2 fotky 
!Exkluzivně!Čechoameričan Charles O. Heller jako mladý kluk zažil válku, po které s rodinou odjel a začal žít v Americe. Tento rok mu v Čechách vyšel román Dlouhá cesta domů, ve kterém se Heller vypsal ze zážitků z válečného Československa i života v emigraci. V druhém díle rozhovoru pro Topzine.cz prozradil, jak se mu žilo a žije v Americe a jaké to bylo vracet se domů.
Charles O. Heller svou knihu pokřtil v březnu v Praze, Zdroj: archiv autora
Za války jste patřil k tzv. skrývaným dětem. To je termín, který se nepoužívá příliš často v českém kontextu. Co vůbec znamená a jak konkrétně to bylo ve vašem případě?
Skrývané děti je termín, kterým se označují především židovské děti, které byly ukrývány křesťany před nacisty. Velká část mé rodiny byla židovská, já sám jsem vyrostl sice jako křesťan, ale nacisti mě považovali za židovské dítě.
Vím, že muzeum holocaustu ve Státech tento termín používá. Také se používá v Izraeli v památníku Jad Vašem (památník holocaustu – pozn. red.), kde je nádherný park, v němž je za každého křesťana, který za války zachránil život alespoň jednoho Žida, vysazen strom.
Existuje jedna jediná chvíle, kterou byste během války změnil? A nemyslím tím teď, že byste nedovolil Hitlerovi nastoupit k moci, ale něco, co se týká vás. Moment, který by váš pozdější život učinil o něco klidnějším, smířenějším.
Z čistě osobního hlediska by asi největší změnou bylo, kdyby si židovská část mé rodiny dříve uvědomila, jaké nebezpečí jí hrozí, a utekla ze země. Třeba ještě v roce 1937 nebo 1938. Nejlépe samozřejmě, kdybychom odjeli všichni.
Z řekněme globálnějšího pohledu bych si samozřejmě přál, aby Spojené státy nebyly v té době tak uzavřené vůči světu a vstoupily do hry mnohem dříve. Samozřejmě, pak bych si přál, aby postavy jako Chamberlain nebo Daladier, které prodaly naši zemi, nikdy neexistovaly.
Četl jsem řadu knih o holocaustu, o válečných strategiích a další podobné tituly a je pro mě těžké uvěřit tomu, že Židé v Evropě a především v Německu vůbec netušili, co se blíží. Nejde mi do hlavy, jak je možné, že si neuvědomovali nebezpečí, které hrozilo. Na co tak dlouho čekali? Pak měli samozřejmě potíže uniknout, dokonce i do Spojených států.
Myslím si, že většina Židů po celé Evropě se nepovažovala vůbec za Židy. Židé v mé rodině byli především Češi. Nenosili jarmulky a ani nechodili do synagog, nebyli to žádní ortodoxní Židé. Žili prostě obyčejné životy jako kdokoliv jiný a zjevně si mysleli, že jsou díky tomu nedotknutelní, že se jich celá ta situace netýká.
Jako kluk vystřelil Charles O. Heller na vojáka, přečtěte si první část rozhovoru
V knize popisujete zejména vaše dětství. Jaký však byl váš život poté? V Americe jste se oženil, máte syna, stal se z vás úspěšný podnikatel. Začal jste vlastně nový život.
Začal jsem jako inženýr v obrovské firmě, ale záhy jsem zjistil, že mi to příliš nevyhovuje, jelikož jsem byl jen střípek v něčem obrovském. Chtěl jsem dělat tam, kde jsem měl možnost něco ovlivnit. Zkusil jsem tedy učit, stal jsem se profesorem. Líbilo se mi to, jenže jsem objevil podnikání. Zprvu jsem působil pouze jako konzultant, pak jsem chtěl zkusit vybudovat vlastní firmu. Zhruba v třiatřiceti letech jsem tou myšlenkou byl zcela pohlcený. Počítače tehdy byly na počátku svého vývoje, já se připletl do raných výzkumů a přišel jsem na myšlenku jednoho softwaru. Tehdy se takový software prodával za dobrých 60 tisíc dolarů a jel na počítačích za 2 milióny, které zabraly celou místnost.
