3 fotky 
Čtyřdenní hudební dostaveníčko na okraji Moravy skončilo. A jaksepatří stylově. S Vojtou Dykem, hip hopem, skorometalem a rozjuchaným Jamiem Cullumem. Jaký byl poslední den letošního ročníku Colours of Ostrava?
Na hlavní stagi neděli zahájil Vojtěch Dyk a B-Side Band. Jazzový úvod vystřídal příchod samotné největší hvězdy v bílém sáčku a žlutých brýlích na očích. A spustil Feeling Good. S rozsahem od operního pěvce až po vykastrovaného zpěváka AC/DC. Vytříbený zpěv pak dostal na malou chvíli dovolenou a řeč přišla na konverzační humor. Mekáč a déjednička pobavily a pokračovalo se dál. S Amy Winehouse a celou řadou dalších coverů.
Poslední tóny znějí, rychlý spěch do stanu za My Jerusalem. Podle oficiálního představení na stránkách Colours jsem měl po zlhédnutí jejich koncertu začít věřit v Boha. Po pár skladbách jsem věřil jen tomu, že za chvííli odejdu. A odešel. Nebylo to špatné, nebylo to ani dobré. Na stagi na kopci navíc čekala Radůza. A měla pěkný dudy…a hrála na ně stejně pěkně. Balanc mezi world music a čistokrevnou lidovou hudbou přerušilo až zastěžování si hlavní interpretky: „Máme málo času, takže už jenom jednu,“ prohlásila Radůza. A jak řekla, tak také konala. Potlesk.
To už se dav valil směrem na rozpálené prostranství před největší pódium. Hrdla už totiž chystal hudební projekt Wilaya 49. Chvilku se rapovalo, pak téměř rockově juchalo. Šestice pestrobarevně oblečených lidí létala po place sem a tam. Bylo to energické, bylo to zábavné. Jen se člověk nemohl ubránit pocitu, že něco podobného už na letošních Colours několikrát slyšel.
Wilaya 49 na Colours of Ostrava trochu splývali. Foto: Tereza Menclová, TOPZINE.cz
Šup zpátky na kopec, kde už na svou hodinku slávy čekala malijská zpěvačka a kytaristka Rokia Traoré. Kolébavé melodie, rodný jazyk a hypnóza zaručena. „Moc bych s váma chtěla mluvit česky, ale neumím ani slovo. Takže budeme komunikovat skrze hudbu,“ zašeptala k publiku Traoré. Na stejné vlně se nesly i následující minuty.
Ty utnul až řízný Tomahawk frontmana Faith No More Mika Pattona. Bez pompézního úvodu, s batohem na zádech, nakráčeli na pódium a spustili hudební smršť, jakou letošní Colours do té doby ještě nezažily. Hlas na hranici zvracení do mikrofonu se snoubil s agresivními melodiemi a divočinou za bicími. Pak si Pattton popovídal o filmech s kameramanem, stačil urazit někoho z publika a jelo se dál. „Slyšeli jsme, že máte rádi country, tak vám nějaké zahrajeme,“ shodla se kapela. A jak slíbili, tak učinili. V ten moment se poprvé ukázalo, že Patton není jen agresivním řváčem, ale obstojným zpěvákem. Je ště se dvě skladby přidávaly, to už však bylo mnoho lidí na cestě na Devendru Banharta.
Ten mnohé zklamal. Na hranici minimalismu se potácející zastřené melodie se několikrát opakovaly a po chvíli vše upadlo do šedého stereotypu. Charisma však tenhle Američan rozhodně nepostrádá, jen by mu více slušelo nějaké malé pódium v zakouřeném baru spíž než obří stage na ještě větším festivalu.
Mike Patton z Faith No More dorazil na festival se skupinou Tomahawk. Foto: Tereza Menclová, TOPZINE.cz
Podobné charakteristiky by na první pohled snesla i jedna z největších hvězd Colours – třicátník Jamie Cullum. Jenže. Pak vlétl na pódium. Jako hyperaktivní skřítek s rozčepířeným účesem a energií týmu špičkových atletů. Mlátil do klavíru, skákal z něj a do nadšeného publika křičel „Baník, pyčo“. Hodinu a půl dlouhá show by vydala na desítky odstavců textu.
Pak Jamie odešel a s ním i letošní ročník Colours of Ostrava. Byl plný slunce, piva a kvalitní hudby. Ovládly ho strhující vystoupení Sigur Rós, Asafy Avidana a Dub FX. Bude příští ročník lepší? To je otázka, na jejíž zodpovězení si budeme muset počkat celý rok. Zatím se však čekání vždy vyplatilo. Kdo přijede do slezské metropole v roce 2014? Bjork? Muse? Underworld? Uvidíme…nebo spíš uslyšíme!
