Ačkoliv tento případ neřeší ani Hercule Poirot, ani slečna Marplová, i přesto je Deset malých černoušků (1939) jedna z nejúspěšnějších knih Agathy Christie. Geniální zápletka postavená na dětské říkance spolu s dynamickým autorčiným vyprávěním nás udrží v napětí od začátku až do konce.
Vražda jako podle dětské básničky. Zdroj: Topzine.cz
Kniha Deset malých černoušků je sice relativně útlá, zato však nabitá vším, co čtenář od detektivního žánru očekává – napětí, strach a až do samotného konce jedna velká neznámá – chladnokrevný vrah. Děj se odehrává na malém prostoru, čímž se jen zvyšuje dramatičnost vztahů mezi postavami. Nechybí vzájemné podezřívání, strach, úzkost ani obava o vlastní život.V ohrožení života je člověk schopen udělat takřka cokoliv. Třeba i spáchat vraždu.
Černochův ostrov
Deset lidí je nezávisle na sobě pozváno na Černochův ostrov. Někdo je najat jako sekretářka či hospodyně, někomu je slíbena tučná odměna, jinému zas shledání s dávným přítelem. Většina pozvání pochází od jistého pana Namyho či paní Namyové.
Manželé mají být majiteli ostrova, a tudíž hostiteli všech pozvaných. Zvláštní však je, že když se skupina (navzájem velmi odlišných lidí) sejde na ostrově, ze svých rozhovorů zjistí, že nikdo z nich pana či paní Namyovou nikdy neviděl. Tito na první pohled naprosto odlišní lidé však mají něco společného.
Kdo zemře další?
V každém pokoji domu je zarámovaná dětská říkanka Deset malých černoušků. Na stole v jídelně je deset porcelánových figurek připomínajících právě černoušky. Většině hostů to připadá jako roztomilé gesto – vždyť jsou na Černochově ostrově. Ale to jen do okamžiku první smrti.
Záhadný hlas
Skupina lidí se dozví, že pan Namy zřejmě přicestuje až následující den, a poté zasedne ke stolu. Po společné večeři se náhle začne rozléhat po domě nelidský, pronikavý hlas, který vznáší obvinění proti každému hostu. Zjistíme, že každý z oněch deseti lidí je zodpovědný za něčí smrt. Snad jediný, kdo obvinění nepopírá, je mladý Tony Marston, který sám přizná, že seděl za volantem opilý a zapříčinil tak smrt dvou dětí. Poté se napije ze své sklenice, začne se dusit a za krátký okamžik padá mrtev k zemi.
„Deset malých černoušků hostil děda Vševěd,
jeden z nich se zakuckal, zbylo jich jen devět.“
Jeho smrt si osazenstvo snaží vysvětlit jako sebevraždu, protože rozpoznají cyankáli v jeho sklenici. Avšak nejde jim do hlavy, proč by si tento mladík v plné životní síle chtěl vzít život. Že jeho smrt nebyla náhoda ani sebevražda, se ukáže hned druhý den ráno, když je nalezena mrtvá i paní Rodgersová.
Devět malých černoušků chtělo sypat kosům,
jeden se včas nevzbudil, zbylo jich jen osum.
I na tácu na jídelním stole je už pouze osm porcelánových černoušků. Přes usilovnou snahu všech opustit ostrov se to jeví jako zhola nemožné. Jsou zcela odříznuti od světa. Předpokládají, že onen záhadný pan Namy zřejmě vydal instrukce městu na pobřeží, aby nikdo s lodí k ostrovu nepřijížděl a ani nereagoval na signály. Jenomže, kdo je pan Namy? A kde se ukrývá?
Jeden, dva, deset černoušků.
To už je ale nalezeno mrtvé tělo generála Macarthura, který byl zřejmě udeřen něčím do hlavy.
Osum malých černoušků vyšlo si hrát před dům,
jeden z nich se potloukl, zbylo jich jen sedum.
Když ubude další porcelánová soška na stole, je již souvislost mezi říkankou a smrtí tří osob jasná. Po důkladné prohlídce celého ostrova a domu však musí všichni konstatovat, že se zde už nikdo jiný nenachází. Pan Namy musí být někým z nich. Vzájemně se snaží někoho vyloučit z okruhu podezřelých, ale zjišťují, že všichni měli ke všem vraždám příležitost a kdokoliv z nich tak může být pan Namy.
