David Marusek se u nás představil již dříve dvojicí novel Byli jsme radostí celí bez sebe a Svatební album. Ta první, která vyšla v roce 1997 v ročence Gardnera Dozoise, zcela zapadla a ponechala náš trh netknutý. Ta druhá naopak vyšla v populárních Trochu divných kusech Martina Šusta, jehož antologie otevřely cestu do naší fantastiky mnoha americkým autorům. David Marusek byl mezi nimi, a proto k nám teď přichází se svým debutovým románem Počítání hlav.
Ilustrační foto Foto: Daniel Husek, Topzine.cz
Mohlo by se zdát, že Počítání hlav má tři části, pravdou však je, že místo prologu zde figuruje již zmíněná novela Byli jsme radostí bez sebe, kterou autor pouze lehce předělal. Zde se setkáváme s umělcem Samsonem Hargerem, jenž se řízením náhody setkává s vlivnou Eleanor Starkeovou. Několikrát se setkají ve virtuálu, pak si dají schůzku z očí do očí a než by řekl švec, zkoušejí, jaké by to bylo spolu bydlet. To se zdá zpočátku téměř nemožné, protože Sam žije jako pravý umělec nárazově a bohémsky, zatímco El naopak pracuje denně a stále se stejnou vervou, nutnou k udržení své pozice v nadnárodní korporaci Zahrada země. Po několika tvrdých kompromisech však dvojice vše vyřeší a přijde svatba následovaná nebývalou událostí – mladý pár dostane povolení mít dítě. Ve společnosti, která se už dávno přelidnila, je to jako požehnání z nebes; ovšem manželé oprávněně váhají. Eleanor totiž právě dostala místo ve správní radě projektu a podílí se tak de facto na vládě celého světa. Když už to vypadá, že do výchovy dítěte nakonec novomanželé půjdou, Sam se stane terčem útoku.
Dobře vyvážená novela se nese ve stejném duchu jako již zmiňované Svatební album. Je vyprávěna v ich-formě, příběh dobře plyne a je poskládán jednak z napínavého děje, jednak z uvěřitelných postav a navrch dokonce i z poutavého prostředí (které je mimochodem také oběma novelám společné). Jak David Marusek po nějaké době správně pochopil, bylo by hříchem nenavázat na Byli jsme radostí bez sebe plnohodnotným románem.
V Počítání hlav se ocitáme o několik desítek let později. Sam Harger už s Eleanor dávno nežije a namísto toho se po letech přidal do čártru Kodiak. Čártry jsou organizace lidí, kteří se spojili, aby mohli přežít v budoucím kapitalistickém světě plném vyspělých technologií. Jejich členové bydlí ve stejném domě, mají stejné příjmení, jedí stejné jídlo a jejich výplaty se na konci dne sčítají, aby dokázaly udržet celý čártr nad vodou. Výsledkem tak často bývá, že peníze vydělává jen jeden či dva jedinci z organizace a zbytek se pouze veze. Po rozchodu s Eleanor a opuštění jejich dítěte Ellen, které se nakonec skutečně narodilo, se Sam nadlouho uzavřel a místo společenských kontaktů umělecky tvořil. Pak se ale díky své sousedce zcela náhodou opět připletl do sociálního života a zase zatoužil po navázání mezilidských vztahů, což mu bylo impulsem ke vstupu do zmiňovaného čártru Kodiak. V den, kdy se s ním podruhé setkáváme, už nepříjemně zestárnul a právě plánuje svou vlastní efektní sebevraždu.
Z Eleanor se mezitím stala významná osobnost celého světa. Právě je na cestě soukromou vesmírnou plachetnicí se svou dcerou, když náhle všechno řízení selže a plavidlo začne padat vstříc povrchu Země. Ačkoliv se mentaři (umělé inteligence pracující pro své sponzory) obou žen poctivě snaží, loď se nakonec zřítí doprostřed Bolívie. Eleanor nevratně umírá a z Ellen zůstává pouze hlava, která se zachovala jen díky speciální bezpečnostní přilbě. Rozpoutává se složitá akce o získání této zbylé části dívčina těla, protože v budoucnosti už technika natolik pokročila, že dokáže vypěstovat pro osiřelou mozkovnu nové tělo.
Břitký impuls rozjíždí několik navzájem propletených dějových linií, jež do příběhu vnášejí množství nových postav. Sledujeme třináctiletého chlapce, člena stejného čártru jako Samson, který využívá pokročilých lékařských technologií a díky tomu se drží už dvacet let stále v předpubertálním věku, bývalého kněze Meeweeho, jenž byl po smrti Eleanor vyřazen ze správní rady projektu Zahrada země, avšak vzápětí se s ním zkontaktuje Ellenin mentar, protože má důvod se domnívat, že právě Meewee má klíč k záchraně jeho svěřenkyně, a mechanickou včelu, malý strojek naprogramovaný k zatím neznámému účelu, který však tvrdě jde za svým.
