Dialekty a nářečí v ČR: Víte, že nejkratší věta na světě je „un i“?

V České republice existují čtyři základní skupiny nářečí. Jejich historie a vývoj souvisí s geografickými a politickými změnami území. Budoucnost tohoto kulturního bohatství záleží na nás.

Nářečí neboli tradiční teritoriální dialekt řadíme do nespisovných útvarů českého národního jazyka. Slovo samotné pak značí způsob řeči, který se odlišuje od celonárodní a je specifický pro určitou oblast.

Dialekty jsou vymezené geograficky a mají přísná pravidla tvorby. Nářečím se zabývá věda zvaná dialektologie. Jediné akademické pracoviště u nás, které nářečí sleduje, je oddělení dialektologie v Ústavu pro jazyk český.

Slezské nářečí

U jedneho sedlaka mjeli třy dźeuchy. A tuž dvje były take robotne i se vydały, a ta třeća, ta ńic ńerobiła. A to ji pravjeli suśedova Kudlina, bo se ńikdy ńesplitła, taka kudłata była. Yny jak chćeła jeść, slezła, pojedła a zaś tam fikła na tyn pekarok.

A teraz umřeła suśedovi baba. A mjeł dobru hospodarku ten suśid. A tu se pravjeła: „Teho ja chcu, teho ja se vezmu za chłopa.“ A vzała biłu płachtu a odźała se do te biłe płachty v nocy. A v nocy vlezła ku tymu suśedovi do izby a młuviła mu, tymu suśedovi: „Ty se žadne ńimožeš vzać, yny tu suśedovu Kudlinu.“

Na druhy dźiń přydźe suśid do teho druheho suśeda a tyn ho vita a pravi: „Co vy nam tež ńeseće, suśede?“ A un pravi: „Viće, suśedku, ja přyšeł, dybyśće mi dali tu vašu Kudlinu.“

Pokud žijete ve Slezsku nebo jste z Ostravy, předešlá ukázka vám zřejmě nepřijde zvláštní. Pokud pocházíte z jižních Čech nebo z Brna, asi máte problém text přelouskat.

Něco málo z historie

Historie nářečí je spjata s historií našeho území. Protože bylo nerovnoměrně osídleno a kontakt mezi obyvatelstvem nebyl tak častý, jazyk se v různých oblastech lišil.

Podstatná pro utváření jazykové kultury byla mluva dvora, Zdroj: wikipedie.com

Dialekty formoval také, pro češtinu podstatný, politický systém. Kralování a rozšíření podobných kulturních tradic v Čechách způsobilo vyrovnání rozdílů v nářečí. Morava si ale díky feudalismu zachovala jazykovou rozmanitost.

Velký vliv na nářečí měla v minulosti němčina. Po mnoho staletí to byl jazyk, kterým se u nás psalo i mluvilo. V česko-německém pohraničí ostatně nacházíme jeho prvky dodnes, stejně jako ve spisovné češtině.

„Nelze zcela jednoznačně určit, kdy se naše nářečí začala formovat. K nejstarším diferenčním nářečním znakům patří neprovedení přehlásek, tedy 12. století. Tehdy si téměř celá Morava podržela starší stav, tvary bez přehlásky a v ě (moravsky duša x česky dušě, duše),“ říká PhDr. Jan Balhar, Csc. z Ústavu pro jazyk český.

Podobně je na tom jazyk v pohraničních oblastech u Slovenska nebo Polska. Základem pro spisovnou češtinu se stal pravděpodobně mluvený jazyk ze středních Čech.

Dialekty po Česku

Nářečí odlišujeme od spisovného jazyka podle toho, jaký je výsledek vývoje starého ú a ý. Pro Čechy jsou to například mlejn, na Moravě móka nebo múka, ve Slezsku mlyn. Jednotlivé dialekty se různí v hláskosloví (dlouhej x dlóhé x dlúhý), tvarosloví (proseji x dědečkama x uhlího) a slovotvorbě.

Čtěte také: Naučte se mluvit! Dostanete přidáno

Přesně vymezené hranice ale neexistují. Základní členění dialektů: české, středomoravské, východomoravské a slezské. Ty české můžeme dělit na středočeské, jihozápadočeské a východočeské.

„Nebyl bych daleko od pravdy, kdybych napsal, že dialektů je vlastně tolik, kolik je nářečních mluvčích. Mluva každého příslušníka nářečí se trochu liší od mluvy jiného mluvčího,“ dodává.

Moraváci rozlišují hanácké nářečí v okolí Olomouce a Prostějova, jinak, ačkoliv taky hanácky, mluví lidé na Blanensku nebo Znojemsku. Do východomoravských dialektů patří také nářečí valašská nebo slovácká. „Mezi nářečími českými v užším smyslu a nářečími moravskými se nacházejí přechodné dialekty česko-moravské,“ uvádí Balhar.

Dialekty vymírají

V dnešní době nářečím hovoří především starší lidé nebo kulturní skupiny, které chtějí zachovat původní kulturní znaky jejich území. „V současnosti jsou (dialekty) prostředkem intimní komunikace, výrazem rodinné a přátelské soudržnosti a svědectvím samozřejmé nástrojovosti jazyka, tíhnoucí ke konzervatismu,“ píše Dana Davidová v knize Kapitoly z dialektologie.

Nářečí je nicméně na ústupu. A to kvůli urbanizaci a vývoji kultury, která má tendenci se přizpůsobovat jiným jazykům (například přejímáme slova z angličtiny).

„Budoucnost našich nářečí není růžová. Jistě je pravda, že postupně zanikají, ale to se tvrdilo už za první republiky. Nebojím se napsat, že některé nářeční rysy přetrvají ještě moc dlouho, některé snad nezaniknou ani po sto letech. Mám na mysli zejména nářeční jevy, které si nářeční mluvčí vůbec neuvědomují. Neodborník si ani nevšimne, že např. v Čechách vyslovují pes a kočka, s Ankou, kdežto na Moravě většinou pez a kočka, z Ankou. Takových neuvědomovaných jevů je celá řada,“ uzavírá Balhar.

Kvíz na konec

Troufnete si přeložit úvodní historku, psanou v ostravském nářečí? A co znamená „un i“?

Sama pocházím ze Slezska, a proto jsem se amatérsky pokusila o doslovný překlad.

Jeden sedlák měl tři dcery. Dvě byly pracovité a provdaly se, a ta třetí, ta nic nedělala. A tak jí říkali sousedova Kudlina, protože se nikdy nespletla, tak ukecaná byla. Když měla hlad, slezla, pojedla a hned se vrátila zpátky na kamna.

A jednou umřela sousedovi manželka. A měl pěkné hospodářství ten soused. A tak si řekla: „Toho chci, toho si vezmu za manžela.“ A vzala bílé prostěradlo a v noci se do něj navlékla. A v noci vlezla k tomu sousedovi do pokoje a řekla mu: „Nemůžeš se oženit s nikým jiným než se sousedovic Kudlinou.“

Na druhý den přišel soused ke druhému sousedovi, ten jej vítá a říká: „Copak nám nesete, sousede?“. A on říká: „Víte, sousede, já jsem přišel, abyste mi dal vaši Kudlinu za ženu.“