Poslední černoušek
Napětí se stupňuje, mrtvých přibývá, každý podezírá každého. Ubývají lidé ze skupiny, ale i porcelánoví černoušci na tácu v jídelně. Nakonec zbývá už jen „poslední černoušek“ a i jemu říkanka určuje nešťastný osud:
Jeden malý černoušek vztek měl na svět zrádný,
proto se sám oběsil – a tak nezbyl žádný.
Byla ale ona poslední osoba zároveň vrahem ostatních? Nebo byla také pouze obětí smrtící říkanky? Pokud tomu tak ale bylo, kdo byl tedy vrahem? Je možné, že se přece jen ve skalnatých útesech ukrýval kdosi další? Policie však nachází na ostrově deset mrtvých těl. A to je záhadou až do chvíle, než se objeví dopis od skutečného vraha.
Víme, kdo je vrah?
V knize se setkáváme s velmi zajímavou hrou se způsobem vyprávění a s postavami. Děj je vyprávěn v er-formě a vševědoucí vypravěč nám tak umožňuje nahlédnout do vědomí, myšlenek a vzpomínek postav. Dozvíme se, odkud pocházejí, co dělají, o čem přemýšlejí, a jak později zpytují svědomí, když jsou obviněni z něčí smrti.
Dá se říci, že je tímto způsobem poznáme celkem důvěrně a máme tendenci většině z nich opravdu věřit. Proč by také ne – vždyť tolik víme o jejich myšlenkách. Jak nás tu však jen královna detektivek dokázala zmást! I přesto, kolik toho o postavách víme, je zde dodržena určitá hranice – nahlížíme sice do vrahových myšlenek, nicméně se nijak zvlášť neliší od jiných. Jeho identita nám tak zůstává neznámá.
Všichni postupně umírají.
Předobrazem Černochova ostrova bylo zřejmě jedno z oblíbených míst Agathy Christie – ostrůvek Burgh u jižního pobřeží Devonského hrabství. Od pevniny je oddělen písečnou kosou, po které lidi přepravuje „mořský tahač“ přes hloubku až šest stop. V roce 1929 koupil ostrov milionář Archibald Nettlefold a postavil tam luxusní hotel. Tento ostrůvek se také jako inspirace objevuje i v dalším detektivním románu Agathy Christie: Zlo pod sluncem.
Kdo je vrah?
Pokud patříte mezi příznivce detektivního žánru a tuto knihu jste (přesto) ještě nečetli, mohu ji jen vřele doporučit. Napětí mezi skupinou lidí na malém prostoru ostrova by se dalo krájet. Vrah obchází kolem a my se začínáme bát. I Agatha Christie ve své autobiografii přiznává, že se vlastně ráda bojí. A proto právě strach a nebezpečí hraje v její tvorbě nezastupitelnou roli.
Blore se na něj zadíval a přikývl: „Vím, co si myslíte, pane Lombarde. Já si kladu stejnou otázku. Ten člun tu měl být už před dvěma hodinami. A nepřijel. Proč?“
„Našel jste odpověď?“ zeptal se Lombard.
„To není náhoda, říkám já. Je to nedílná součást celého tohohle podniku. Všechno spolu souvisí.“
„Vy tedy myslíte, že člun nepřijede?“ nadhodil Lombard.
Za nimi se ozval hlas – podrážděný, netrpělivý hlas: „Ne, ten člun nepřijede!“
Blore pootočil hranatá ramena a zamyšleně se zahleděl na mluvčího. „Tak vy si to taky myslíte, pane generále?“
Generál Macarthur řekl drsně: „Ovšemže nepřijede. Spoléháme na to, že nás ten člun odveze z ostrova. A to je smysl celého plánu. My se už z toho ostrova nedostaneme… Nikdo z nás se už odtud nedostane. Tohle je konec, pochopte – tohle je konec všeho…“(Christie, Agatha: Deset malých černoušků (Ten Little Niggers). Odeon, Praha, 1988)
