4 fotky 
Baletní mistr Národního divadla Jan Kodet vytvořil choreografii k únorové novince Čarodějův učeň. Temné zpracování lužickosrbské legendy o sirotkovi Krabatovi a černé magii uvedlo Národní divadlo. Jak balet a celá choreografie vznikala, se ptal TOPZINE.cz.
Choreografovi Janu Kodetovi sedí spíš moderní verze baletu. Foto: Anna Kottová, TOPZINE.cz
Kodet sochař, malíř nebo herec. Máte se slavnou rodinou Kodetů něco společného, nebo je to pouze shoda jmen?
Není to shoda jmen. Asi sedm generací dozadu byla rodina propojená. Známe se a víme, odkud naše kořeny pocházejí. Vzhledem k tomu, že se jedná o sedmou generaci, tak se to asi nedá označit za příbuzenský vztah.
Jan Kodet (1968) nejprve tančil ve Vysokoškolském uměleckém souboru Univerzity Karlovy. V roce 1991 absolvoval Taneční katedru AMU, obor pedagogika moderního tance, a následně vyjel na deset let do zahraničí. Tancoval v Berlíně, Frankfurtu, Lisabonu. Po návratu do Prahy začal pracovat jako baletní mistr v Národním divadle. Vytvořil choreografii k pohádce Zlatovláska, moderně pojaté grotesce Camoufl.AGE i operám Gloriana nebo Parsifal. Získal dvě Ceny divadelních novin a Sazky. První za choreografii k baletu Lola & Mr. Talk (2003/2004) a druhou za Camoufl.AGE (2008/2009). V současné době vyučuje choreografii na taneční katedře HAMU.
Dlouhou dobu jste strávil v zahraničí, prakticky celá 90. léta.
V zahraničí jsem žil deset let a stále tam ještě jezdím jako pedagog nebo choreograf moderního tance. Tancoval jsem ve větších skupinách, ale jako tvůrce jsem spíše pracoval s menšími soubory. Je to dáno tím, že moderní skupiny jsou menší a mě baví především tvorba současného scénického jevištního tance.
Co se venku, oproti českému baletu, dělá jinak?
Rozdíl je hlavně v rozpočtu. Je tam pořád diametrálně odlišná podpora jak finanční, tak i co se týče prostředí. Na druhou stranu musím říct, že Balet Národního divadla za posledních jedenáct let, co mu šéfuje Petr Zuska, dostal úplně jiné grády. Je to dané repertoárem i Petrovými kontakty. Bohužel nemáme dostatečně velký rozpočet, abychom zaplatili mezinárodní ceny, které se platí v Berlíně nebo Madridu. To jsou částky, na které my nedosáhneme. Další podmínkou je, že tvůrce nebo renomovaný choreograf musí chtít, aby se jeho věc v Praze vůbec uvedla.
A rozdíly mezi zázemím nebo tanečníky?
Co se týče zázemí, je to velmi srovnatelné se zahraničím. Mohu říci, že máme prostory lepší nebo stejně kvalitní jako v zahraničí. Co se týče našich tanečníků, jejich přístup se velmi proměnil. Lidé jsou motivovanější, profesionálnější a všestrannější. Zdaleka nejsou vyhranění jenom na klasický nebo neoklasický styl. V současné době má Balet Národního divadla 82 lidí potom, co se spojil s Baletem Státní opery. Řekněme, že dvě třetiny souboru jsou velmi flexibilní.
Kodet měl na starosti choreografii, Trpišovský s Kukučkou režii a Matějů složil hudbu.
Původně jste chtěl v Národním divadle zůstat tři roky. Nyní, jestli to správně počítám, jste tu jedenáctým rokem. Neplánujete zase odcestovat?
Musím říci, že asi ne. Dostal jsem nabídku před pěti šesti lety odejít do Brna jako umělecký šéf brněnského Baletu. Spousta lidí z branže se divila, že jsem nabídku nepřijal. Když se podívám zpátky, jsem rád, že jsem neodešel. Mělo to trošku pojítko i s mojí rodinou a čím dál víc jsem měl nabídky v Praze. Baví mě ta všestrannost. Člověk jednou dělá taneční divadlo v Ponci, podruhé pracuje ve Švandově nebo Dejvickém divadle s herci a pak třeba choreografuje operu. Spousta lidí to bere jako zaprodání se, ale já jsem o tom nikdy takhle neuvažoval.
Proč?
V prvních letech mých studií, v období vysokoškolského souboru, který fungoval pod Karlovou univerzitou, jsme byli zvyklí pracovat tímto způsobem. Dělali jsme třeba televizní nebo filmové produkce. Nebylo cílem se objevit ve filmu, ale vydělat peníze, aby se člověk mohl dál vzdělávat, odjet na kurzy do Londýna nebo mohl zůstat týden v New Yorku. Přes tenhle systém studentského přivydělávání jsme si čuchli k množství stylů. Naučili jsme se na velmi slušné úrovni rock-and-roll nebo twist. Ale žánrově tou hlavní osou byl pořád současný tanec. Z té doby mám v sobě respekt, ale i nadšení a snahu dělat žánrově různé věci.
Snahu dělat žánrově různé věci?
Ještě nikdy jsem například nedělal muzikál. Dostal jsem sice už dvě nabídky, ale vždy se mi to s něčím krylo. Zajímá mne především vlastní tvorba, ale nemohu říci, že by mne bavily extrémní věci, který jdou do hip hopu nebo breaku. Jsem soudný, tohle opravdu neumím. I když jsem tyhle nabídky také měl. Moc dobře vím, kdo je v tom dobrý a komu mám zavolat. Bavilo by mě dělat například čisté kabaretní věci, jako je třeba Chicago, až tradiční muzikály, které byly mockrát zpracované. Inklinuji k šantánově-kabaretním číslům.
