Kontroverzní spisovatel, filozof a překladatel Egon Bondy byl jednou z vůdčích osobností českého undergroundu.
Egon Bondy se narodil v Praze dne 20. ledna 1930 jako Zbyněk Fišer. Jeho otec byl legionářem Československé armády v Rusku. V roce 1947 přerušil studium na gymnáziu. Začal žít bohémský život a živil se, jak se dalo. Po maturitě v roce 1957 vystudoval filozofii a psychologii na Karlově univerzitě v Praze.
V roce 1967 získal tituly PhDr. a CSc. za práce Otázky bytí a existence a Útěcha z ontologie. Přátelil se s Karlem Teigem, Závišem Kalandrou, Ivo Vodseďálkem či Bohumilem Hrabalem. V letech 1957–62 pracoval jako noční hlídač v Národním muzeu, poté se živil jako bibliograf ve Státní knihovně. V roce 1967 odešel do invalidního důchodu. V devadesátých letech cestoval po Evropě a později zakotvil v Bratislavě, kde se stal univerzitním profesorem.
Mystifikace Zbyňka Fišera
Spolu se svou přítelkyní Honzou Krejcarovou uspořádali v roce 1949 surrealistický sborník nazvaný Židovská jména, na kterém se podílelo celkem 12 autorů. Každý z nich si pro tento účel vymyslel židovsky znějící pseudonym.
Ze Zbyňka Fišera se tak stal Egon Bondy. Tato přezdívka se stala součástí jeho stylizace a automystifikace. Vyjádřil tímto způsobem také svůj nesouhlas s antisemitismem. Egon Bondy vstupuje i do jeho děl. Postava Egona Bondyho se objevuje například v Deníku dívky, která hledá Egona Bondyho či v novele 677, kde sice přímo nevystupuje, ale je zde o něm zmínka. V díle Sklepní práce představuje Egon Bondy dokonce hlavní postavu.
Skupina Plastic People of the Universe zhudebnila Bondyho verše.
Zbyněk Fišer alias Egon Bondy bývá řazený do českého undergroundového proudu. Jednalo se o skupinu nekonvenčních tvůrců, kteří se vysmívali totalitní vládě a distancovali se od oficiální kultury. Programovým prohlášením českého undergroundového hnutí se stala Zpráva o třetím českém hudebním obrození ze začátku roku 1975 od Ivana M. Jirouse.
Undergroundové hnutí
Jirous odmítl sepětí undergroundu s jakýmkoli uměleckým směrem. Označil undergroundové hnutí jako skupinu tvůrců, kteří se kriticky vyjadřují k současnému světu a kteří se snaží o vytvoření tzv. druhé kultury.
Do undergroundové literatury spadají Bondyho sbírky Zápisky z počátku let sedmdesátých (samizdat 1972), Sbírečka (smz. 1974), Trhací kalendář (smz. 1975), Mirka (smz. 1975). Celé jeho básnické dílo vydal Martin Machovec v edici Básnické dílo Egona Bondyho vydané v letech 1990–1993. Některé jeho verše zhudebnila skupina Plastic People of the Universe.
Totální realismus
Již během studií se nadchl pro surrealismus. S Vodseďálkem založili surrealistický literární kroužek. V roce 1948 sepsal Bondy surrealistický manifest nazvaný Poznámky k situaci umění.
Významný počin v jeho tvorbě znamenala sbírka Totální realismus (1950). Bondy se v tomto díle snažil pojmout realitu takovou, jaká opravdu je. Snažil se o tzv. trapnou poezii a „depoetizaci poezie“.
Záměrně provokoval, upustil od veškeré stylizace a snažil se o přesný záznam skutečnosti. Sbírka Totální realismus, která byla poprvé vydána v roce 1950, obsahuje celkem 38 básní. V dalším vydání roku 1992 můžeme zaznamenat rozdíly. Například v první básni se v původním vydání autor zmiňuje o popravě Záviše Kalandry. Ve vydání z roku 1992 je Kalandrovo jméno nahrazeno slovem „soudruh“.
Bondy v této sbírce popisuje všednost, každodennost, pocity zoufalství a nudy. Spojil milostnou, osobní a politickou tematiku. Zobrazil také protiklady mezi politickým a soukromým světem.
Prozaická tvorba
Spisovatel se nevěnoval pouze poezii, ale také próze. Mezi nejvýznamnější práce patří Sklepní práce, Prvních deset let, Invalidní sourozenci, Leden na vsi či Týden v tichém domě. Ve své prozaické tvorbě dává Bondy najevo svůj nesouhlas s oficiální kulturou a reálným socialismem.
