2 fotky 
Letos uplynulo rovných šedesát let od doby, co poprvé vyšla kniha jednoho z nejslavnějších představitelů tzv. ztracené generace, Ernesta Hemingwaye. Přitažlivý román ze španělské občanské války byl nazván Komu zvoní hrana. Vezměte své rozbušky a pojďte se s námi projít po partyzánských kopcích!
Obálka amerického vydání z roku 1995
Je víceméně jisté, že většina maturantů zvolí místo čtyři sta stran dlouhého románu Komu zvoní hrana mnohem anorektičtější a jednodušší novelu Stařec a moře, navíc ověnčenou Pulitzerovou i Nobelovou cenou. Připraví se tím ovšem o mnohem zajímavější, přestože vskutku neúnosně dlouhý válečný román kombinovaný s dobrodružnou četbou promísenou s milostnými prvky.
Motto místo celé knihy?
Léta předtím, než se vyrojili fašisté nebo komunisté, o nichž se teď musíme my v humanitních vědách učit, napsal raně novověký anglický básník a kazatel John Donne dvě věty, které Ernest Hemingway použil jako motto:
Žádný člověk není ostrov sám pro sebe; každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.
Právě z nich se v současné době extrahuje poselství celé knihy, přestože vlastní román toho k zamyšlení nabízí mnohem víc než jen motto, které autor takto neprozřetelně odhalil. Mnoho literárních vědců význam knihy Komu zvoní hrana zkracuje jen na onu pověstnou myšlenku lidstva jako celku, z něhož je důležitá každá část, každý jednotlivec. Tím se dá u maturity dobře zabít čas, pro skutečného čtenáře je však mnohem zajímavější samotný příběh. Proto…
Get real, boys!
Něco takového si musel Ernest Hemingway, veterán z italské fronty druhé světové války, říkat při pohledu na evropské protiválečné romány, dozvuky realistického literárního proudu z předchozího století. Děj svého příběhu i proto zasadil jen do pouhých tří dní, během nichž stačí hlavní hrdina prožít ty největší okamžiky celého svého života.
Robert Jordan, hlavní hrdina knihy, býval před španělskou občanskou válkou (1935-1939), kde se dala do křížku fašistická falangou s demokraty/royalisty/socialisty, americkým učitelem španělštiny. Pak vzal do rukou rozbušku s trhavinami a přidal se do partyzánského hnutí. Napřed vyhazoval do povětří vlaky, teď musí zničit veledůležitý most v partyzány obsazených horách, aby znemožnil postup fašistické armádě. K tomu mu má dopomoci společná akce dvou partyzánských band, z nichž jedna ho dočasně přijme mezi sebe.
A protože by jinak Robert Jordan neměl celé tři dny od svého příjezdu do závěrečné akce co dělat, Hemingway vybavil popisovanou partyzánskou partu všemožnými detailně charakterizovanými postavami, které jedna po druhé přidají své vzpomínky do kotlíku se společenskohistorickou charakteristikou tehdejšího Španělska. Každý z charakterů vypadá naprosto reálně a uvěřitelně, a tak vám vůbec nepřijde divné, když stařena Pilar, neformální vůdce celé bandy, začne hlavnímu hrdinovi věštit z ruky budoucnost. Nejde o to, co vyluští, jde o zvyk, starý jako lidstvo samo.
Ó Maria, má lásko
Aby byl Hemingwayův román ještě napěchovanější, přidal do něj autor i milostný motiv. Zatímco polovina tábora plká na téma věčného boje proti fašistům a že ta válka začala tak nevinně, Robert Jordan pokukuje po mladé, nevinné a přitažlivé Španělce méně atraktivního jména, Marii. Netrvá dlouho a oba už se vískají ve vlasech. Je přece válka a všechno se děje tak rychle.
Skrz (mimochodem nechutně neobratně popsané) milostné scény pozorujeme, jak se o sebe mladý pár psychicky opírá a plánuje si společnou budoucnost třeba v Madridu, kde hlavní hrdina před válkou s oblibou pobýval. Robert Jordan však postupně dojde k morálnímu uvědomění, že boj za svobodu země je vyšším údělem, ke kterému se musí upnout, a svou lásku odsune na vedlejší kolej.
Para divertirle y ayudarle
Asi největší výhodou románu Komu zvoní hrana je jeho sémantický charakter. Dá se číst buď jako myšlenkově bohatá látka (obraz španělské společnosti 30. let, myšlenka lidstva jako celku, rozpor mezi sobectvím a obětavostí, …), i jako pouhý dobrodružný román, k čemuž svádí stále aktuální a čtenářsky přitažlivý autorův jazyk. Ten se totiž soustředí hlavně na dialogy mezi jednotlivými postavami, čímž se z velké dálky vyhýbá tak neoblíbeným popisům realismu z 19. století. I každá postava, pokud o něčem přemýšlí, užívá monologu nebo dokonce dějového flashbacku.
A když už jsme u těch rozhovorů, je třeba se zmínit o častém výskytu španělských slov v textu. Není to zcela neznámá metoda, z těch, kteří mne právě napadají, ji používá například v poslední době oblíbený Cormac McCarthy (autor knihy Cesta) ve své Pohraniční trilogii. Někomu to může mimořádně ztěžovat čtení, protože některým slovům nemůže ani zdaleka rozumět, jiného zase potěší a zvedne dojem z celé knihy o deset procent.
Otevřený konec, dobrý konec
Nestává se často, aby čtenáře uspokojilo, že autor místo klasického uzavřeného konce nechal děj otevřený, aby si každý mohl vyústění domyslet sám. Sem, do dobrodružného a válečného románu, se to kupodivu hodí. Čtenář totiž největší šok utrpí kdesi za stranou sto, když si uvědomí, že ta kniha opravdu, ale opravdu vypráví přes čtyři stovky stránek o pouhých třech dnech.
Pak už se přizpůsobíte Hemingwayově takzvané metodě ledovce (co nejvíce věcí v co nejméně slovech), která tady je sice patrná, ale zas ne natolik zázračně, aby dokázala zkrotit autorovu výřečnost. Tu a tam přeskočíte odstavec a vesele hltáte stránky pohodového, odpočinkového románu s myšlenkovým pozadím. A protože taková kombinace se zas tak často nevidí, možná právě s touhle knihou, o které by se tak pěkně povídalo, skončíte u maturity před komisí českého jazyka.
Název v češtině: Komu zvoní hrana
Původní název: For Whom The Bell Tolls
Autor: Ernest Hemingway
První vydání: 1940
První vydání v češtině: 1946Hodnocení: **** (70%)
