5 fotek 
!Divadelní recenze! Cyrano z Bergeracu autora Edmonda Rostanda je nepochybně jednou z nejznámějších a nejpůsobivějších divadelních her, které kdy byly napsány, a o tomto faktu svědčí mimo jiné i neutuchající divácká přízeň. Nové pojetí této klasické hry, které vychází z úpravy Pavla Kohouta, nám v těchto dnech přináší Vinohradské divadlo.
Veronika Žilková v jedné ze svých několika rolí zdroj: dnv-praha.cz
Světová premiéra Cyrana byla odehrána v Paříži v roce 1897 a shledala se s nebývalým úspěchem. První české uvedení v překladu Jaroslava Vrchlického bylo možné spatřit již rok po pařížském uvedení, a to v Národním divadle. Na prkna Vinohradského divadla se Cyrano postavil už v roce 1925 a poté opět v letech 1956 a 1986. Přišel rok 2011 a Vinohradské divadlo se rozhodlo opět zažehnout neuhasínající plamen Cyranova příběhu. Příběhu velkého muže a jeho nesobecké lásky, která je vyslyšena a pochopena až v posledních vteřinách jeho života.
Milostný příběh Cyrana
Nikdy není od věci krátce připomenout základní linii příběhu, o kterém je řeč. Cyrano z Bergeracu, voják, básník, bouřlivák a fantasta, je tělesně nepříliš přitažlivý, a to hlavně kvůli svému nepřehlédnutelnému obřímu nosu, ale „v nitru svém nosí své elegance květ“, tedy duch je krásou jeho osoby. Cyrano miluje svou sestřenici Roxanu, ale ta ho, nevědoma si jeho citu, poprosí, aby pomohl muži, Kristiánovi de Neuvilette, který se chce stát členem jeho pluku a kterého ona miluje. Kristián je vzhledem krásný a Roxana je přesvědčena, že jeho duch je snad ještě krásnější než jeho tělo.
Tělem krásný Kristián a vedle něho na duchu skvělý Cyrano
Jenomže Kristián je pravým opakem Cyrana a bystrostí ducha rozhodně neoplývá. Cyrano, věren slibu, Kristiána chrání a navíc jeho ústy sděluje Roxaně svá poetická vyznání, i když ví, že s každým dalším veršem ona víc a víc miluje Kristiána, jehož pokládá za autora těchto básní. Není asi nutné pokračovat v ději, který spěje neodvratně k tragickému konci. Tato hra pojednává o nenaplněné lásce, o ženě, kterou ošálil zrak, a o kráse člověka, která není pouhým okem viditelná. V dnešní době stále velmi aktuální téma.
Postmuzikál – je to nutné?
Hra je pojata jako postmuzikál, což je nový termín, který vymyslel režisér Vladimír Morávek, a má vystihovat představení, které není ani činohrou, ani klasickým muzikálem, ale staví na obou prvcích. Já osobně bych řekl, že v tomto případě je celek méně než souhrn jeho jednotlivých částí.
Klasický muzikál většinou funguje a je svébytným a oblíbeným divadelním útvarem. Poté máme také ne-divadelní písničkály a z poslední doby se nám do tohoto schématu přidal ještě další originální výraz, a to lyrikál. Možná není třeba přicházet nutně s něčím přespříliš originálním, když to, co už existuje, poměrně slušně funguje – kdyby se našly chyby ve stávajících konceptech a eliminovaly by se, tak by byl výsledek pravděpodobně daleko více konzistentní a lepší. Nebylo by třeba toto psát, kdyby se experiment s postmuzikálem povedl, ale on se bohužel příliš nepovedl.
O imaginaci se nedá mluvit
Scéna Daniela Dvořáka je spíše přehnaná a zbytečná. Některé prvky nejsou nikdy využity a naprosto nesouvisí s divadelní hrou, která je nám předkládána. Přesto se jakýmsi zvláštním způsobem váže s režií Vladimíra Morávka, který je znám svou originální imaginací. Zde záleží na pocitu, ale Vladimír Morávek má svůj styl, který je stále velmi podobný, a o imaginaci, když je neustále opakovaná stejným způsobem, se přeci nedá mluvit. V takovém případě se jedná o kopírování své prvotní imaginace, což nemůže vydržet navždy.