V té době jsem začal budovat i vlastní rodinu a nebylo vždycky snadné udržet práci a rodinu v rovnováze. Budování společnosti je tak časově náročné, že se to dá skoro považovat za manželství. Takže jsem byl ženatý se svou společností i s manželkou. Nicméně jsem byl vždycky přesvědčený, že rodina musí být pospolu. Jezdili jsme na výlety a současně jsem pracoval. Zhruba sto hodin týdně a to po celé roky.
Dnes nevypadá, že by někdy po pražském Nuselském mostě projížděly tanky, Zdroj: commons.wikimedia.org
Proto jsem v Americe opravdu neměl čas přemýšlet o zastřelení Němce a všem tomhle. To všechno se vrátilo až mnohem později. Na krátkou dobu během událostí v roce 1968, kdy jsem ležel v posteli s rádiem přitisknutým u ucha a poslouchal Svobodnou Evropu.
V sedmdesátých letech jsem do Čech dokonce přijel, to bylo jedinkrát, kdy jsem se sem vrátil během komunistické nadvlády. Byl jsem moc rád, že se mohu opět vidět s přáteli, navštívit místa, kde jsem žil, ale jinak to tu bylo velmi smutné. Všichni nosili šedivé oblečení, neusmívali se, čekali ve frontách na jídlo. Když jste si chtěli cokoliv koupit, museli jste dát prodejci u pultu drobný úplatek, aby s vámi vůbec mluvil.
No a pak mě sebrala StB.
Jak se Hellerova kniha Dlouhá cesta domů líbila našemu recenzentovi?
Co se tehdy stalo?
Sebrali mě, protože jsem fotil tanky, které jsem fotit neměl. Právě dokončili výstavbu Nuselského mostu a já jsem přijel na pozvání české Akademie věd jako reprezentant americké akademie. A oni předpokládali, že jako stavebního inženýra mě to bude zajímat, protože to byl most tehdy zcela nového designu.
Nejpozoruhodnější bylo, jak se most rozhodli otestovat, než jej otevřeli pro veřejnost. Povolali na to armádní tanky. Rozmístili je na různých místech konstrukce a měřili tak deformaci mostu. To bylo v roce 1970, kdy byla vzpomínka na rok 1968 ještě velmi živá, takže ve všech novinách tehdy stálo, že ty tanky, které lidé uvidí, jsou ve skutečnosti české tanky a není důvod se čehokoli obávat.
Já byl tohoto testu přítomen, věděl jsem, že nesmím fotit nikoho v uniformě, armádní vozidla, dopravní prostředky a podobně. Ale říkal jsem si, že tak pozoruhodnou věc musím zaznamenat, abych ji později mohl ukázat přátelům v Americe. Takže jsem tam pobíhal a fotil si ty tanky, když se rázem objevili dva chlápci, popadli mě a zatáhli do stavební buňky poblíž. Začali na mě křičet, že jsem americký špión, pracuju pro CIA a podobně.
A já tehdy udělal hroznou chybu, protože jsem se opravdu vytočil. Řekl jsem jim, že snad musí být úplní blázni, jestli si myslí, že jsem špión. Vždyť já tu jen fotím ty staré hromady srač… Naše armáda má tanky, které by tyhle rachotiny a celou vaši armádu zničily během jediného odpoledne!
Jakmile jsem to vyslovil, byl jsem si skoro jistý, že už se nikdy nevrátím domů, že tu někde shniju ve vězeňské cele. Ti chlápci si začali mezi sebou šeptat, já držel hlavu v dlaních a uvažoval, co se mnou bude. Nakonec ten jeden vytáhl z foťáku film, hodil po mně prázdný foťák a zařval: „Ven!“ Vzal jsem nohy na ramena a nezastavil jsem se, dokud jsem neseděl v tramvaji. To byla má zkušenost se zákonem. (smích)
Tehdy jsme zůstávali ve vládním bytě, kde jsem našel i odposlouchávací zařízení, například pod stínítkem lampy. Takže kdykoli jsme chtěli se ženou o něčem mluvit, šli jsme na záchod, spláchnuli a v rychlosti si to pověděli. To nebylo dvakrát příjemné.
