Zatímco české baroko bývá poměrně úsečně vyloženo, baroko v Evropě se takové publicitě netěší. Přitom právě v zahraničí prošel tento směr mnoha proměnami. Co země, to jiná barokní literatura a samozřejmě jiné uvažování. Pojďte si rozšířit obzory a zjistěte, proč baroko vzniklo, jaké je a jak se v literatuře projevovalo.
Vznik baroka byl podmíněn evropskou politickou situací v 16. století. Náboženské reformy zapříčinily jednotu křesťanství a některé země se díky nim oprostily od duchovní závislosti na katolické církvi. Ta si to však nechtěla v žádném případě nechat líbit. Vytvořila proto tzv. Tridentský koncil, čímž byla obnovena inkvizice, začaly se opětovně objevovat kulty svatých, vznikla řada nových poutních míst. Ignác z Loyoly založil jezuitský řád. Ale katolická církev už věděla, že ani tyto kroky nestačí na opětovné nastolení víry.
Církev tedy zvolila účinnější metodu. Tou bylo prosazení vlastní vůle skrze umění. Umění, které mělo člověka ohromit, uvést v úžas, podmanit si jej. Takto vzniklo baroko, umělecký směr, který měl za úkol dramaticky zapůsobit na smyslové vjemy člověka, dokonale si jej podrobit. Katolická církev dosáhla svého a zároveň položila základy nenapodobitelného druhu umění, které musíme obdivovat dodnes. Baroko ovlivnilo všechny oblasti společenského života zřetelněji než kterýkoli jiný směr.
Charakteristika baroka
Metaforicky by se dalo říct, že baroko vzešlo přímo z pocitů člověka. Pokouší se zachytit děj ve vypjatých okamžicích, fascinovat, vytvořit ohromující dojem. Převládá citová složka nad racionální, vzniká odklon od kritického myšlení směrem do vlastního nitra. Je proto expresivní, dramatické, ale také pohybující se, dynamické; jako naše vlastní pocity. Dynamika současně vychází i z protikladu barokního ducha a hmoty.
V baroku hrají velkou roli kontrasty, vnitřní napětí a iluze, smyslová robustnost, zdobnost a tak podobně. Tyto kontrasty jsou jiného rázu než v romantismu, kde mají zcela odlišnou úlohu. Zatímco romantismus předkládá neřešitelný rozkol mezi okolním světem a vlastním bytím, baroko se do vlastního světa uzavírá, nic nevpouští. Proto ta nespoutaná emotivnost, zdobnost, přebitost. Barokní umělec se snaží vyjádřit v jediném okamžiku maximum, protože ví, že jeho existence je pomíjivá.
Duchovno i mystika
V popisu barokního písemnictví je třeba rozlišovat texty duchovního charakteru a literaturu mystickou. Duchovně orientovaná díla postrádají náboženský rozměr, snaží se zaujmout přebujelým vyjadřováním. Často se o něm hovoří jako o „nečistém“ baroku, barokním klasicismu či panském baroku, pro které je typická inspirace v antice a spjatost s aristokratickými kruhy. Mystická literatura je prostředkem katolíků, jak vyjádřit nadosobní hodnoty a nadpřirozené síly, které oživují pomocí bohatých metafor, přirovnání a iluzí.
Barokní socha
Není náhodou, že se soudobé umění (malířství, architektura) shodovalo s uměním literárním. Ozdobné kudrlinky na budovách připomínají dramatickou symboliku literárních děl. Mezi časté prostředky mystické barokní poezie patří antiteze (protiklad) a hyperbola (nadsázka), což spolu se zvýšenou smyslovostí vede k citovému a vášnivému vyjádření sdělení. Tato poezie je často pomocí efektů a věrně vyobrazených detailů vybičována až k náboženské extázi.
Přehled barokních proudů v Evropě
Barokní literatura měla v různých zemích rozdílné rysy, dokonce se v každé zemi jinak označovala. Například góngorismus byl typický pro Španělsko. Jednalo se o barokní poezii, která obsahovala neologismy, neobvyklá slovní spojení, její text byl záměrně komplikován, přehuštěn ornamentálním stylem. Přínosem tohoto proudu bylo obohacení a vytříbení básnického jazyka. Góngorismus čerpal hlavně z antiky. Hlavním představitelem byl Louis de Góngora y Argote, podle něhož se styl pojmenoval.
Čtěte také: Bylo české baroko opravdu obdobím temna?
Dalším proudem byl marinismus, který se uchytil jako barokní literatura v Itálii. Jeho cílem bylo překvapovat neobvyklými obrazy a alegoriemi, frázemi, epitety, gradacemi. Styl opět čerpal z antiky. Jeho lyrika byla převážně milostně laděná, ještě v 17. století byl proti tomuto typu tvorby zahájen boj, ale i tak stihl marinismus (někdy též secentismus) ovlivnit preciózní literaturu. Autorem tohoto stylu byl Giambattista Marina.
Preciózní literatura vznikla ve francouzských šlechtických salónech. Místo zobrazení reálné skutečnosti ji dodávala zvláštní eleganci. Charakteristická je vyumělkovanost a strojenost. Parafrázemi a metaforami její představitelé líčili i nejbanálnější myšlenky. Francouzská aristokracie se zabývala různými tématy jako situací na dvoře, láskou, gramatikou a tak podobně. Literatura měla často feministický podtext, protože hlavními aktérkami se stávaly ženy milující duchaplnou konverzaci.
Za zmínku stojí i alamodová poesie, tendence milostné poezie v 17. století, která se projevila v částech Německa sousedících s Francií. Poezie se vyžívala v používání románských slov a galantních obratů, snažila se o co možná nejjemnější vyjadřování. Byla však psána už poněkud deformovaných barokním jazykem.
Kam si tedy evropské baroko zařadit?
Je především třeba si uvědomit, že kamkoliv baroko zařazovat (snad mimo konkrétního století, které bychom si měli pamatovat) by byla chyba. Pokud už známe jeho náplň, je jednodušší s jeho projevy pracovat. Když si uvědomíme, že se v každé zemi projevovalo jinak a že záleží vždy na konkrétním díle a na tom, kým a pro koho bylo napsáno, hned se nám bude barokní literatura jevit pochopitelněji. Hlubší vědomosti můžeme získat, projdeme-li si každou zemi zvlášť a načteme si konkrétní autory. Doufám však, že jsme vám přinesli alespoň základní vhled do tohoto období a další informace vám už poskytnou konkrétní barokní díla.
Zdroj: PROKOP, Vladimír: Dějiny literatury od starověku do počátku 19. století. Sokolov: O.K.-Soft 2004.
