Spisovatel, který ve svých románech pohlédl až na dno lidské přirozenosti a odhalil kanály duše. Drásavá upřímnost a naléhavost jeho tvorby pobouřila pokryteckou pařížskou společnost tím, že jí nastavila zrcadlo, jehož obraz se nemohl nikomu líbit. Řeč je o Émilu Zolovi, autorovi Zabijáka, Nany a Člověka bestie.
Émile Zola byl zakladatelem naturalismu a literárním buřičem. Zdroj: wikimedia.org
Émile Zola byl francouzský spisovatel, kritik a dramatik. Byl hlavním představitelem naturalismu. Ve svém díle se zabývá lidmi žijícími na okraji společnosti, mezilidskými vztahy a emocemi. Zolovy knihy vyvolaly ve své době skandál, přestože jsou dnes oslavovány jako jedny z nejvýznamnějších děl 19. století.
Dětství a počátky tvorby
Émile Zola se narodil 2. dubna 1840 v Paříži do rodiny inženýra italského původu. Když byly Émilovi tři roky, rodina se přestěhovala do Provence, kde se otec Francesco Zola podílel na výstavbě akvaduktu. O čtyři roky později však otec umírá a malý Émile zůstává se svou matkou, která je odkázána na nedostačující penzi.
Zolova matka chtěla mít ze svého syna právníka, ovšem on se rozhodl jít jinou cestou. Nebyl schopen složit zkoušky, a tak začal pracovat v přístavišti a později v nakladatelství Hachette. Během své práce v nakladatelství se seznámil s mnoha mladými spisovateli, které spojovaly stejné ideje a názory, a společně založili takzvanou medanskou skupinu.
Romantismus a naturalismus
Zpočátku se Zola věnoval psaní uměleckých kritik a politicky orientovaných sloupků do nejrůznějších novin. Napsal několik povídek a krátkých novel, které vycházely na pokračování v novinách. V této době psal ještě pod vlivem romantismu.
Zolovým prvním velkým románem byla Tereza Raquinová, příběh o dvou milencích, co dokáží pro ukojení své vášně i zabíjet. Tereza je mladá žena, která byla donucena vzít si svého chorého bratrance Kamila. V depresivním prostředí malé pařížské galanterie však potkává muže, se kterým je konečně schopna propustit uzdu své zvířeckosti. Kniha vyvolala skandál a byla prvním Zolovým naturalistickým románem. Od této doby se Zola stal hlavním představitelem tohoto směru.
Naturalismus je umělecký směr snažící se o zachycení reality a přirozenosti. Naturalističtí tvůrci se pokoušejí objektivním způsobem pozorovat lidské charaktery a vztahy. Často poukazují na nejrůznější společenské a třídní problémy, ale nevyhýbají se intimitě a individualitě jedince. Člověk pro naturalistické spisovatele není více než zvíře jednající na základě svých instinktů a pudů. Mezi další významné představitele patří Zolovi současníci Guy de Maupassant a Gustave Flaubert.
Přírodopisná a sociální studie
Mezi Zolovo nejvýznamnější dílo patří Rougon-Macquartové, cyklus dvaceti románů s podnázvem Přírodopisná a sociální studie jedné rodiny za druhého císařství. Jeho hrdinové jsou často obyčejnými lidmi: dělníky, prostitutkami, opilci a zloději. Tento cyklus byl do značné míry ovlivněn Lidskou komedií Honoré de Balzaca, kterého Zola velmi obdivoval.
V prostředí Paříže jsme svědky lidské zkaženosti a krutosti. Zola nešetří žádnou společenskou vrstvu a odhaluje hnus pařížské smetánky i hospodských povalečů. Jeho postavy jsou vždy umně vykreslené, se všemi svými hanebnostmi i ctnostmi, a jeho čtivý styl nás vtahuje do silných lidských příběhů. Zola píše originálně, sebejistě a věrohodně – nebojí se používat hovorové výrazy stejně jako filozofovat mezi řádky.
Nejvýznamnějším románem Rougon-Macquartů je Zabiják. V Zabijákovi sledujeme nelehký osud pradleny Gervaisy, která na konci knihy podléhá tehdejšímu zabijáku francouzského dělnictva: absintu. Ve volném pokračování o Gervaisině dceři Naně, rozkošné kurtizáně, se zase podíváme do dekadentního prostředí divadla a vyšší společnosti.
Z dalších Zolových románů musíme zmínit Člověka bestii, Germinal, či Břicho Paříže.
J’accuse! aneb Zola a politika
V době, kdy Zola žil, Francie zaznamenala mnoho změn, které měly vliv na každodenní život francouzského národa. Tyto politické změny Zola komentoval a nebál se proti sobě poštvat i vlivné osoby. Byl znám pro svou averzi vůči Napoleonovi, proti kterému často ostře vystupoval ve svých článcích. Zola se rovněž angažoval ve slavném procesu známém jako Dreyfusova aféra.
J’Accuse! jako otevřený dopis vojenskému soudu.
Dreyfusova aféra byl politický skandál, který na konci 19. století otřásl francouzskou společností. Židovský armádní důstojník Alfred Dreyfus byl na základě kompromitujících dopisů, které měl údajně napsat, obviněn ze špionáže pro Německé císařství. V dnešní době je již nepochybné, že celý proces byl zfalšovaný a Dreyfus se zrady nedopustil.
Na jeho obranu se postavily důležité osobnosti tehdejší doby, mezi nimi i Émile Zola. V plátku L’Aurore uveřejnil otevřený dopis francouzskému vojenskému soudu i celé veřejnosti se slavným názvem J’accuse! (Obviňuji!), ve kterém se zastává Alfreda Dreyfuse a obviňuje žalující stranu ze zfalšování důkazů. Jednalo se o manifest svobody a rovnoprávnosti, který reprezentoval náladu tehdejších umělců a intelektuálů.
Dreyfus byl nakonec propuštěn a celá aféra byla uzavřena. Jakou důležitou roli v ní sehrál Zolův útočný článek je diskutabilní, ovšem můžeme tvrdit, že obecně Zolova publicistická činnost měla významný vliv na liberalizaci francouzského politického života a na svobodu slova.
Nehoda či sebevražda?
Ke konci svého života se Zola obklopoval intelektuály a umělci. Mezi jeho přátele patřili další významní literáti, jako již zmíněný Gustave Flaubert, ale rovněž malíř Paul Cézanne, který byl Zolovým dlouholetým přítelem z dětství. Zola byl jedním z umělců, kteří se již za svého života dočkali slávy a uznání.
Émile Zola zemřel 29. září 1902 na otravu oxidem uhelnatým z ucpaného komína. Dlouho dobu se vedly spekulace o tom, zda nebyl Zola zavražděn a jeden ze Zolových nepřátel dokonce přišel s domněnkou, podle které Zola spáchal sebevraždu potom, co se dozvěděl, že Alfred Dreyfus byl ve skutečnosti vinen. Jednalo se však pouze o pomluvy zlých jazyků a podle všeho byla Zolova smrt způsobena nehodou.
Pohřbu se údajně zúčastnily tisíce příznivců a obdivovatelů. Ostatky tohoto literárního génia jsou nyní uloženy v pařížském Pantheonu, kde Zola sdílí kryptu s Victorem Hugem a Alexandrem Dumasem.
Zdroj: BROWN, Frederick: Zola: A Life. Farrar, Straus and Giroux, 1995.
