5 fotek 
Egon Bondy do literatury vstoupil jako básník, coby prozaik se projevoval teprve od sedmdesátých let. Invalidní sourozenci (1974) jsou dílem vyzrálým, prokládaným úvahami filozofického charakteru a také plným kritiky. Na co Bondy prostřednictvím své prózy útočí?
Egon Bondy zpočátku psal básně, je však také uznávaným prozaikem., Foto: sxc.hu
Jedna z nejvýraznějších postav českého undergroundu se nikdy netajila nesouhlasem se socialismem, Bondy naopak režim otevřeně a ostře kritizoval. Invalidní sourozenci z roku 1974 jsou dalším výrazným odmítnutím poúnorové situace, jejich děj je situován do anti-utopického světa, v němž autor ukazuje nebezpečí socialismu.
Egon Bondy (1930 až 2007), vlastním jménem Zbyněk Fišer, nedokončil střední školu ani neměl stálé zaměstnání. Začal tvořit prorevoluční básně, zajímal se o marxismus a východní filozofie, a proto se rozhodl studovat na FF UK. V šedesátých letech pracoval ve Státní knihovně ČSSR, psal pro Filozofický časopis a jiná vědecká periodika. Sice kritizoval socialistický režim, ale také spolupracoval s StB a po roce 1989 se hlásil k radikální levici, maoismu a anarchismu.
Bondyho přátelé a jejich vliv
Společně s Honzou Krejcarovou, s níž měl také soukromý vztah, vytvořil v roce 1949 surrealisticky zaměřený sborník Židovská jména, jenž měl být kritikou antisemitských procesů, které byly konstruovány v Československu a Sovětském svazu. Každý, kdo do sborníku přispěl, si na protest zvolil židovský pseudonym. Příprava Židovských jmen je také změnou, právě v této době totiž začíná Bondy užívat výhradně svého uměleckého pseudonymu.
Bondy ovlivňuje i současné umělce, mezi nimi úspěšného spisovatele Jáchyma Topola., Zdroj: archiv J. T.
Ivo Vodseďálek na něj působí trapnou poezií, která se v mnohém shoduje s Bondyho totálním realismem, pro umění je podle této koncepce nejlepší jednoduché zaznamenání skutečnosti. Bohumil Hrabal Bondyho v podstatě uvedl do povědomí široké veřejnosti svými Morytáty a legendami. Egon Bondy je považován za jednoho z hlavních inspirátorů českého undergroundu, stýkal se například s „Magorem“ I. M. Jirousem. Bondy později ovlivnil nadcházející generace, především Jáchyma Topola a J. H. Krchovského.
Štěstí invalidních sourozenců nezávisí na hmotných věcech
Bondyho próze ze sedmdesátých let se opět daří vyvrátit dobová tabu, stejně jako další jeho díla se toto zaměřuje protistátně a vystupuje ostře proti celému socialistickému uspořádání. Invalidní sourozenci jsou lidé, kteří po vzoru hippies nacházejí pocit štěstí ve sdílení společného času. Společnost je vidí jako hrozbu především kvůli nemožnosti manipulace, protože optimismus a dobrá nálada těchto lidí nezávisí na hmotných věcech. Svým přístupem se invalidi blíží přemýšlení undergroundové skupiny.
Invalidní v próze znamená nepřizpůsobivý a nežádoucí.,
Hrdiny prózy jsou invalidní sourozenci, tedy sourozenci v invalidním důchodu. Už v postavách samotných je zřetelná politická angažovanost díla. Invalidi obecně vyjadřují skupinu nepřizpůsobivých jedinců, kteří nechtějí být ovládáni režimem. Jsou ze společnosti vyloučeni a vykázáni na periferii. Všichni invalidi přežívají v uzavřených komunitách a navzájem si pomáhají, užívají si svou svobodu a radují se z neuchopitelných, neodcizitelných věcí, majetek ani konzumní život je nezajímá.
Čtěte také: RECENZE: Robert Fulghum v nové knize žádá: Drž mě pevně, miluj mě zlehka
Život invalidů je narušován represivními složkami, tzv. postiženci, a také válkou. Všichni se ale potýkají s ještě větším nebezpečím, které ohrožuje celý svět – se stoupající hladinou oceánu, který zvolna zaplavuje pevninu a lidé před ním nemají kam utéct. Veškerý život přebývá stísněný na dosud nezaplavených ostrovech, děj je situován do doby kolem roku 2600.
Zkáza lidstva
Hlavní postavy A. a B. jsou sourozenci, mluví spolu o nezávazných věcech, ale i o politice nebo vlastní budoucnosti, scházejí se s přáteli invalidy, chodí na neoficiální představení. Úvahy o životě a budoucnosti přicházejí v okamžiku, kdy B. zjistí, že s A. otěhotněla. Přemítají, zda je smysluplné přivést na takový svět dítě. Když se 24. prosince o půlnoci Terezka narodí, stává se symbolem lepšího světa a nadějí na záchranu.
B. se se svým dítětem stává symbolem naděje pro všechny invalidy.,
Její narození se mezi všemi invalidy bouřlivě slaví. Konec světa po zatopení pevniny znečištěným oceánem přežijí jen invalidi na voru. Když voda nakonec opadne, přeživší vystupují, radují se skromně z života jako takového. Spontánně znovu začínají žít, nebrání se budoucnosti. Vyznění díla je nakonec mírně optimistické, autor dokonce užívá i humoru k rozbití depresivního obrazu světa. Sám sebe Bondy vtěluje do postavy zemřelého národního básníka invalidů a do románu řadí vlastní básně jako kánon.
V díle se pozoruhodným způsobem prolíná vrstva světská s motivy náboženskými. Zcela klíčový je pro dílo obraz potopy světa, který čerpá z křesťanského Starého zákona. Paralelu lze hledat i mezi narozením dítěte na Štědrý den o půlnoci s biblickou obdobou narození Spasitele. Morální úpadek celé lidské rasy tak získává ještě větší hloubku a dílo i přes komické prvky působí pochmurným a bezvýchodným dojmem, humorné narážky jen poněkud zmírňují hrůzu obrazu vyhubení lidstva.
„Invalidi poněkud indisponováni sestoupili na zasviněnou zem. Nedalo se nic dělat, musela se vzít košťata a vymetat bláto. Do nosu si invalidi strčili vonné pryskyřice.
Za týden byla země veliká jako kdysi. Po poslední válce zbyly z měst jen kopce materiálu a tak invalidi nemuseli bořit města, která jim byla tak protivná. Oba baráky – ve Spojeneckém i Federálním – podkopali motyčkami tak, až spadly. Na planině si postavili město podle svých představ.
Vody ustupovaly pořád, až z toho bylo invalidům mdlo. Obzvláštní šílenec věnující se futurologii (jenž se často konzultovával s A.) vypočítal na prstech (neboť ten z muzea vyhozený ruční kybernetický stroj už neměl), že vody budou mít tendenci ustupovat dál. Nebylo nesmyslné tomu věřit, neboť už i na vrcholcích vodních hor se začala objevovat zasviněná země. Invalidi z toho trochu zvážněli. Celá zeměkoule – to se jim zdálo být trochu moc. Ale od toho byli invalidi, že se nelekli žádného krásného dobrodružství. Brali to.
Avšak o Bondym a Julii a jejich Tereze není v těch dobách už nic slyšet.“
(BONDY, Egon: Invalidní sourozenci. Bratislava: Archa, 1991.)
Zdroj: slovnikceskeliteratury.cz
