Následující řádky se vám pokusí poskytnout odlišný úhel pohledu na užívání zvířecích pojmenování při každodenních debatách o banalitách stejně, jako u diskuzí o podstatě světa. Blíže si posvítíme například na lišku, vlka, psa, kočku, čuníka či exotickou opici, hada nebo tygřici.
Pojďte na krátkou exkurzi do říše zvířat, Autor: Marián Luha, Topzine.cz
Čeština je bezesporu velice bohatý a pestrý jazyk, proto není divu, že si zvířecí pojmenování (zoopelativa) našla své stálé místo v naší běžné denní řeči. Připadá nám naprosto přirozené večer před spaním si říci, že jsme utahaní jako kotě či naopak, že jsme čilí jako rybička. Většina těchto frazémů, neboli ustálených slovních spojení s přeneseným významem, je vytvořena právě přenesením významu na základě podobnosti ať už vnější (metafora) či vnitřní (metonymie). Někdy se ovšem nestačíme divit, jak název roztomilého zvířátka může vyznít ve slangové či nespisovné mluvě.
A tak se na brněnsku při rozhovoru o liškách můžete dozvědět, že skutečným předmětem dialogu nejsou zrzavé lišky, ale zlatavé pivo. Naopak, kdybychom zabrousili do argotu, pojem liška by figuroval výhradně v debatě o zlatě. Pokud se v divadelním prostředí zmíníte, že jste dostali dalšího psa, většina kolegů vám zřejmě nebude nadšeně gratulovat, naopak vás spíše budou soucitně utěšovat, že příště to bude určitě lepší. Slovník českých slangů totiž uvádí, že pojem pes (neboli blaf) v divadelním slangu znamená malou a často i špatnou roli.
Hafani vedou
V tomto ohledu se největší oblibě těší frazémy domácích zvířat. Od těch nejmenších jako je blecha či moucha se přes myši a žáby dostáváme k psům, kočkám a býložravcům. Tato pojmenování mohou být výhradně pozitivní například mravenec, u něhož se vyzdvihuje jeho píle či pracovitost, a naopak se setkáme s výlučně negativním zabarvením typu prase, k němuž se vážou slova jako líný, tlustý, špinavý, opilý, funící a mnoho dalších. Mezi vtipná přirovnání můžeme zařadit například bleší mluvu – když se o někom vyjádříme, že mluví, jako když blecha kašle, máme tím vlastně na mysli, že kuňká jako žába neboli mluví potichu a není mu rozumět.
Hafani vedou, micinky nemohou zůstat pozadu, Foto: Jana Samcová, Topzine.cz
Výjimku z této nadvlády domestikovaných zvířat tvoří opice a had. Zatímco had je vnímán spíše jako něco slizkého a štítivého, opice je považována za vychytralou až lstivou. Kromě jejich nápadných znaků, které přisuzujeme člověku např. chlupatý, zvědavý, chytrý, drzý jako opice, často užíváme výrazu vyspat se z opice. Zde se můžeme pouze domnívat, zda stav člověka po nějaké té sklence je natolik podobný tomuto obyvateli pralesa, že je považováno toto označení za trefné. V podstatě synonymem opice je kocovina, i tento neblahý stav těla i ducha má svůj základ u kočky domácí. Etymologicky slovo pochází z německého slova katzenjammer, což v doslovném překladu znamená kočičí nářek, hlasový projev teprve střízlivějících jedinců zřejmě již střízlivé části populace připomínal nesnesitelné kočičí kňourání. Ostatně: zatímco v Česku vám za krkem sedí opice, v Německu máte po propité noci na zádech kocoura.
(Ne)spisovně…
Zajímavý příznak nabývají frazémy v nespisovné češtině, kdy mnoho zvířat získává erotický podtext. Zatímco u žen se jedná převážně o šelmy typu kočka, tygřice či dračice u mužů převládají kopytníci – kanec, prase, bejk (býk) a další. Kouzlo nespisovné češtiny, v tomto případě argotu, spočívá v utajení původního významu. Slovník nespisovné češtiny vykládá heslo bejk, nejen jako sexuálně hyperaktivního muže, ale rovněž jako strážce pořádku. Z etymologického pohledu je slovo býk odvozeno od slova bukat, což znamená temně bučet, čili býk je zvíře temně bučící. Právě tento specifický hrdelní zvuk je zřejmě příčinou metaforického přirovnání býka k muži v zajetí slasti. Nezbývá tedy, než se pouze dohadovat, zda se jedná o pouhou náhodu, či zda členové podsvětí spatřovali nějakou podobnost mezi náruživým mužem a policistou.
Stává se, že narazíme na pojmenování, které nemá na první pohled se svým původcem nic společného. Vlivem vysoké frekvence užívání těchto pojmů se již nikdo nepozastavuje nad tím, proč se kožní chorobě říká vlk. V lidové etymologii získala tato nemoc svůj zvířecí ekvivalent pro svou (vlčí) žravost. A tak se nedivme, až v metru narazíme na krtka neboli pracovníka podzemky či muže obdivujícího liščí čumáčky (…). Lidé si tak každodenně vypůjčují vzhled a vlastnosti zvířat do svého mnohoznačného slovníku a často si ze zvířecí říše tropí žerty.
Obsáhlý seznam zvířecích frazému nabízí publikace Zvířata v české a polské frazeologii a idiomatice Evy Mrháčové, dále pak Slovník nespisovné češtiny Jana Huga či dílo Několik slangových slovníků Jaroslava Suka.
