Božena Němcová a její Babička

Známé a několikrát zfilmované dílo Boženy Němcové nazvané Babička zná každý. Tato próza z malebného českého venkova, která pojednává o babičce, jejích vnoučatech a dceři Terezce, se odehrává kolem roku 1830 za vlády Josefa II. Babička přijede na návštěvu a poprvé se setkává se svými vnoučaty. Děti si ji pro její spravedlivou povahu ihned oblíbí.

Předlohou pro postavu babičky byla skutečná babička Boženy Němcové Magdalena Novotná. Když Němcová toto dílo psala, nacházela se právě v nepříjemné životní situaci – zemřel jí syn Hynek a neměla peníze.

Části díla

Babička se dá rozdělit na dvě části – část, ve které se odehrává samotný příběh o pobytu babičku u dcery Terezky, jejího manžela a vnoučat, a část, ve které se dozvídáme o osudu ostatních postav, například o nešťastné Viktorce, která zpívá u splavu. Zamilovala se totiž do vojáka, otěhotněla, avšak vojáka povolali na vojnu. Viktorka se zblázní a zemře poté, co do ní uhodí blesk.

Zdroj: novemestonm.cz

Klid na Starém Bělidle

Když babička přijíždí na Staré Bělidlo, všichni ji s radostí vítají. Poprvé spatří své vnučky Barunku a Adélku a vnoučky Jana a Vilíma. Přiveze jim koťátka a kuřátka, děti si babičku ihned oblíbí. Nejvřelejší vztah má babička k nejstarší Barunce (snad odrazu Boženy Němcové, jejíž původní jméno bylo Barbora Panklová, v příběhu), vypráví jí příběhy o dědečkovi, o Viktorce, učí je dobrým mravům a zvykům.

Návštěvy u kněžny Zaháňské

Babička chodí s dětmi na návštěvu ke kněžně Zaháňské, která babičku obdivuje. Kněžna má na zámku schovanku Hortenzii, která je zamilovaná do učitele malířství, avšak kněžna jí nutí jiného. Babička Hortenzii pomůže a ta si nakonec opravdu vezme učitele. Ale aby té idylky nebylo na Starém Bělidle moc, babička umírá…

Božena Němcová Zdroj: cs.wikipedia.org

Ostatně: Němcová knihu Babička věnovala paní Eleonoře, hraběnce z Kounic, – doufala, že jí za to kněžna poskytne tolik potřebné finanční prostředky. Hraběnka však Němcové poslala jen několik stříbrných lžiček, které měly de facto nulovou hodnotu, proto se tato dedikace v druhém vydání Babičky již neobjevila.

Šťastná to žena

Těmito slovy končí knihu kněžna Zaháňská, když jdou pohřebním průvodem za babiččinou rakví. – Kniha je psána lidovým, dnes už poněkud archaickým jazykem, který však není nesrozumitelný. Objevují se zde všelijaká přirovnání i přímá řeč, které text oživují.

Zdroj: http://babicka.webnode.cz

„Ty oči, ty oči, každý říkal, že ty nic dobrého neukazujou; v noci mu prý i svítily, a ty černé obočí, které nad nimi jako havraní křídla roztaženy byly a uprostřed se stýkaly, ty byly patrným znamením, že jsou to oči uhrančivé. Někteří ho litovali, řkouce: „Můj Bože, kdopak může za takovou chybu, když se s ní narodil. A takové oči mají moc jen na některé lidi, každému se není před nimi co bát.” Nicméně sousedky, kdykoliv jim na děti pohlídl, lekly se a honem běžely přetřít je bílým šatem, a kdykoliv které dítě zastonalo, už říkaly: „Že je uřknul černý myslivec.”