Divadlo F. X. Šaldy uvádí čerstvou novinku Divoká kachna norského dramatika Henrika Ibsena. Inscenace o pravdě a lži nutí diváky sáhnout si do svědomí se stejnou naléhavostí jako před sto lety.
Komedie Divoká kachna Henrika Ibsena Zdroj:saldovo-divadlo.cz
Henrik Ibsen, norský spisovatel a dramatik, je znám především díky svým hrám Peer Gynt a Nora. Divoká kachna z roku 1884 se však kvalitou těmto dílům vyrovnává. Jak sám režisér Vít Vencl říká, je to především komedie, která ovšem řeší docela zásadní otázky lidských vztahů. Je možné žít v absolutní pravdě, nebo nám některé lži mohou být odpuštěny, protože bez nich to zkrátka nejde? Připomíná vám to snad téma, které nerezaví ani po 120 letech?
Ono se toho totiž moc nezměnilo. Pod rouškou takzvané morálky, kdy si její zásady každý tak trochu přizpůsobuje k obrazu svému, a hlavně ku prospěchu svému, lze stavět na odiv svůj boj za pravdu, i kdyby po něm měla zůstat poušť. Tak jedná a ve vlastních očích se vidí jako hrdina syn továrníka. Ve skutečnosti je však tato zásadovost Gregerse Werleho vedena touhou po pomstě vlastnímu otci. Útočná a sebestředná povaha řeší žabomyší ješitný spor dvou kohoutů na jednom smetišti razancí kulometné palby a nechává za sebou nesmyslně nevinné padlé.
Přesným opakem je nerozhodný, až lepkavě přetékající láskou k ženě (Štěpánka Prýmková) a dceři Hedvice (Karolína Baranová) chudý fotograf Ekdal. Jenomže jeho mírumilovnost a láska má také trhliny. Za touto fasádou se skrývá slabošství, neschopnost postavit se k problémům čelem, vždy raději uhnout a nevidět nepříjemnou pravdu. I Ekdal se považuje za hrdinu, a to vysoce morálního, s jemnocitnou duší umělce, který zachraňuje svět. Jeho láska je však majetnická a rovněž sebestředná. Má své meze a za nimi se bez rozpaků mění v nenávist. V podstatě jsou si oba hrdinové rovni.
Divoká kachna jako symbol čistoty
Divoká kachna, k níž se citově upíná dospívající Ekdalova dcera ještě nezasažená morálkovým klišé, je symbolem. Symbolem nedosažitelných tužeb, čistoty, jednoduchosti bytí, přírody nebo chcete-li opravdové pravdy… Je zabita. A tak to jde od nepaměti lidstva, neboť lidský mozek je tak naprogramován.
Hra o lžích i pravdách
Divadlo F. X. Šaldy v Liberci otevřelo Ibsenovou hrou Divoká kachna velmi aktuální téma. Návrat ke klasice shakespearovského typu je potřebnou protiváhou stále častěji převládajícího plytkého pojetí zábavy. Pro herce to ovšem znamenalo zhostit se velmi náročných rolí, kdy zprvu černobíle čitelné postavy postupně chameleonsky nabírají zcela jiné barvy. Zejména výkon Martina Polácha v roli Ekdala zasluhuje obdiv.
Rovněž Karolína Baranová v roli dcery Hedviky na sebe jednoznačně strhává pozornost. Její zpočátku až protivný frackovitý tatínkovský miláček se v konci hry změní v nic nechápající, hluboce nešťastnou, čerstvě dospělou dívku.
Jak žít a nelhat si?
Henrik Ibsen se s otázkou jak žít a nelhat si potýká ve všech svých hrách. Byl proto oslavován i nenáviděn. Jde svým způsobem i o psychoterapii a zúčtovávání sám se sebou. I on nebyl schopen překročit meze tehdejších společenských pravidel a oficiálně se přiznat k nemanželskému dítěti, přestože se o něj materiálně postaral. S tím by dnes věru problém neměl. Kdy se však pevně držet pravdy, a za jakých okolností dopustit lež, na to by si mohl založit diskusní fórum na facebooku.
Divoká kachna
Divadlo F. X. Šaldy v Liberci
Autor: Henrik Ibsen
Režie: Vít Vencl
Hrají: K. Baranová, V. Helšus, M. Stránský, M. Polách, Š. Prýmková, T. Impseil, V. Musil, J. Tlalka, E. Lecchiová
Další představení se uskuteční 5. října na velké scéně.