Chrám Matky Boží v Paříži

Román Chrám Matky Boží v Paříži vyšel Victoru Hugovi, jednomu z nejznámějších francouzských romanopisců, roku 1831. Od té doby slyšel jména jako Quasimodo či Esmeralda snad každý. Víte však, o čem tento příběh vypráví?

Chrám Matky Boží v Paříži Zdroj: chestofbooks.com

Děj se odehrává za vlády Ludvíka XI. v Paříži. Hugo umí vystihnout kolorit té doby, vnést vás do historické Paříže, kde žijí pověrčiví lidé plní předsudků a nenávisti k lidem, kteří se od nich nějakým způsobem liší. Kniha však obsahuje i zbytečně zdlouhavé části (například popis Paříže), které celkový pozitivní dojem z knihy trochu kazí.

Quasimodo – Esmeralda – Frollo

Nalezenec Quasimodo, kterého se ujal vzdělaný kněz Frollo, je zvoníkem v Chrámu u Matky boží. Kvůli častému zvonění hlasitými zvony však ohluchl a ještě navíc je ošklivý. Má hrb, je malý, hlavu mu spíše hyzdí než zdobí zrzavá krátká kštice, ústa má nepěkně zkroucená a každé oko jiné – jedno skoro celé překrývá bradavice a druhé oko má Quasimodo malé. Všichni ho bohužel považují za pekelníka, a tak se k nim začne chovat hrubě a pomstychtivě, uvnitř je však milý a citlivý.

Kněz Frollo miluje krásnou cikánku, která tančívá před Chrámem. Pošle Quasimoda, aby ji pro něj unesl. Ten však byl za napadení Esmeraldy zbičován, a když prosil o vodu, podala mu ji jen ona. Toto gesto způsobilo, že se do ní hrbáč zamiloval. A protože Frollo má vztek, že ho Esmeralda nechce, postará se, aby se Esmeralda opět octla na šibenici. Tentokrát jí však Quasimodo pomoci nedokáže. Když Esmeraldu pohřbívají, lehne si vedle a zemře s ní. Před tím ji však stihne pomstít – shodí Frolla z chrámové věže.

Ilustrační foto Zdroj: gavroche.org

Román v jedenácti svazcích

Chrám Matky Boží v Paříži je jedenáctisvazkovým románem. Děj se přesouvá z jednoho místa na jiné, samotným příběhem o hrbáčovi a cikánce se prolínají myšlenky autora. Kniha je psána er-formou, která je však tu a tam prokládána ich-formou.

Tento Hugův román jsem četla před maturitou, povinně. Přistupovala jsem k němu tedy s nedůvěrou, která se však potvrdila pouze částečně. Námět knihy mi přišel velmi nápaditý, jeho zpracování ale chvílemi nudilo, především kvůli zdlouhavým popisům. A třeba Quasimodo, hlavní postava, se v příběhu objevuje až po prvních asi 50 stránkách. Přinejmenším posledních 200 stran ale za přečtení rozhodně stojí!

„Vtom zaslechla, majíc stále oči zavřeny, drsný hlas, který říkal velmi něžně: „Nebojte se. Jsem váš přítel. Přišel jsem, abych vás viděl spát. Nevadí vám to, když se přijdu podívat, jak spíte? Co vám na tom sejde, že jsem zde, když máte zavřené oči? Teď odejdu. Pohleďte, stoupl jsem si za zeď. Můžete zase otevřít oči.“
Ještě lítostivější než tato slova byl tón, jímž byla pronesena. Cikánka s dojetím otevřela oči. Skutečně již nestál u okénka. Šla k němu a viděla ubohého hrbáče bolestně a odevzdaně schouleného v rohu zdi. Pokusila se přemoci odpor, který v ní vzbuzoval. „Pojď sem,“ řekla mu mírně. Podle pohybů cikánčiných rtů se Quasimodo domníval, že ho vyhání. Vstal tedy a pomalu, kulhavě a se svěšenou hlavou odcházel, aniž se odvážil pozvednout k dívce oči plné zoufalství. „Pojďte sem přece,“ zvolala. Ale Quasimodo se stále vzdaloval. Tu vyskočila ze své komůrky, běžela za ním a vzala ho za ruku. Pod její dotekem se Quasimodo zachvěl na všech údech. Zdvihl k ní prosebně oči, a když viděl, že ho vede k sobě, zazářila jeho tvář radostí a něhou. Chtěla ho zavést do své komůrky, ale zůstal umíněně stát na prahu.“
(překlad: Marie Pluhařová. Praha: Odeon, 1978)