5 fotek 
Eugene Gladstone O’Neill získal čtyřikrát Pulitzerovu cenu a v roce 1936 také Nobelovu cenu za literaturu. Patří k nejvýznamnějším americkým dramatikům vůbec a po celý život ho pronásledoval rodinný stín alkoholismu a sebevražd.
Eugene O’Neill zemřel ve věku 65 let. Zdroj: youtube.com
Narodil v hotelovém pokoji na dnešním Times Square v New Yorku. Oba rodiče byli irští katolíci. Jeho otec pracoval jako herec u kočovné herecké společnosti, a tak O’Neill od narození hodně cestoval.
Podobné: Představujeme nejznámější hry amerického dramatika Tennessee Williamse
Dětství nemá zrovna růžové. V otci poznává lakomého a necitlivého alkoholika trpícího pocitem méněcennosti. Často ho viní za neutěšené poměry v rodině. Podíl na nich má i jeho matka, která je závislá na morfiu a pokouší se o sebevraždu.
O’Neill vzhlíží ke staršímu bratrovi Jamiemu, který jej uvede do světa alkoholismu a prostitutek a v pětačtyřiceti se upije k smrti. O’Neill nejprve nemá zájem o divadlo, a tak krátce studuje práva v Princtonu. Dostane přezdívku Divoký Ir a vyhodí jej za kázeňské prohřešky.
Jeho rod provázely drogy, alkohol a sebevraždy.
Ožení se s Kathleen Jenkinsovou. Ta mu porodí prvního syna Eugena, který se v dospělosti zasebevraždí. Později se chtějí rozvést, a aby poskytli dostatečný důvod k rozvodu, nechá se O’Neill přistihnout in flagranti při cizoložství.
Jeho bohémský způsob života následně provází mnoho dobrodružných cest. Hledá zlato v Hondurasu a plaví se jako námořník do Jižní Ameriky, Afriky a Velké Británie. O’Neill se také pokouší o sebevraždu otrávením, ale nepodaří se mu to.
Čtěte také: TOPZINE.cz vybral 5 kontroverzních divadelních režisérů
Ve dvaceti čtyřech letech nachází nový smysl života. Začíná pracovat jako redaktor, ale záhy onemocní tuberkulózou a léčí se po sanatoriích. V tu dobu začíná psát svá první dramata. Bez úspěchu.
Absolvuje tedy dramatický seminář na Harvardu a seznámí se zde s divadelním souborem Provincetown Players. První aktovka napsaná pro tento soubor, Plavba na východ od Cardiffu, má úspěch, a tak s nimi O’Neill začíná spolupracovat.
O’Neillovu pohledu podlehlo mnoho žen. Prsten mu nasadily tři.
Potkává svou druhou manželku, Agnes Boultonovou, ale i s ní se později rozvedl. S Agnes má syna a dceru. Dcera Oona se v osmnácti letech provdá za padesátičtyřletého herce Charlieho Chaplina. Syn Shane se stane závislým na heroinu a upije se k smrti.
O’Neill se snaží prorazit na Broadway, což se mu roku 1920 také podaří. Inscenace s názvem Za obzor znamená pro O’Neilla první Pulitzerovu cenu za drama. O šest let později O’Neill ukončuje spolupráci s malými scénami a začíná se věnovat velkému divadlu. Také se potřetí ožení, tentokrát s americkou herečkou Carlottou Montereyovou, a už se nikdy nerozvede.
Celkem získal čtyři Pulitzerovy ceny za drama a Nobelovu cenu za literaturu.
V roce 1931 uvede na Broadwayi jedno ze svých nejdůležitějších děl, trilogii Smutek sluší Elektře. O pět let později získává jako jediný americký dramatik Nobelovu cenu za literaturu. Jejího předání se ale nezúčastní, protože v tu dobu už pracuje v ústraní. Delší dobu trpí depresemi, léčí je alkoholem, a třesem rukou, který mu znemožňuje psát.
Nepřehlédněte: Vystupte ze stínu a staňte se hercem na divadelní škole
V roce 1953 pak umírá na zápal plic v hotelovém pokoji číslo 401 v americkém Bostonu. Jeho poslední slova údajně byla: „I knew it. I knew it. Born in a hotel room, and God damn it, died in a hotel room.“ O tři roky později vychází posmrtně Cesta dlouhým dnem do noci, psychologické drama s autobiografickými prvky.
Většina jeho her má nádech tragédie a pesimismu. Mnohdy jsou realistické, protože O’Neill často čerpal náměty a charakteristiky postav ze svého rodinného života.
Smutek sluší Elektře (premiéra 1931)
Hru napsal při svém pobytu ve Francii a po premiéře v New Yorku sklidila nadšené ovace diváků i kritiky. Tři roky po premiéře hru uvedlo i pražské Národní divadlo. Jde o tři víceméně samostatná dramata. Pod tlakem režiséra premiérové inscenace došlo k razantnímu zkrácení, a hra se tak uvádí v jednom kuse.
Antický příběh Aschylovy Oresteie zasadil O’Neill do moderního prostředí 19. století. Otec Ezra bojuje společně se synem Orinem v americké občanské válce. Za jejich nepřítomnosti zjišťuje dcera Lavínie, že má její matka Kristina milence, Adama Branta.
Ezra je po příjezdu z války otráven. Lavínie se trápí, protože otce milovala, a přinutí svého bratra Orina, který se z války též vrátil, aby zabil matčina milence Branta. Když se matka o jeho smrti dozví, zastřelí se. Laviníe postupem času získá charakteristiku svojí matky a její bratr Orin podlehne svému svědomí a zastřelí se.
Do roku 2008 hru Smutek sluší Elektře, ze které pochází i fotografie, inscenovalo Divadlo pod Palmovkou.
Měsíc pro smolaře (1947)
Hra má autobiografické prvky. O’Neill použil jako předlohu pro Jima svého staršího bratra. Josie a její táta Phil bydlí na farmě, kterou vlastní bohatý mazánek Jim, který má problémy s alkoholem a ženskými sukněmi.
Josie miluje Jima a Jim miluje Josie, svým způsobem. Otec Phil si chce udržet střechu nad hlavou. Ví, že Jim může na jeho dceři oči nechat a rozhodne se toho využít. Pokud by ho nachytal in flagranti s Josie, musel by si ji Jim vzít a farma by zůstala v rodině.
Hru Měsíc pro smolaře, kterou nafotil Bohdan Holomíček, v současné době inscenuje Divadlo na Vinohradech.
Cesta dlouhým dnem do noci (premiéra 1956)
Přestože si O’Neill přál, aby jeho dílo vyšlo až 50 let po jeho smrti, měla hra premiéru ve švédském Stockholmu už v roce 1956. Rok poté získal O’Neill posmrtně Pulitzerovu cenu za drama.
Floutek Jamie, hodný hoch Edmund a jejich matka Mary. Zdroj: Andrej Čanecký, svandovodivadlo.cz
Hra opět vykazuje autobiografické prvky. Vypráví o prázdninových dnech rodiny Tyronů plných alkoholu a nesvárů. Matka Mary se vrátila z léčebny, kde odvykala morfiu. Synové Jamie a Edmund selhávají ve své kariéře a u Edmunda se projeví tuberkulóza. Otec James je neustále obviňován z hamižnosti, která je důvodem matčiných problémů. Příběh jako by z oka vypadl autorovu mládí.
Hru Cesta dlouhým dnem do noci můžete vidět na prknech Švandova divadla v podání hostujícího souboru Astorka Korzo ’90.
