Kde se píše i/y? Proč používáme mě/mně? Čeština dává občas pěkně zabrat i těm, pro které je mateřštinou. A co teprve cizinec, který nezná diakritiku, skloňování ani vyjmenovaná slova.
Není to tak, že by se cizinci začali učit česky až poté, co u nás padl komunistický režim a my mohli konečně otevřít hranice. Už před tím u nás studovala řada mladých lidí ze spřátelených zemí. Stačí si vzpomenout na Mirečka z Básníků. Tradice výuky češtiny pro cizince je tedy poměrně dlouhá.
Pravdou zůstává, že od devadesátých let se v Česku dočasně nebo natrvalo usadila spousta cizinců, kteří se museli česky, alespoň na základní úrovni, naučit. Vždyť zkouška z češtiny je jednou z podmínek pro udělení trvalého pobytu v ČR.
Být Slovanem má své výhody i nevýhody
V případě výuky češtiny pro cizince mohu čerpat z vlastní zkušenosti. Rok a půl jsem učila v jedné jazykové škole rusky mluvící studenty, kteří se chtěli po ročním studiu češtiny přihlásit na některou naši vysokou školu. Působila jsem tam jako externista s důrazem spíše na konverzaci a rozšíření slovní zásoby. Gramatiku studenty učili vystudovaní češtináři. A právě jednoho z těchto češtinářů, Josefa Lesáka, jsem požádala, aby nám přiblížil, jak na tom studenti češtiny jsou.
Je čeština sexistická? Vyzvídali jsme u odborníků na genderová studia
„Učil jsem i jiné než ruskojazyčné studenty – Američany, studenty University of New York, v týdenním intenzivním kurzu češtiny. Mezi nimi a ruskojazyčnými (obecně slovanskými) cizinci je diametrální rozdíl v tom, že gramatický systém jejich mateřského jazyka je úplně jiný. Přijmout fakt, že v češtině se skloňuje a časuje, je pro ně velice náročné. Celé ovládnutí gramatického systému (všechny pády a časy, vidy sloves) jim trvá mnohem déle a víc v tomto chybují. Celkově je pro ně čeština mnohem těžším jazykem než pro Slovany,“ vysvětluje Josef.
Není to ale tak, že by to studenti, jejichž mateřštinou je také slovanský jazyk, měli nějak snadné. „Ruskojazyčným studentům dělají paradoxně největší potíže podobnosti mezi oběma jazyky – až příliš se spoléhají na to, že se jeden jev řekne stejně jako v ruštině, ale ve skutečnosti je to trochu jinak. Například čas v ruštině znamená hodina, a tak to používají ve významu hodina i v češtině,“ dodává češtinář.
Plynně česky… za pár let
Bez ohledu na to, jestli je student Slovan nebo ne, je studium češtiny velmi náročné. Samozřejmě je možné zvládnout během několika málo měsíců v rámci intenzivní výuky základy gramatiky a mluvnice, ale aby člověk mluvil skutečně plynně, musí se češtině věnovat několik let.
„Plynule mluví česky po skončení desetiměsíčního programu 15 % studentů. Nedostatky v pravopise (zvláště psaní kvantity – čárek nad samohláskami) a správně kladený přízvuk však vyžadují dlouhodobou pozornost. Myslím, že jen po 3–5 letech aktivního používání češtiny (velká část studentů používá češtinu pouze ve škole, ještě navíc ne při aktivním mluvení, což je další velký problém našich studentů) se upraví i toto,“ shrnuje své zkušenosti Josef Lesák.
Pro dokreslení situace jsem oslovila jednu ze svých nejúspěšnějších studentek Anastasiu, která absolvovala nejprve roční kurz češtiny a nyní je ve druhém ročníku Fakulty humanitních studií na Univerzitě Karlově. „Asi největší potíže jsem měla s diakritikou, a možná je mám i teď. Myslím si, že mám výbornou pasivní znalost češtiny, rozumím všemu a také odborným textům. Ale občas mám problémy s mluvením – jak jsem si všimla, to velice záleží na náladě,“ uvádí Nasťa po více než dvou letech studia češtiny.
Čeština žádné FCE zkoušky nemá
Čeští studenti jsou zvyklí, že si mohou své znalosti cizích jazyků podložit nějakým tím certifikátem. Ať už FCE v případě angličtiny nebo například DELF ve francouzštině. Český jazyk nic takového nemá.
Čeština žádný oficiální certifikát nemá
„Pro češtinu dosud neexistuje všeobecně uznávaná zkouška typu FCE. Používáme pro ověřování výsledků vzdělávání vlastní certifikované zkoušky, které jsou připravovány za dohledu pracovníků Ústavu pro jazyk český AV ČR, předního lingvistického pracoviště, popisuje situaci v jedné z jazykovek Josef Lesák.
Chce to pevné nervy. U učitele i studenta
Jestli jsem si z těch tří semestrů, kdy jsem v jazykovce učila, něco odnesla, je to přesvědčení, že vůle je půlka úspěchu. Měla jsem totiž řadu studentů, kteří brali ten rok v Praze jako jeden velký mejdan. Bylo jim jedno, že jim rodiče platí soukromou školu a věří, že se jejich dítě dostane na českou univerzitu. Po deseti měsících intenzivní výuky nebyli schopni dát dohromady složitější českou větu.
Ale člověk se nesmí nechat znechutit. Na druhou stranu jsem se setkala s několika mladými lidmi, kteří se opravdu učit chtěli. Občas jsem je musela obdivovat, jak se dokázali za pár měsíců skvěle zorientovat v jazyce, se kterým se předtím nikdy nesetkali. Jejich vůle uspět byla neotřesitelná.