Jan Kodet vytvořil choreografii a Petr Zuska si zatančil roli mistra v baletu Čarodějův učeň. Zdroj: Anna Rasmussen, Národní divadlo
Na jedné straně pracujete na moderních choreografiích pro dospělé jako například Camoufl.AGE a na straně druhé u vás vidím Zlatovlásku, mnohem klasičtější věc pro děti. Kde stojí Čarodějův učeň?
Myslím, že Čarodějův učeň je forma velké produkce, na jevišti je celkem 28 tanečníků. I když je tam komorní orchestr, nemohu říci, že by to byla největší scéna, na které jsem kdy pracoval. Ale řekněme, že jde o jednu z nejdůležitějších v Čechách. I délkou je to velký projekt.
A je to podle vás spíš klasika, nebo právě moderní tanec?
Klasika určitě ne. Zlatovláska je například tradičně zpracovaná, ale je postavena v moderním pohybovém rejstříku. Učeň je také daleko více moderna.
Vy jste společně s duem SKUTR autorem libreta. Vycházeli jste z knížky, nebo českého filmového zpracování Karla Zemana, nebo novějšího německého filmového zpracování?
My jsme nechali vlivy různě promíchat, protože ta legenda má různé formy a různé verze. Největší inspirací pro nás byl film Karla Zemana a samozřejmě knížka Otfrieda Preußlera. Poměrně brzy, ještě před vlastní tvorbou, jsem dělal interview s redaktorkou měsíčníku, dělají na koleni ve vlastních nákladech pár výtisků, které si rozdávají mezi svými zájemci. Jde o lužický měsíčník, má osm listů. Bylo strašně zajímavé si s ní povídat. Získal jsem další informace a musím říct, že těch legend o Krabatovi je opravdu hodně. Dokonce se objevuje i několik konců. Legenda nekončí vždy happy endem.
Baletní zpracování ale happy end má.
I přes negace a temno v příběhu happy end v závěru je. Ani nevím, jak na něj diváci budou reagovat, působí hodně pozitivně. Vybírali jsme situace, které jsou vhodné pro taneční divadlo a které dají šanci vytvořit jak zajímavé pohybové, tak i výtvarné situace a přesto nenaruší základní kostru příběhu. Máme sirotka Krabata volaného do mlýna, kde je dvanáct učňů, a temno a zlo v podobě mistra. Na druhé straně je ženská energie, která vnáší do příběhu lásku a dobro. Přátelství a láska člověka opravdu posouvají v životě dál.
Jan Kodet společně s duem SKUTR (Lukáš Trpišovský uprostřed a Martin Kukučka vlevo) napsali libreto. Foto: Anna Kottová, TOPZINE.cz
Čarodějova učně uvádí Národní divadlo ve světové premiéře, o co jste se při tvorbě choreografie opíral?
Pro mě jsou inspirací tanečníci. Hodně pracuji s charaktery a s energií jednotlivých interpretů, hodně mne ovlivňovali lidé jako Viktor Konvalinka, Zuzka Šimáková, ale i Petr Zuska a Saša Katsapov jako mistři. Byli pro mne velkou inspirací. Jsou tanečníci, kteří odevzdaně čekají, co jim choreograf předá, co jim ukáže za pohyb a pak ho pouze opakují. Neodsuzuji to, ale mám rád tanečníky, kteří mají tvůrčí potenciál. Baví mě, když tanečník spolupracuje.
Jak probíhá vznik celé choreografie? Máte třeba původní představu o pohybu?
Někdy ano, někdy vzniká spontánně a je to momentální políbení múzy. Vznikne pohyb, který je fajn a stane se motivem určitých situací nebo představení. Někdy si naopak pohyb připravím. Bylo období, kdy jsme neměli čas a museli jsme hrát další tituly z repertoáru. Před Vánoci a Silvestrem jsme absolvovali dva velké zájezdy a já do toho měl připravovat premiéru. Zuzka Susová, která hraje Dorotku a je zároveň mojí asistentkou v týmu baletních mistrů, se mnou šla a na sále jsme spolu vytvořili jednu velkou sborovou scénu a připravili se na ni společně tak dobře, že jsme ji tanečníky už jen naučili. Ušetřili jsme tím spoustu času.
Je nějaký způsob, jak si tu choreografii zaznamenat? Protože hudebníci mají noty a choreografové…
Existuje třeba Labanova notace, ale u nás se nepoužívá. Je to přece jenom konzervativnější a ne příliš častý způsob záznamu. Moje kolegyně téměř vše nahrávala na iPad a okamžitě to tanečníkům ukazovala. Často si oni sami natáčí na svoje média včetně foťáčků, mobilů. I když zrovna nezkouší, jsou schopni si natočit druhé obsazení a hned to konfrontovat. Tohle práci hodně usnadňuje a urychluje.
Balet by měl podle vás oslovit mladou generaci. Proč by, podle vás, měli dát teenageři peníze právě za balet Čarodějův učeň?
Když je někomu dvanáct, tak to spíš zaplatí jeho rodiče, protože pro mě dvanáctiletý člověk je už teenager. Jestliže je to v devatenácti letech, tak předpokládám, že ho divadlo obecně nějakým způsobem přitahuje a fascinuje. Zaprvé je to nový titul, který nebyl nikdy tanečně zpracovaný. Zadruhé je to určeno mladší generaci, takže bych se zamyslel nad tím, že příprava i tvorba šla tímhle směrem. Zjistil bych si o tom nějaké informace. Pokud mě zaujme výtvarná stránka, tak je to první krok k tomu, že uvidím představení, které mě nějakým způsobem, aspoň dílčím, fascinuje a přitahuje.