To je myslím dostatečná pobídka pro ty, kdo nad přečtením vaší knihy Dlouhá cesta domů uvažují. Momentálně chystáte další dva tituly, je to tak? Půjde v obou případech opět o vaše memoáry?
První knihou je něco, čemu v Americe říkají Coming to America Memoirs (Vzpomínky na příchod do Ameriky – pozn. red.). Je to převážně o mém životě v Americe, o emigraci a tamním úspěchu, protože v Dlouhé cestě domů se tomuto tématu příliš nevěnuji.
Druhým titulem je knížka vyloženě o byznyse, ale je to příběh. Pracovní název zní Ready, Fire, Aim: A Tale of Entrepreneurial Terror (Připravit, pal, zamířit: Příběh z podnikatelského pekla – volný překlad, pozn. red.). Tím se snažím naznačit, že člověk se musí často rozhodovat rychle, podtitulem pak samozřejmě narážím na to, že člověk celou dobu balancuje na hraně. Bývají dny, kdy máte pocit, že celá společnost nemá šanci uspět a zkrachuje, ale nemůžete to říct svým zaměstnancům, protože je potřebujete. Právě to mám na mysli, když mluvím o podnikatelském pekle.
Zakončeme rozhovor tématem podstatně veselejším. Co vám v Americe nejvíc chybí?
Jídlo. A pivo. O tom není pochyb. (smích)
V určité chvíli jsem se stal skutečným Američanem, můj žaludek ale zůstal kompletně český. Má matka vždycky vařila knedlíky, ať už houskové nebo švestkové, řízky, svíčkovou… To jsou věci, které mi chyběly, když jsem opustil Československo. Měl jsem opravdu problémy zvyknout si na americké jídlo. Když jsem pak začal pít pivo, nikdy jsem si úplně nezvykl na to americké.
Potom jsou tu samozřejmě další drobnosti, které vlastně patří ke kulturnímu šoku. Když jsme poprvé přijeli, byl jsem šokovaný třeba tím, do jaké míry Američané plýtvají věcmi. Teď už je to nejspíš běžné i tady, ale rozhodně to nebylo před lety. Když se něco rozbije, Američané to prostě vyhodí a koupí něco nového, zatímco Češi vždycky všechno opravovali a slepovali…
Tak v tomhle slepování rozbitých věcí poznávám svého tátu.
Vidíte, to je přesně ono. Ale vy už to asi neděláte, co? A přesně tenhle nový pohled byl tehdy už běžný v Americe.
Takže jsme tu vlastně o padesát let pozadu.
Tak nějak. (smích) Kupříkladu Američané tehdy neměli na dveřích skoro vůbec klasické kliky, namísto nich měli ty kulovité. A já nedokázal pochopit, proč si dělají otevírání dveří tak složité. No není to hloupé?
Nebo jak Američané jí. Viděli jste někdy Američana jíst? To jsou všechno drobnosti, ale když pocházíte z jiné země, všimnete si jich. Nebo Američané nikdy nezhasínají, když odejdou z místnosti. Moje žena je v tomhle téměř prototypická Američanka, takže já vždycky vstávám a zhasínám za ní. Taky nezavírají dveře. Buď je nechají otevřené, nebo s nimi prásknou. Takže tohle je ten slavný kulturní šok. (smích)
Charles O. Heller se narodil v předválečném Československu jako Ota Karel Heller. Jeho rodina vlastnila textilní továrnu v Kojeticích nedaleko Mělníku. Po německé okupaci jim však byl majetek zabaven a rodina se kvůli svým židovským kořenům strachovala i o vlastní životy. Zatímco malý Ota se s matkou za války ukrýval u známých, jeho otci se podařilo uprchnout ze země a bojovat pod britskou vlajkou proti nepříteli.
Znovu se osud k Hellerovým otočil zády po nástupu komunistů k moci. Jejich majetek byl znárodněn a demokraticky smýšlející Rudolf Heller uprchl s rodinou hledat nový život v zámoří. Jeho syn Ota, který přijal anglické jméno Charles, v nové vlastní uspěl. Šrámy minulosti však nevyléčil ani splněný americký sen, a tak nastal čas, aby o nich jejich nositel promluvil. Dlouhá cesta domů je přesně takovou zpovědí.
Kateřina Ciborová, Jakub Ehrenberger