Dramaturgie Martina Velíška působí rozporuplně, ale není pochyb o tom, že původní Rostandův text byl na mnohých místech poměrně výrazně upraven Pavlem Kohoutem, z jehož verze se vychází. Kohoutovu úpravu poté ještě přizpůsobil režisér a posléze dramaturg Vinohradského divadla a vznikl jakýsi nový Cyrano, který bohužel ztratil mnoho ze svého původního kouzla.
Dagmar Havlová-Veškrnová jako Roxana v černém
Je nutné se také krátce zmínit ještě o hudební složce, za kterou stojí Xindl X a Jakub Cidlinský. Hudební motivy se mi zdály prázdné, dosti opakované a nezajímavé. Někdy se nehodily k ději a navazovaly zcela odlišnou atmosféru, čímž narušovaly chod už tak rozporuplného představení.
Kam se ztratil skutečný Cyrano?
Hlavní Cyranovo poselství téměř nevyzní a jeho závěrečný monolog ve své hloubce naprosto chybí. Konec je celkově pozměněn, ale to je po poměrně nejasném divadelním zážitku už vlastně jedno. Cyrana de Bergerac ztvárňuje v Divadle na Vinohradech Martin Stropnický a nemohu si pomoci a nenapsat, že měl zůstat v kanceláři uměleckého šéfa. Jeho projev je nejasný, nesrozumitelný a mumlavý a působí spíše jako nepovedený Nikola Šuhaj loupežník. Jeho zpěv je také poměrně slabý.
Roxana v podání Dagmar Havlové-Veškrnové je neživočišná a chladná socha. Není z ní cítit příliš lásky a je naprosto nevýrazná. Několik svých posledních rolí hraje se zcela unylým a monotónním výrazem první dámy. Dávno je pryč její minulé já, což jistě není špatně, ale nyní by bylo dobré, aby se tato bezpochyby nadaná herečka probudila, ožila a předvedla, co v ní skutečně dřímá. Jestliže se to nestane, tak nebude možné nikdy vnímat Roxanu, ale vždy uvidíme jen bývalou první dámu.
Maršálek v podání Pavla Baťky se pěvecky ani herecky rozhodně neztratil
Velmi dobře se své role ujal mladý Martin Kraus v roli Kristiána de Neuvilette. Je výrazný, přesvědčivý a skutečný. Jeho projev je srozumitelnější než projev Cyrana, což je v rámci hry dosti absurdní a paradoxní. Nejvýraznější ženskou postavou je Veronika Žilková, která zaujme i při svých pár větách a působí daleko opravdověji než celá Roxana, což je také asi špatně. Toto špatně ale není mířeno na výbornou Veroniku Žilkovou, která upoutá na malém prostoru, ale opět na Dagmar Havlovou-Vešrnovou, která v porovnání s ní zaniká.
Vyzdvihnout si zaslouží také představitel maršálka De Guiche Pavel Batěk, který má mimo jiné velmi dobrý také pěvecký projev, což se v díle, jež se nazývá postmuzikálem, hodí. Celkově je ale k podivu, že mezi mnohými pěvecky talentovanými činoherci se povedlo tvůrčímu týmu vybrat do postmuzikálu Cyrano!!Cyrano!!Cyrano!! herce, jejichž pěvecké kvality jsou na pováženou.
Nynějšího vinohradského Cyrana bych označil jako, teď použiji vlastní výraz, postklasické dílo, které se snaží zajímavou syntézu hudebního a činoherního divadla pojmout svou vlastní cestou. Taková snaha se cení, ale ne vždy vede k úspěchu. Jistě není zcela nezajímavé tento divadelní počin spatřit, ale jestliže má divák zájem vidět Cyrana ve své skutečné kráse a Roxanu jako ženu plnou života, která ví, co chce, a nenechá se sfouknout větříkem, tak by měl místo do Vinohradského divadla, které již nějakou dobu ztrácí svou kvalitu, zamířit do menšího, ale o to zajímavějšího Divadla v Celetné, kde se Cyrana ujal skvělý soubor Kašpar a předvádí ho s komediálním nádechem v celé své tragické kráse.
Cyrano!!Cyrano!!Cyrano!!
Na základě textu Edmunda Rostanda přepracoval Pavel Kohout
Divadlo na Vinohradech
Premiéra: 30.5.2011
Režie: Vladimír Morávek
Hudba k písním: Xindl X
Hrají: Martin Stropnický, Dagmar Havlová-Veškrnová, Martin Kraus, Pavel Batěk, Jan Šťastný, Václav Vydra, Veronika Žilková a další.
Hodnocení: 2**
