3 fotky 
Jan Neruda – jedna z největších hvězd české poezie druhé poloviny 19. století, prozaik, novinář, nejvýznamnější osobnost generace májovců. Za svého života však nebyl dostatečně oceněn. Kritika naopak vyzdvihovala jeho současníka Vítězslava Hálka, který psal optimističtěji než Neruda. Doba však vše přehodnotila a k Nerudovi se po jeho smrti přihlásila umělecká generace 90. let.
Jan Neruda se narodil v Praze na rozhraní Smíchova a Malé Strany v újezdských kasárnách. Jeho otec byl kantýnským, později vlastnil trafiku v Ostruhové ulici na Malé Straně. Matka byla posluhovačka. Po smrti matky se Neruda přestěhoval na Staré Město a posléze na Nové Město pražské. Toto městské, hlavně malostranské prostředí podstatně ovlivnilo Nerudovu prozaickou tvorbu.
Počátky Nerudovy kariéry
Neruda studoval na malostranském německém gymnáziu, maturoval na Akademickém gymnáziu. Studium práv ani filozofie však nedokončil. Začal se živit jako novinář. Stal se redaktorem pražských německých novin Tagesbote aus Böhmen, dále pak Času, Hlasu, Obrazů života, Rodinné kroniky, Květů a především Národních listů. V 60. a 70. letech podnikl několik cest do ciziny: do Paříže, Itálie, na Balkán i do Německa.
Takhle Neruda Prahu asi neznal…, Foto: Jana Samcová, Topzine.cz
Do české literatury vstoupil jako jeden z hlavních iniciátorů almanachu Máj (1858), který redigoval Josef Barák. Celý Nerudův tvůrčí život je spjat s novinami a žurnalistikou, počínaje lokálkami, denními zprávami přes literární, divadelní kritiky, teoretické studie a úvahy, konče fejetony, které mají rozrůzněnou podobu črt, causerií, cestopisných obrazů.
Jan Neruda a jeho lásky
Neruda vedl poměrně samotářský život. Přesto se o něm říká, že byl výborným společníkem i tanečníkem, avšak nikdy se neoženil. Prožil několik citových vztahů, které ovlivnily jeho tvorbu. Takřka deset let se stýkal s Annou Holinovou, kterou ve svém díle označoval jako věčnou nevěstu. Nikdy si ji nevzal, a to především z finančních důvodů. Krátké přátelství s Karolinou Světlou, z něhož se stala láska, u vdané Světlé nemohla být naplněna. Nenaplněnou láskou byla pro Nerudu i Terezie Macháčková, ta bohužel zemřela. Neruda se zamiloval v pozdním věku i do Aničky Tiché, ale tuto lásku kvůli věkovému rozdílu v sobě přemohl. Silnější než všechny tyto vztahy byla jeho láska k matce.
I takhle možná Neruda sváděl počestné dívky, Foto: Martin Koubek, Topzine.cz
Poslední léta života ho provázela jedna choroba za druhou. Odcizil se od přátel a žil po většinu času v ústraní ve svém pražském bytě ve Vladislavově ulici. Zemřel 22. srpna 1891 v Praze, byl pochován na Vyšehradském hřbitově. Údajně měl být pohřben na pražském Slavíně, ale jeho přáním byl pohřeb pod širým nebem, což se mu nakonec vyplnilo. Zanechal po sobě neskutečné množství kvalitní literatury, která má i dnešnímu čtenáři co říci.
Nerudova poezie
Nerudova básnická prvotina Hřbitovní kvítí (1857) vyvolala velkou polemiku. Ve stejné době totiž vydal Hálek své Večerní písně. A proti Hálkově optimismu staví Neruda sociální pohled a nerovnost lidí vidí i na hřbitově.
Hřbitovní poetika, Foto: Martin Koubek, Topzine.cz
Po deseti letech vydává svou druhou básnickou sbírku Knihy veršů (rozdělenou do tří částí: Kniha veršů výpravných; Kniha lyrických a smíšených veršů a Kniha veršů časových příležitostných. Objevují se tu i sociálně laděné baladické příběhy (Před fortnou milosrdných, Dědova mísa, Slaměný vínek). – Tuto sbírku věnoval Otci, Matičce a Anně. Zajímavý je rozdíl Nerudovy lásky k otci a matce, jehož si můžeme povšimnout už z názvu Otci a Matičce.
Za dalších deset let společenský tón ve srovnání s vesmírným řádem zaznívá ze sbírky Písně kosmické. Mýty a božské nazírání převedl do řeči vědy a nejnovějších technických poznatků (např. Vzhůru již hlavu, národe). Písně kosmické se staly velice úspěšnou knihou.
Epické příběhy se objevují ve sbírce Balady a romance, které napsal v letech 1878 – 1883. Neruda oba pojmy zaměňuje a úsměvné příběhy nazývá někdy baladou (Balada rajská), tragické romancí (Romance helgolandská). Objevují se zde i příběhy s historickým námětem (Romance o Karlu IV.).
Další knihu Prosté motivy (1883) rozdělil na části Jarní, Letní, Podzimní a Zimní. Do ročních období promítá běh lidského života (jaro = dětství; léto = mládí a raná dospělost, podzim = pozdní dospělost a stárnutí, zima = stáří a smrt).
Básně z Nerudovy pozůstalosti utřídil Jaroslav Vrchlický a vydal pod názvem Zpěvy páteční (1896). Ústředním tématem této poslední sbírky je láska k národu a víra v jeho lepší budoucnost.
Nerudova próza
Prozaická tvorba Nerudy souvisí s jeho novinářskou činností. Převážnou část tvoří povídky a fejetony. První kniha povídek Arabesky (1864) zobrazuje zajímavé pražské postavičky (Josef harfenista), na které se orientuje i v dalším díle.
V knize Trhani je zachycen život dělníků při stavbě železnice. Neruda se zde věnuje opět sociálnímu tématu.
Vrcholem Nerudovy povídkové tvorby je soubor Povídky malostranské. Příběhy z malostranských uliček z doby Nerudova mládí představují řadu charakterových typů, ale ukazují i některé okamžiky z jeho osobního života. Například úvodní povídka Týden v tichém domě odkazuje na autorovo mládí a jeho první literární pokusy. Jde o soubor povídek, které vycházely nejprve v časopisech a až r. 1878 byly vydány jako soubor: Týden v tichém domě; Pan Ryšánek a pan Schlegl; Přivedla žebráka na mizinu; O měkkém srdci paní Rusky; Večerní šplechty; Doktor Kazisvět; Hastrman; Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku; U Tří lilií; Svatováclavská mše; Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo rozbořeno; Psáno o letošních dušičkách; Figurky. Autor střídá postup vážný s humorným nebo tragikomickým.
Neruda fejetonista
Neruda vydal svou drobnou publicistickou tvorbu ze 60. a 70. let do pětisvazkového výboru Fejetony. Patří sem Studie, krátké a kratší I, II; Žerty, hravé i dravé; Menší cesty; Obrazy z ciziny. Výběr z pozdějších fejetonů pořídil I. Hermann pod názvem Drobné klepy a Proti srsti. Nerudovy fejetony, čítající více než dva tisíce článků, jsou osobitou, stylově originální reflexí života v českých zemích i v cizině v poslední třetině 19. století. Neruda byl obdařen bystrým postřehem, uměl vystihnout zásadní detaily událostí. Byl to také nesmírně citlivý člověk, což se rovněž projevuje v jeho tvorbě. Uměl používat ironii i zakončit dílo výraznou pointou.