Poslední dějovou linií je příběh russa Freda a evangeliny Mary. Tito dva jedinci patří mezi zcela novou společenskou vrstvu, mezi klony. Kdysi dávno totiž byly odebrány vzorky tkání několika význačným lidským jedincům a podle nich stvořeny tisíce klonů. Vůbec první typ, russové, odvozuje svůj původ od prezidentského poradce z poloviny jednadvacátého století, který obětoval svůj život, aby zachránil svého nadřízeného před výbuchem bomby v Bílém domě. Právě proto jsou russové nejlepšími ochrankami či sílami Vlasteneckého velitelství, jakési verze současné policie. Evangeliny jsou naproti tomu poměrně nový typ, který byl vytvořen jako společnice bohatých dam. Bohužel firmy tento obchodní tah dost dobře nepromyslely a evangeliny najednou zůstaly bez práce a musely se protloukat, jak se dalo. Manželský pár klonů zasahuje do děje hned několikrát – Fred v první polovině asistuje při dědickém řízení Eleanořina mentara a Mary se posléze stává jednou pečovatelek o Elleninu hlavu.
David Marusek se Počítáním hlav představil široké veřejnosti a ta ho přijala poměrně kladně, protože jeho první román bývá často označován jako nejvýraznější debut svého roku (2005 v USA). Přestože většina našinců nebude mít ani tušení, jak to bylo s debutovými romány v Americe před čtyřmi lety, nedá se s tímto tvrzením nic než souhlasit a to kvůli hned několika faktorům. Neuvěřitelná komplexnost popsaného světa plného vyspělých informačních a lékařských technologií, přelidněnosti a kapitalismu, který přetvořil dnešní společnost k nepoznání, nebo uvěřitelnost postav, celkový popis jejich charakteru (zezačátku sice trochu pokulhává, později se čím dál tím víc prosazuje) a s tím spojená logičnost chování jsou výbornými příklady autorova talentu. Zajímavý je ale také například jazykový styl Davida Maruska, který místy oplývá až mistrnými kompozicemi a slovními obraty.
Bohužel je smutným faktem, že kniha má i řadu negativ, z nichž téměř každé se dá přišít na rub nezkušenosti a nevěnování se opakovaným revizím textu. Tím nejsilnějším nedostatkem je asi děj. Ačkoliv výše popsané příběhové linie vypadají na první pohled více než dobře, tak slavné to zase není. Tempo vyprávění totiž zpočátku téměř vůbec neplyne, protože autor jen připravuje podhoubí pro následující spletitosti, a až po ústřední katastrofě lodi Starkeových se všechno se dává do pohybu. V této fázi vše vypadá výborně a čtenář se těší, co na něj autor vybalí. Asi v polovině knihy se ale některé dějové linie začnou zcela nelogicky uzavírat a dávat prostor těm důležitějším. To je sice dobře, protože člověk už alespoň ví, co je hlavním stavebním kamenem knihy (předtím se to kvůli přílišnému rozmělnění dalo jenom hádat), na druhou stranu to ale dělá z dlouhých úseků textu jen nadbytečné pasáže. Od poloviny už to pomalu spěje k závěrečnému vyvrcholení, které je po přečtených pěti stech stranách nemastné, neslané a poměrně odfláknuté. Za jistých okolností by byla finální scéna více než efektní, tady ale bohužel čtenáři dojde až těsně před koncem, že se vlastně již nějakou tu dobu dívá na závěrečné titulky. Na poslední stránce mu tak zůstanou viset oči a začne nevěřícně civět, jestli je tohle opravdu všechno.
Co se dá říct s naprostou jistotou je to, že David Marusek si měl svůj román ještě chvíli hýčkat před uvolněním na veřejnost. Revize by se Počítání hlav opravdu hodily. Nejen, že by asi drasticky zkrátily rozsah knihy, ale udělaly by také pořádek v ději a v celkové kompozici nerovnoměrného vyprávění. V neposlední řadě by jistě došlo i na autorův jazyk. Ten je totiž občas skutečně mistrný, jak bylo již naznačeno výše, někdy je ale také tak neumělý, že čtenář dostává nutkání podívat se, kolik je vlastně autorovi let. Otázkou je, jestli za to náhodou nemůže překladatel, ale to si osobně nemyslím. Ke Zdeňku Uherčíkovi totiž mám jen dvě výtky: adjustovat mi pořád ještě nepřijde jako české sloveso a tanec cha cha jsem ještě v životě neviděl napsán foneticky.
Závěrečnou otázkou tedy zůstává, zda debutový román s mnohoznačným názvem (Counting Heads se totiž dá přeložit jako Počítání hlav i jako Počítající hlavy) a hypnotickou, s kruhy pracující obálkou Chrise Moora vůbec doporučit. Navzdory všem negativům se přikláním k odpovědi ano (zvláště pokud jste četli a líbilo se vám Svatební album), protože občas potěší přečíst si něco nového a svěžího od autora s perspektivní budoucností.
PS: Kdybyste se náhodou rozhodli knihu si koupit a nelíbila se vám, nezoufejte! V Americe již vyšlo pokračování, které podle předběžných zpráv vypadá o něco lépe než první díl. Budete tak mít alespoň náskok před ostatními.
Název originálu: Counting Heads
Český název: Počítání hlav
Autor: David Marusek
Překlad: Zdeněk Uherčík
Obálka: Chris Moore
Počet stran: 496
Vydal: Triton, 2009
Doporučená cena: 349 Kč
Hodnocení: **** (60 %)
