jedinečného autora. Můj pohled na svět se převrátil o sto osmdesát stupňů a z očí mi náhle spadly šupiny. A tak dále, až do závěrečného zbožného vydechnutí, které knihu vysadí na nadzemský piedestal neotřesitelné klasiky.
Jenže Ferdydurke má tu nepříjemnou vlastnost, že hranice neotřesitelné klasiky překračuje, pošlapává, a nakonec úplně zneváží, zmuchlá, vyhodí do koše a následně umačká, aby bylo místo na další odpadky.
Hrob Witolda Gombrowicze, Zdroj: wikimedia.org
Nevím, jak jste na tom s Gombrowiczem, ale chlapci, co učí modernu, vyslovují jeho jméno se zatajeným dechem. Pro chlapce, co učí modernu, je Gombrowicz zbožštělý klasik. Jenže Gombrowicz na první pohled jako klasik vůbec nevypadá! Nevypadá tak ani na druhý pohled, a dost možná mu to neuvěříte ani po dočtení celé knihy. No jen se na ni podívejme.
Pokud nemáte rádi růžovou barvu, doporučuji před začátkem čtení sundat papírový přebal (pokud si nejste jisti, co je na něm vyobrazeno, po přečtení několika kapitol na pochybách nezůstanete). Teď už máte v rukou poctivou knížku v tvrdých deskách se skrovným vzhledem a můžete se pustit do jejího obsahu.
Akademické násilí
Jen co hlavní hrdina procitne ze spánku (když jste ho tak neurvale probudili), začne rozpřádat úvahy. A rozpřádá a rozpřádá, jedna myšlenka následuje druhou, všechny se spořádaně točí okolo jádra problému a navíjejí se na něj jako nitě na špulku, takže jej spíše zakrývají, než naopak. Pokud máte masochistickou úchylku v přehrabování myšlenek, ocitnete se v sedmém nebi.
A když už se vám zdá, že z úvah vybřednete, objeví se poťouchle děsivý profesor Pimko a začne všechny hrdinovy nejtemnější myšlenky realizovat. I tady se veškeré násilí odehrává na úrovni myšlenek a teorií, ale není tím o nic méně kruté, ba právě naopak. Pod Pimkovým naprosto „banálně kantorským sezením“, se z Josefa stane Josífek, začne se celý zmenšovat, a když se z jeho pozadí stane zadnička, je už nadobro ztracený. Vy byste se snad vzmohli na odpor, kdybyste měli infantilní dětskou zadničku? Ale jděte.
A tak musí Josífek do školy, kde je pod dohledem speciálně vybraného profesorského sboru, který je „neobyčejně nepříjemný a enervující“; Josífek tak zabředává stále více do své nemohoucnosti a dětské naivity. Ani jeho spolužáci na tom nejsou lépe. Ve snaze dokázat, že nejsou nevinní a naivní, se chovají stále infantilněji a jejich největší starostí je, mají-li být junáky, nebo kluky.
V knize je celá kapitola, která polemizuje o tom, co je její hlavní myšlenkou. Ať je to myšlenka vyzrálosti a nevyzrálosti, přirozenosti a pózy, manipulace a manipulovatelnosti, formy a rebelie, nebo jakákoli jiná, vždy hlavní postavu ovládá daleko za hranice absurdity. A tak si Gombrowicz uvažuje, plodí stále nové a nové úvahy a vzápětí je paroduje sebou samými. Zatímco přemýšlí o tom, nakolik se lidé vzájemně utváří, nechává postavy dle libosti překrucovat své myšlenky a úporně se pitvořit.
Přesto však nadsázka a absurdita nemůžou tak zcela zakrýt trýznivou podstatu úvah a tak román působí nejen černohumorně, ale chvílemi i docela existenciálně mrazivě. Při čtení se dostáváte do zvláštního rozporu unešení dílem a pocitu nepříjemného opakování téže myšlenky stále dokola. Jenže se nepohybujete v kruhu, ale ve spirále, kroužíte kolem jádra a často se ocitnete před zcela jiným problémem, než se vám zdálo.
Učitelky a tetičky
Ve víru intelektuálního žonglování občas zahlédnete i pár satirických hrátek se stereotypem profesora nebo venkovské tetičky, většina humoru však vzniká z absurdní aplikace myšlenek a jejich osobité reinterpretace.
Pořád dokola se zde objevují tytéž momenty a znovu a znovu se vypínají až za těžko uvěřitelné meze a vy si s přidušovaným smíchem říkáte, že takhle daleko snad absurdita nemůže zajít a že to autor snad nemůže myslet vážně. A on nejenže to vážně myslí, ale ještě vás překvapí nějakou nečekanou intelektuální poťouchlostí.
Witold Gombrowicz, Zdroj: wikimedia.org
A tím se dostávám zpátky k úvodu a překračování hranic. To, co by vydalo na seriózní filosofický spisek, překrucuje samo sebe, šlape si po své tváři a paradoxně jí tak dává vyniknout. Ze všech stran útočící zadničky a držky náhle obživnou a dostanou smysl a vy budete souhlasně pokyvovat hlavou, protože přes svoji (ale spíš možná právě kvůli ní) absurditu dokonale vyjadřují svět kolem nás a všechny lidské vztahy, které jste až do teď nemohli uchopit.
Pokud si myslíte, že vás nějaké filozofování nemůže pobavit, možná budete příjemně překvapeni. Musíte však spolupracovat a hloubat společně s vypravěčem, protože jinak umřete nudou pod záplavou absurdit.
Název: Ferdydurke
Autor: Witold Gombrowicz
Překlad: Helena Stachová
Obálka: Martin Radimecký
Počet stran: 270
Vazba: Pevná s přebalem
Doporučená cena: 298 korun
Vydalo: Argo, Praha 2010Hodnocení: **** (85%)
