2 fotky 
Letošní ročník festivalu Colours of Ostrava je za námi. Poslední den přinesl nejvyšší teploty a tradičně taneční popovou show na absolutní závěr. Teprve čtyřiadvacetiletý John Newman roztančil publikum, které předtím melancholicky okouzlili The National.
John Newman. | Zdroj: oficiální web interpreta
Teploty na Colours of Ostrava 2014 vytrvale rostly a poslední den přinesl největší horka, která se dala jen těžko snést. I proto na Horkýže Slíže hasiči stříkali vodu na tancující posluchače, kteří si vychutnávali klasickou show téhle slovenské party – včetně Žužu nebo Silného refrénu.
My jsme však zamířili na nehudební atrakci, a to prohlídku Vítkovických pecí. Tento areál byl před dvěma roky perfektní volbou pro nové prostředí Colours, industriální atmosféra, vysoké budovy, narezlá patina… To vše láká každý rok nejen návštěvníky, ale i samy interprety (minimálně ZAZ se tak nechala slyšet). Prohlídka pecí je pak skvělé odreagování s nádhernou vyhlídkou a průvodci, kteří bez problému vše vysvětlí – navíc působí důvěryhodně, když vám jen tak mezi řečí řeknou, že v pecích pracovali 40 let.
Čtěte také: Festival Colours of Ostrava zahájen. MGMT podlehli zvěstovačům Ježíše
Na Drive stage pak dorazil countryový nářez v podání Graveyard Train. Rychlé rytmy střídaly perfektní sborové zpěvy a jeden z jejich zpěváků Beau Skowron, nápadně svými pohyby připomínající Jacka Blacka, při tom dokázal předvádět takové kreace, že se z posluchače stal na chvíli divák, který si jen užíval jejich nadhled a ztřeštěný smysl pro humor. Na koho bylo ve stanu tou dobou příliš velké horko, může si kapelu poslechnout 27. července v Praze.
Graveyard Train, Zdroj: Colours of Ostrava
Pomalejší rytmy pak přinesl na hlavní stagi John Butler se svými hudebníky, který se postupně přes neuvěřitelná kytarová sóla dostal až ke country. Koncertu akorát uškodilo, že slunce tak moc pražilo, že se spousta posluchačů rozhodla spíše odpočívat ve stínu než jít vyloženě k pódiu.
Čtěte také: Druhému dnu Colours of Ostrava 2014 kralovaly ženy. Festival ovládlo Dánsko
Ještě horší situace pak zavládla na The National, jednom z headlinerů festivalu. Koncert začal totiž příliš brzo, kdy bylo světlo a truchlivá hudba v tu dobu absolutně nevynikla. Před pódiem bylo také velice málo lidí, což měli možná na svědomí Chinaski, z nichž se teprve spousta návštěvníků pomalu vracela.
Na začátku tak došlo na pomalejší I Should Live In Salt, postupně se ale zrychlovalo, ovšem za minimalistického projevu zpěváka Matta Berningera. Kytaristé přidávali pár sól, zato on sporadicky komunikoval a stále měl nasazené sluneční brýle.
The National. Zdroj: ArtsMarketing.CZ
Až když začala obloha tmavnout, Berninger sundal brýle a bylo vidět, že ho koncert baví a své písně prožívá. Dotýkal se rukou posluchačů v prvních řadách a zničehonic se rozhodl, že se projde publikem. Poslední píseň se tak roztáhla a mohlo více vyniknout, že The National možná nejsou králové show, ale jejich hudba a provedení jsou absolutně precizní.
Čtěte také: Colours of Ostrava omámil tichý Arnalds, divoký Plant i trhlí Bastille
Kdo si chtěl udělat pauzu mezi nimi a posledním vystoupením, mohl se nechat zlákat kapelou Goat. Podle pořadatele jsme se mohli těšit na poslední reinkarnaci kozího velekněze (geniální!), ve výsledku šlo ale o tradiční world music, která nijak nenadchla. Hudebníci v maskách tančili po pódiu jako šamani, navrch měly bubny a jen občas zazněl zpěv (místy bohužel falešný). Je otázkou, proč právě taková kapela měla být předposledním interpretem, ale aspoň se dalo připravit na výborný výkon Johna Newmana.
Tento mladý Brit předvedl profesionální výkon, který ukazoval, že i pop může být kvalitní. Možná mohl více zaimprovizovat nebo prodloužit poslední skladbu o zajímavá sóla, ale v jeho mladém věku by toho chtěl člověk asi moc (a navíc s jediným vydaným albem toho moc nevymyslíte).
Začal stejně jako na svém stejnojmenném albu písní Tribute a na konci se u přídavku dostal i k nejslavnější skladbě Love Me Again. Během koncertu pobíhal po pódiu a ke konci se prošel i pitem okolo výskajících fanynek. Jeho show byla skvělou tečkou za celým festivalem, kdy se plátno za ním krásně třpytilo a celá kapela včetně dvou sexy vokalistek byla stylově oblečená do černobílých elegantních kostýmů.
Očima Oldy Mánerta: Popík z úst mladých sexy cápků přitahujících rozjančené holčičky moc nemusím. Závěrečný koncert letošních Colours, který byl svěřen Johnu Newmanovi, jsem proto očekával s obavami. A ono to vlastně ve výsledku bylo celkem fajn. Mladík s vizáží Larse von Triera to umí pořádně rozjet. A je úplně jedno, že všechny skladby z jeho skromného repertoáru mají identickou stavbu. Klídek, klídek, nářez. Když k tomu přidáte divoký tanec a podařené projekce, nemusí se pořadatelé za výběr letošního zavíráku vůbec stydět.
Jen trochu zamrzí, že Newman jednoduše neměl z čeho brát, jeho jediné album má totiž skromných 44 minut, což je při hodinovém koncertu trochu problém. Stačilo přidat nějakou tu předělávku či si pár minut zaimprovizovat a koncert by rázem poskočil do kategorie nezapomenutelných zážitků.
Colours tak skončily s horkými teplotami a rekordní návštěvností. Došlo na několik precizních výkonů a pár překvapení, jako každý rok. Uvidíme, čím nás pořadatelé překvapí příště (takoví The Black Keys, Björk nebo Jack White by vůbec nevadili).
