4 fotky 
V nakladatelství Dauphin vyšel sborník básnické skupiny Gloret „tak jak byla a je“. Nacházíme v něm texty 18 autorů, mezi nimi například Zdeňka Lébla, Aloise Marhoula anebo Miroslava Huptycha, jehož 33 fotomontáží knihu ostatně ilustruje. My vám přinášíme ukázky z tvorby dvou příslušníků této skupiny, a to Petra A. Bílka a před dvěma lety zesnulé Saši Berkové.
Ilustrační foto Zdroj: wikipedia.org
PETR A. BÍLEK
Pár střípků povytahaných z paměti
Rok 1984 nebo spíš 1985. Začátek. Při jednom z mnoha hospodských výletů, podnikaných z koleje Větrník s Ivošem Slavíkem, jsme dorazili do jakési hospody u Karlova náměstí. Zde už popíjeli ti, kdo výrazně a natrvalo vstoupí do mého života. Ivo Slavík mi představuje Mirka Huptycha (znám Srdcového střelce a v Tvorbě právě otištěnou báseň Holubi, a proto rudnu rozpaky, protože jak mluvit s opravdovým básníkem…), Zdeňka Lebla a Honzu Macháčka. Po pár pivech rozpaky opadají a cesta do noci začíná. Nekončí ani po zavírací hodině, neboť Mirek Huptych přichází s řešením vskutku básnickým: Zatímco on zabavuje hovorem vrátného Psychiatrické kliniky kdesi u I. P. Pavlova, podlézáme my jeden za druhým pod okénkem vrátnice a putujeme do sesterny na uzavřené oddělení pro nejtěžší pacienty. Po vypití všeho tekutého i tam se Mirek podvolí a dá nahlédnout i na klientelu: Přikurtovaní nebožáci, panoptikum hrůzy a beznaděje. Co jsme my, budete i vy. Oklepeme se a mluvíme a pijeme dál. A já začínám chápat, že jsem nepotkal jen básníky pera, ale i básníky života. A bude jich víc: Saša Berková, Pavel Verner, Viktor Cais.
Petr A. Bílek Zdroj: cl.ff.cuni.cz
Rok 1989. Na hranici. Režim se bortí a já mám rakovinu. Při vcelku banální operaci si v narkóze zažiju moodyovský život po životě: Cesta tutelem vzhůru, příjemný hlas, který mne vítá. A já tam smlouvám. Néé, teď ještě prosím ne. Huptych vydal Názorný přírodopis tajnokřídlých, vyšla druhá Salaquardová, Sylva Fischerová, Kasal, Rulf a já to všechno potřebuju pojednat, dopsat. Tu „Generaci“ osamělých běžců. A pak propleskávání na tvář a nepříjemný pocit, že jsem zpátky na Zemi. A tak tu půjčku, kterou jsem kvůli nim od Pánaboha dostal, splatit musím.
Alexandra Berková (1949 - 2008) Zdroj: pen.cz
Rok 1989. Mamutí zjevení. Nově zakládaná Obec spisovatelů musí mít stanovy. Spiritus agens nadějných začátků Saša Berková nás svolává, abychom je na místě (v bytě Petra Bartůňka či kde to bylo) vymysleli. Až na místě se ukáže, že báseň či příběh ano, ale stanovy ne. A tak Vladimír Macura doma překládá stanovy Estonského svazu spisovatelů a vždy po dokončení odstavce je telefonem diktuje. Namísto dopracovávání je pouze zapisujeme, a protože to nevydá na práci pro deset lidí, je vymyšlen a založen spolek spisovatelů Mamut. Všeobjímající radost, volnost a tolerance, takže Pavlu Vernerovi s radostí všichni odkývávají, kdykoli na jakoukoli historku či hlášku zařve: „Copyright“. Skutečné tržní vztahy mají teprve časem dorazit.
Ilustrační foto Autor: Martin Koubek, Topzine.cz
ALEXANDRA BERKOVÁ
Pentameron
Cítím se lépe. Sladím umělými sladidly, platím umělými platidly a je mi lépe. Den ze dne je mi lépe a lépe. Jen dobře mi pořád není.
(Včera byl zadržen třiatřicetiletý N. N. při nelegálním pokusu o přechod státních hranic. Zadržený byl již v minulosti několikrát trestán za pokus o nelegální přechod státních hranic.
Nepřátelské armády mají nejen píky, ale i bodáky. Tmavé dítě s nafouklým bříškem a očima plnýma much.)
Zavřete to, řekla jsem.
(Policie do demonstrantů. Demonstranti do policie.) Tak já to zavřu, ne? řekl krásnej Uchytil, co před náma tají svoji holku.
(Sedící demonstranti jsou nakládáni do autobusů. Kluk leží na zemi a rukama si chrání hlavu. Policista do něj kope bagančatem. Krev na dlažbě.) Tý vole, řekl Píďa. Fakt, zavřete to, povídá Huptych.
(Vojáci se brodí rákosím. Vojáci nad mrtvými. Mrtví: poskládaní na zemi jako zajíci po honu.) Já na to taky nechci koukat, řekla Míša nymfomanka.
(Saka. Kravaty. Mramor. Záplava sak. Potlesk. Blesky a mikrofony. Továrna. Jiná továrna. Ještě továrna.) Náhodou, na Kubánce mi nešahejte, řekl Píďa.
Gloret Zdroj: nakladatelství Dauphin
Příběh první
Tady teď dělá spousta Kubánců, viď, povídá Píďa. Prej byli všichni v Maroku, řekl krásnej Uchytil, co před náma tají svou holku.
A jak tak jde ten průvod, myslim jako prvomájovej – znáš to, ne? povídá Píďa.
Pod mostem Mirabeau se Seina tiše valí, povídá Huptych.
No – a z tlampačů nad tím dechovka. A pak přišli ty Kubánci: tý vole: bílý košile, samba, Kuba si, jenky no – voni přeřvali i ty tlampače. Voni hrozně rádi demonstrujou, řekla Míša nymfomanka.
A pak přešli – a zase normálka – jaks to řikala? Pod mostem Mirabeau se Seina tiše valí, povídá Huptych.
No – a jedna ženská z tribuny, jak byla rozparáděná, do toho ticha zařvala: ať žijí Doudlebáci!! – a nějakej člověk, co šel zrovna pod tribunou, se tak nějak – zvláštně – jakoby probral – a povídá jí: dobrý den…!
(Za takzvanou hladovou stávkou stojí zájmy cizích mocností.
V zemi je takzvaný hlad.
Obě delegace pak položily věnce na hrob neznámého vojína.
Dokonalá organizace přináší výsledky.
Grilované kuře lze s úspěchem rozemlít do karbanátků.
Vedení podniku se usneslo, že musí dojít k závěru. Mladým učnicím se nový internát líbí.) Na těchhle sedmnáctkách je nádherný, jaký voni mají nový, svěží, nevošahaný vobčanky, povídá Huptych. S takovou holkou je radost se nechat legitimovat, povídá Píďa.
Já měl kamaráda, povídá krásnej Uchytil, co před náma tají svoji holku, to byl ďábel.
