4 fotky 
Dobrodruh patří bezpochyby do zlatého fondu osobností, které přispěly k popularizaci české kotliny v zahraničí. Emil Holub však měl jiné ambice, a to prozkoumat tehdy nepříliš probádaný africký kontinent.
Cestovatel Emil Holub, Zdroj: wikipedia.org
Narodil se 7. října 1847 ve východočeských Holicích v rodině místního lékaře. Několikeré stěhování Holubových vyústilo v usazení v Praze, kde mladý Emil navštěvoval malostranské gymnázium. Již od dětství projevoval velký zájem o cestování, což se znásobilo po přečtení cestopisu světoznámého britského badatele Davida Livingstona. Chtěl být jako on.
Na otcovo naléhání nastupil po gymnáziu na pražskou lékařskou fakultu. Zároveň rozvíjel své dovednosti v historii, archeologii, přírodních vědách, kartografii, geografii a zeměměřičství. Věřil, že jenom díky mnohostrannosti může později přežít v horkém africkém nitru.
Po promoci v roce 1872 nastoupil na loď, kterou doplul do vysněné jižní Afriky. Přesunul se do města Dutoitspan u Kimberley a otevřel si lékařskou ordinaci, kde ošetřoval a léčil hledače diamantů.
Za naspořené peníze podnikal Holub několikatýdenní výpravy do okolí. Pečlivě zkoumal tamní floru a faunu, seznamoval se s obyvateli a učil se jejich zvykům a tradicím. Již tehdy se mu podařilo sesbírat domorodé předměty, jež okamžitě zasílal svému příteli Vojtěchu Náprstkovi. Ten v Praze uspořádal hned následujícího roku veřejnou výstavu, kde se mohli občané informovat o Holubových aktivitách.
I Emil Holub stanul před Viktoriinými vodopády
Lékař-cestovatel se mezitím vydává na delší cesty po Bečuánsku (dnešní Botswana) a dále na sever. Přešel řeku Limpopo a podél dalšího veletoku Zambezi doputoval až k Viktoriiným vodopádům, bájnému přírodnímu úkazu z Livingstonových spisů. Holub plánoval pokračovat v cestě dál na západ a vyloupnout se na pobřeží Atlantiku. Nicméně nedostatek zásob a malárie ho přesvědčily o návratu do Kimberley. A na zpáteční cestu do Prahy si vydělával další tři roky.
O to triumfálnější byl jeho příjezd do hlavního města českých zemí. Přednášky a otevřené výstavy na pražském Střeleckém ostrově, ve vídeňském Pratru nebo i v Německu a Anglii nebraly konce. Holub, opojen grandiózní aureolou průkopníka, se rozhodl své zápisky shrnout do dvoudílné knihy Sedm let v jižní Africe.
Vedou se spory o jeho objevitelském přínosu. Mnozí mu zazlívají, že věrně sloužil rakouskému císaři a Vídeň mu přirostla k srdci víc než Praha, o čemž svědčí i místo posledního odpočinku. Jako by v dáli rezonovala převrácená verze Mozartova „moji Pražané mi rozumějí“. Tyto spory však předčí Holubův hlavní přínos – v žilách našich obyvatel zažhnul oheň cestovatelské vášně.
Sfinga střeží Cheopsovu pyramidu, Zdroj: sxc.hu
O jeho cenné zkušenosti z cest soupeřili mnozí evropští vladaři. Emil Holub se však oženil s mladičkou Rosou Hofovou a následně kývl na nabídku vídeňského dvora uspořádat velkolepou expedici napříč Afrikou. Celým názvem Rakousko-uhersko africká výprava měla odrážet národnostní rozložení v monarchii. Původní záměr mise protnout Afriku od jihu na sever až do Egypta selhal kvůli napjatým vztahům s domorodým kmenem Mašukulumbů, malárii a ztrátě několika členů expedičního týmu.
Roku 1887 se tedy po čtyřech letech vrací domů s neméně bouřlivým přivítáním. Série odborných debat a výstav exponátů z cest pokračovala, byť s prodělečným výsledkem. Emil Holub uspořádal dokonce přednáškové turné po USA a vydal knihu Druhá cesta po jižní Africe. Zůstává všeobecně činný – píše články, organizuje výstavy.
Jeho sbírky však Národní muzeum kvůli intrikám odmítá přijmout, tudíž je cestovatel rozdá do stovek škol a muzeí. Nemocný Holub se definitivně stěhuje do Vídně, kde 21. února 1902 umírá.
