3 fotky 
Depersonalizace. Duševní onemocnění, které člověka naprosto vyvede z míry. Tato nemoc se vplíží mezi vás a vaše tělo a dokonale vás od sebe oddělí. Slyšeli jste o tom už někdy? Víte, jak se nemocný cítí?
Jedná se o méně známou duševní poruchu. Vyskytuje se většinou zároveň s depresemi, ale nemusí to být pravidlem. Často se u pacientů s depersonalizačním syndromem můžeme setkat i s derealizací, totiž pocitem, že věci jsou neskutečné, nehmotné. To je zásadní rozdíl mezi depersonalizací, při níž vnímáme realitu, že neskuteční jsme my sami.
Postižený depersonalizací má pocit, jako by neexistoval, jako by byl snad neviditelný. Jeho pohyby se mu zdají robotické, připadá si jako naprogramovaný stroj. Když mluví, představuje si, že hovoří někdo jiný a on ho jen poslouchá.
Přinášíme vám rozhovor se slečnou K., která kvůli této záludné nemoci zažila již mnoho nepříjemných situací.
Kdy se u tebe začaly projevovat první příznaky depersonalizace?
Už jako malá holka jsem měla často stavy, kdy jsem začala přemýšlet nad tím, kdo jsem, proč zrovna já jsem v tomhle těle, existuju vůbec? Dělala jsem to občas i záměrně, protože mě bavilo být na chvíli mimo sebe. Nevím ale, jestli to byl nějaký příznak, nebo jestli se s něčím podobným setkává většina lidí.
V kolika letech jsi ale poznala, že něco není správně, a odhodlala ses vyhledat pomoc?
V 19 letech. Začaly se u mě projevovat opravdové příznaky, které jsem si vědomě nepřivolávala, nešlo už o žádné uvádění se mimo sebe. Prostě jsem mimo sebe byla 24 hodin denně, ať se mi to líbilo, či ne.
Když jsem šla po ulici, bála jsem se, že mě lidi nevidí, protože neexistuji. Že zkrátka projdou skrze mě. Pořád jsem si prohlížela svoje ruce a štípala jsem se do nich, abych uvěřila tomu, že mám nějaké hmotné tělo. Párkrát jsem se i řízla, abych viděla svou krev a uvědomila si, že jsem živá.
Čtěte také: Víme, jak rozpoznat depresi. Přečtěte si její příznaky.
Kdykoli jsem mluvila, měla jsem pocit, jako bych poslouchala někoho jiného.
Posledním impulzem, který mne donutil vyhledat pomoc, byl okamžik, kdy jsem se zahlédla v zrcadle a lekla jsem se toho, na koho to vlastně koukám. Poté jsem asi hodinu brečela. Těžko se to popisuje, ale myslím, že pokud někdo trpí nějakou, třeba i jinou, psychickou poruchou, snadno mě pochopí.
Jakou pomoc jsi vyhledala?
Nejdřív jsem napsala do jedné on-line psychiatrické poradny. Popsala jsem tam své příznaky. Do dvou dnů mi pan doktor odpověděl, že se jedná o typické příznaky depersonalizace.
Vydala jsem se tedy ke své obvodní lékařce, která mi napsala doporučení jak na psychiatrii, tak i na psychologii.
Jaký je vlastně rozdíl mezi psychologem a psychiatrem?
K psychologovi si jdete posedět, popovídat si s ním o svém problému. On se vás ptá, vy odpovídáte. On vás chvíli poslouchá, potom vám poskytuje pohled na problém z jiného úhlu. Snaží se ve vás najít příčinu, proč právě u vás nemoc vypukla.
Léčba depersonalizace je běh na dlouhou trať
Kdežto psychiatr si s vámi až tak nepovídá, spíše předepisuje prášky.
Jaké prášky na tuto nemoc bereš?
Beru antidepresiva.
A pomáhají ti?
Ze začátku se mi zdálo, že opravdu pomáhají. Byla jsem najednou živější, veselejší. Pak ale přestala účinkovat. Řekla jsem to své lékařce, a ta mi předepsala jiná. Poslední dobou mi zase není nejlépe.
Pozná to okolí na tobě?
Ne, nikdo, až na pár nejbližších, to neví. Nechovám se jinak než ostatní. Spíš naopak, každý mě má za ohromného optimistu. Jsem ráda, že si to myslí, nechci, aby mě měl někdo, kdo o tom nic neví, za blázna.
Myslíš, že se v dnešní době ještě lidé dívají jako na blázny na pacienty s duševním onemocněním?
Jak kdo. Několikrát jsem se již zúčastnila různých debat na toto téma. Ať už mezi známými či na internetu. Nikdy jsem neuvedla, že nějakou nemocí trpím. Vyslechla jsem proto různé názory.
Čtěte také: Deprese je opravdová nemoc. Jak s ní zacvičit?
Například jistý šedesátiletý chlapík se nechal slyšet, že psychicky nemocní lidé jsou šílenci, kteří leží přikurtovaní k lůžku.
Mrzel tě tento názor?
Je mi líto akorát toho pána pro jeho omezené názory.
Nepropadejte depresím, léčba má své happyendy
Jednou jsem se také setkala s tvrzením, že duševní choroby, především deprese, jsou nyní v módě. Je to na stejné úrovni, jako kdyby někdo tvrdil, že rakovina žaludku letos frčí.
Změnila jsi během nemoci nějak své názory?
Změnila jsem svůj názor na lidi obecně. Všímám si toho, jak se k sobě chovají, snažím se být k ostatním milejší, protože jsem si uvědomila, že lidská psychika je ohromně křehká věc, a proto by se s ní tak mělo i zacházet.
Poslední otázka – dá se depersonalizace vyléčit? Nebo s ní budeš žít navždy?
Říká se, že se dá zmírnit, někdy i vyléčit. Doufám, že je to pravda. Je mi jasné, že se mé onemocnění zdaleka nedá srovnávat například s utrpením lidí, kteří jsou odkázaní na invaldiní vozík. Ale vstávat každé ráno s tím, že nejste přesvědčeni o tom, zda existujete, není nic příjemného.