Jeho anti-utopický román Invalidní sourozenci je vizí duchovní a ekologické krize totalitní společnosti v budoucnosti. Odehrává se v roce 2600 v období páté vědecko-technické revoluce, kdy na světě zbývají už jen poslední obyvatelé, kteří se skládají z důstojníků, postiženců, řádných občanů a invalidů. Hlavními ústředními postavami jsou A. a jeho nevlastní sestra B.
V jeho tvorbě se často objevují prvky absurdna a sci-fi, například v díle Nepovídka (1983), kde jsou uměle vytvořené inteligentní bytosti konfrontované s primitivností lidstva, které žije v rezervaci. Bondy tvořil i divadelní hry, kde využíval podobnou tematiku jako ve svých prózách.
Věnoval se také psaní filosofických prací, které se zaměřovaly zejména na marxistické učení a východní filozofii. Už v prvním prozaickém díle Sklepní práce uvažoval o společenských a ontologických otázkách a zabýval se problematikou smyslu bytí.
Filozofické myšlení
Filozofická díla Egona Bondyho vycházela převážně v samizdatu, od roku 1993 jsou publikována pod názvem Filozofické eseje v pražském nakladatelství Dharma-Gaia. Jeho Poznámky k dějinám filozofie vycházely v letech 1977–1989. Po roce 1990 je začalo vydávat nakladatelství Vokno.
Ve svých filozofických spisech se Bondy zabýval ontologickou problematikou. Propojoval ontologické otázky a filozofii hodnot. Zabýval se ateistickou dialektikou. V díle Útěchy z ontologie odmítl Boha ve všech jeho podobách. Zajímal se také o buddhistickou a čínskou filozofii.
Bondy se inspiroval buddhismem a východní filozofií. Foto: Barbora Babčanová, TOPZINE.cz
V eseji Juliiny otázky (knižně v r. 1993) se zabýval problematikou místa a funkce lidského rodu v rámci pohybu univerza. Bondy psal také díla o dějinách filozofie, ve kterých se snažil brát ohled i na laické čtenáře. Mezi významné filozofické práce patří například Otázky bytí a existence, Útěcha z ontologie, Buddha či Poznámky k dějinám filozofie.
Edice Půlnoc
V 50. letech se Egon Bondy podílel na založení samizdatové edice Půlnoc, kde vydávali svá díla například Ivo Vodseďálek, Honza Krejcarová, Adolf Born, Vladimír Boudník či Bohumil Hrabal.
Bondy zemřel v dubnu roku 2007 v Bratislavě ve věku 77 let. O dva roky později vznikl film Tomáše Mašína nazvaný Tři sezony v pekle, který je volně inspirovaný vzpomínkovou knihou Egona Bondyho Prvních deset let. Film byl oceněn třemi Českými lvy.
Týden v tichém městě
„Chaos je zřídlem nejpozitivnějšího řešení, neboť je to řešení, které není vyspekulované, takové je vždycky chybné, je to řešení, které se musí najít samo, které si, v našem případě experimentálně vytvoří lidi sami. Ale chaos není pochopitelně nikdy cílovou metou. Je to stav, jemuž nejvíc ze všech je vlastní proměnlivost. Ontologicky je prostě stanovování tzv. cíle nemožné apriori. Dialektický pohyb, cesta TAO nemá žádný cíl a všechny pokusy vytvářet prozatímní cíle selhávají proto, že to jsou nakonec příliš lineárně vypracované konstrukce. Je třeba udržovat permanentně revoltu, ale není možno si ji plánovat tak, že z A zdánlivě racionálním způsobem odvodím B a pak stále pěkně racionálně celou abecedu. Dialektika se nikdy nepodřizuje takovým pokusům o zasahování do svojí cesty. Racionální program cíle a plánovitého rozvoje po jeho dosažení se na druhý den vymkne z ruky a pervertuje. Z osvobození, které si položila za cíl revoluce, se touto perverzí racionálního konceptu stává pozítří totalitní diktatura. Četla-li jste Běsy? Ten směšný Šigalev, který vymyslel systém, jehož cílem je nejúplnější osvobození člověka a končí zákonitě totálním despotismem – a ten Šigalev správně říká, že nikdy nikdo nevymyslí lepší a racionálnější – ten Šigalev má bohužel absolutně pravdu.
(Bondy, Egon. Týden v tichém městě. Bratislava: PT, 1998.)
Zdroj: Slovník české literatury po roce 1945. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR.
