!Profil režiséra!Zábavný, okázalý a cíleně bulvární mistr filmu, který skrze divoké obrazy přenáší zkušenost poznání masmédia jako nástroje moci a vykresluje fenomény raně postmoderní doby ve vší jejich zmatečnosti a neuchopitelnosti.
Federico Fellini dostal čestného Oscara za celoživotní dílo, Zdroj: youtube.com
Většinou nebývají biografické údaje nijak důležité, v případě Felliniho se ale bez nich nelze obejít, pokud chceme proniknout hlouběji do metod jeho režisérské práce a do sdělení snímků, které vytvořil. Narodil se ve dvacátých letech minulého století v Rimini v regionu Emiglia Romagna. Prostředí, která ho v dětství obklopovala, se promítla i do krajin jeho filmů. Typické jsou proto plážové scény.
Biografické pozadí šílených výjevů
Datum jeho narození určilo i formu Felliniho tvorby. Vyrůstal v době rozkvětu fašistického hnutí, a byl tak svědkem okázalých divadelních představení pro fašismus typických. Ona přehnaná afektovanost, cirkusová hudba a futuristicky se pohybující groteskní postavy vděčí za svůj zrod právě fašistickému divadlu.
Fellini tak akceptuje formu, odmítá ale její obsah. Na rozdíl od propagandistického divadla není jeho cílem jen omamovat davy emotivními výjevy, ale i poukázat na některé závažné aspekty tehdejší společnosti. Tím, že do formy vytvořené za účelem ovládání mas vkládá obsah, který toto ovládání rozklíčovává a popisuje, vytváří dílo plné hlubokého humoru.
Podklady pro svá hlavní témata, především jeho rané tvorby, nachází ve svých bohatých zkušenostech novináře a reportéra a umožňuje tak divákovi nakouknout do zákulisí výroby produktů mediálního průmyslu.
Tři kroky k absurditě
S přibývajícími lety se Felliniho snímky začaly stávat čím dál tím více surrealistické a absurdní. Jako by svět, ve kterém žil, přestával dávat smysl. Zatímco v La dolce vita (1960) ještě nepotkáme typické snové obrazy, které jakoby utekly z lehátek vídeňských psychoanalytiků, v Boccaccio ’70 (1962), v 8 ½ (1963) a dalších se už to jimi jen hemží.
Výjimku z nastoupeného směru představuje do jisté míry Amarcord (1973), film v prvé řadě autobiografický a možná o to půvabnější. Ostré světlo reflektorů zde nahrazuje měkkost ranního a podvečerního slunce, hektický život velkoměsta pak relativně poklidné plynutí venkova. I zde ale ukazuje fašismus v celé jeho uchýlené slávě a pompéznosti.
Líbivá zrnka zlata
Felliniho filmy jsou vždy vizuálně velmi silné, ať už v uměleckém slova smyslu, či díky poprsí Anity Eckberg, jeho dvorní blondýny. Oko diváka by ale nemělo jen ulpět na povrchu. Teprve zkoumáním toho, co nám chtěl režisér předat, se můžeme propracovat k zajímavým úvahám o životě postmoderních lidských bytostí. O jejich usilování o smysl života, o jejich osamělosti, jejich radostech a jejich pádech.
